Ahoj, jak se ti žije se zlomenou páteří?

Z pohledu na ruské tanky na silnici a na slzy v očích mého otce (první, které jsem u něj viděl) je mi jasné, že je 21. srpna a mně je jedenáct. Ale datum mnohem důležitější vzpomínky se ztrácí v mlze počátku 70. let. Je sobota dopoledne, jdeme s otcem, který je bagristou, z nákupu a potkáme jeho bývalého kolegu z univerzity. „Ahoj,“ říká mému otci a usmívá se, jako kdyby se opravdu radoval, že jej vidí. „Ahoj,“ říká otec a taky se usmívá. „Jak se ti žije se zlomenou páteří?“

Pohled na tvář toho muže si pamatuji mnohem přesněji než pohled na ruské tanky. Během vteřiny se mu rozpadá, svaly ji přestávají držet pohromadě, padne mu brada, ústa se otevřou, spodní ret se chvěje, oči má vytřeštěné a dostanu strach, že umírá. Ve skutečnosti jsem byl jen svědkem toho, že tento muž na několik vteřin pod tlakem otcovy otázky odhalil tajemství, jež se snažil skrýt i před sebou samým: že umřela část jeho duše odpovědná za sebeúctu. Stalo se to v okamžiku, když před prověrkovou komisí vyslovil onu památnou formulku, že okupace byla „bratrskou pomocí“. Za tuto vědomou lež mu bylo dovoleno zůstat na univerzitě a žít jako miliony dalších.

Československý experiment s lidskou duší, jemuž se říká normalizace, jen potvrdil obecnou platnost staré lidské zkušenosti: se zlomenou páteří se dá žít docela dobře, dokonce s ní můžete postavit i chatu. Kolik se jich jen tehdy postavilo!

Jeden z mnoha mých omylů bylo tehdejší přesvědčení, že člověk se odhodlá k umrtvení části své duše, jen když je vystaven násilí – psychickému či fyzickému. V komunistickém režimu každý věděl, jakou má volbu: ztráta sebeúcty byla podmínkou k relativně pohodlnému životu, zatímco trvání na ní bylo trestáno přinejmenším nepohodlím a často i vězením. Očekával jsem, že v demokracii, kde mají lidé právo beztrestně hlásat své pravdy (pokud to není třeba osvětimská lež), se nikdo dobrovolně své duše nevzdá. Nepočítal jsem s tím, že mnozí lidé ji docela ochotně prodají.

Čtvrtstoletí svobody přineslo několik zajímavých zkušeností. Až příliš mnoho lidí se chová, jako kdyby možnost svobody neexistovala. Nechají se ponižovat nadřízenými, jako kdyby to byli pořád komunističtí funkcionáři. Lžou, i když by nemuseli. A pak volí lháře, protože si říkají: jsou jako my. Tvoří pohodlné společenství polomrtvých duší, kde jim nikdo nepoloží otázku: jak se ti žije se zlomenou páteří?

Ale svalovat vinu na normalizaci, jejíž jsme dědicové, by bylo chybou. Podívejte se na Poláky či Maďary. Tamní režimy byly mnohem měkčí než ten náš, a přesto je dnes v těchto zemích méně svobody, tisíce novinářů pracují v médiích patřících vládě a slouží její propagandě. Odkud se vzali?

Nevěřím ostatně, že míra ochoty prodat svoji duši je součástí nějaké národní povahy. V Británii, s její staletou tradicí svobody, vzkvétá britský bulvár jen díky tomu, že se vždy najde dost novinářů (a také dost čtenářů), kteří jsou ochotni nemravně sloužit vydavateli stejně, jako ti komunističtí sloužili režimu.

Aliance polomrtvých duší se ostatně šíří napříč hranicemi. Někdejší americká novinářská hvězda CNN Larry King v roce 2011, kdy vládl zkorumpovaný režim Viktora Janukovyče, udělal pro ukrajinskou televizi propagandistický rozhovor s tehdejším premiérem Mykolou Azarovem - a dal si za to zaplatit 225 tisíc dolarů, jak vyšlo minulý týden najevo.

V diktaturách, kde režimy lidem lámou páteře násilím, nebo jeho hrozbou, jako to bylo v Československu, je těžké jim vyčítat volbu „života ve lži“, protože nebyla dobrovolná. Pokud se však pro lež rozhodnou ve svobodném světě, dělají to sice pro peníze, nicméně dobrovolně, a proto si mnohem více zaslouží dostat otázku: jak se ti žije se zlomenou páteří? Možná některým z nich dojde, že špatně.