Aféra Bašternák je slovenská Watergate. I přes ten trapný název

„Aféra Watergate.“ Cítíte sílu těch slov? Hned vám v hlavě naskočí obraz zdrceného odstupujícího prezidenta Nixona, hrdinských novinářů (nebo možná spíše Roberta Redforda) a statečných mužů americké justice. Bylo to velké vítězství pravdy nad lží, vítězství demokratických institucí (včetně tisku) nad politickým podsvětím.

Jenže „aféra Bašternák“? Zní tak trapně slovensky, jako kdyby tím jménem byla už předem odsouzena k zapomnění. Nenechme se však mýlit, tyto aféry jsou srovnatelné přinejmenším v jednom: ve snaze politiků zničit nezávislou justici. Jinými slovy, tehdy nešlo a ani dnes nejde o nic menšího než o bourání stavby, které říkáme liberální demokracie.

Richard Nixon se v sobotu 20. října 1973 pokusil odvolat zvláštního prokurátora Archibalda Coxe, který dohlížel na vyšetřování kauzy Watergate (kdo si už nevzpomíná, šlo o odposlechy sídla Demokratické strany, které tam instalovali Nixonovi lidé s jeho souhlasem).  Cox totiž trval na tom, že Nixon mu musí vydat nahrávky z rozhovorů v Bílém domě, které vedl se svými spolupracovníky (a z nichž bylo později po jejich zveřejnění jasné, že Nixon o všem věděl).

Coxe mohli odvolat jen jeho nadřízení, dva to však odmítli a ještě v tutéž sobotu raději rezignovali. Coxe odvolal na Nixonovo naléhání až třetí v pořadí, jistý Robert Bork. Tomuto brutálnímu Nixonovu útoku na nezávislost justice se v Americe říká „masakr sobotního večera“ (Saturday Night Masacre) a vešel do dějin jako začátek Nixonova konce. Americká veřejnost se totiž probudila a tehdy poprvé průzkumy ukázaly, že většina je pro „impeachment“, tedy ústavní žalobu na prezidenta.

O dva měsíce později americký soud označil Coxův vyhazov za nelegální, ale věci už stejně nabraly spád. Coxův náhradník se totiž ukázal být stejně nezávislý jako jeho předchůdce a nahrávky si od Nixona vynutil. Nixon rezignoval 9. srpna 1974 a trestu unikl jen díky milosti, kterou mu udělil jeho nástupce Gerald Ford.

Kauza Bašternák je zdánlivě odlišná, protože v ní jde o pouhou zlodějinu. Jenže ve skutečnosti se Watergate mrazivě podobá. Ladislav Bašternák postavil bytový komplex Bonaparte v luxusní bratislavské čtvrti a je podezřelý z toho, že peníze na stavbu si opatřil podvodem na státu (přes tzv. vratky DPH). Podnikal přitom s ministrem vnitra Robertem Kaliňákem - tudíž je tento ministr podezřelý, že Bašternákovy podvody kryl. A v jednom z bytů v komplexu Bonaparte bydlí Kaliňákův chráněnec, premiér Robert Fico.

Zvláštní prokurátor Vasiľ Špirko, který dohlížel na vyšetřování společného byznysu Kaliňáka a Bašternáka byl (Kaliňákovou) policií obviněn z údajných zneužití pravomocí a spis mu byl odebrán. Soudce Peter Šamko zveřejnil svůj názor, že Špirko byl obviněn za něco, co není trestným činem - jinými slovy, že byl s případu stažen nelegálně.

Je to tatáž situace jako v případě Watergate, byť poněkud rafinovanější, protože prokurátor byl odvolán smyšleným obviněním. Možná mám špatnou paměť, ale nemůžu si vzpomenout na žádný takto přímý útok na justici v moderních slovenských – ale ani českých – dějinách.

Jistě, byli odvoláváni policejní vyšetřovatelé (v roce 1995 v éře Vladimíra Mečiara například Jaroslav Šimunič, který vyšetřoval únos prezidentova syna Michala Kováče ml., v roce 2000 v éře Miloše Zemana šéf protikorupční policie Evžen Šírek, který vyšetřoval kromě jiného podivné financování ČSSD). Jenže odvolat prokurátora je něco jiného: je to přímý útok na pilíř demokracie, jakým justice je.

Nixon napadl základy demokracie ve snaze zachránit se ve funkci a vyhnout se vězení. Robert Fico (o Kaliňákovi nemluvě) dělá totéž - a na vážnosti situace nic nemění ani to, že slova „aféra Bašternák“ znějí tak trapně. Pro slovenskou demokracii by bylo dobrou zprávou, kdyby se v budoucnu ukázalo, že stažení prokurátora Špirka z vyšetřování bylo začátkem konce Roberta Fica - tak jako byl útok na prokurátora Coxe začátkem konce Richarda Nixona.