Z Roudnice přes Říp do Černoučku: krajinou plnou rozhledů, mýtů i politiky
Ve všední den nezbývá než se po výstupu posilnit jen duchovní potravou
Čtete jeden z našich pravidelných newsletterů. Přihlaste se k jejich odběru a budou vám chodit do e-mailové schránky. Píšou je pro vás Tomáš Brolík, Pavel Turek, Magdaléna Fajtová, František Trojan, Ondřej Kundra, Jiří Sobota a Silvie Lauder.
Hora Říp je místem, kam jako by snad ani nebylo možné vydat se jen pro nic za nic; natolik je obtěžkaná významem. Oblý vrchol si pro jeho dějinnou roli vybírají učitelé za cíl školních výletů, o víkendech sem ve velkém vyrážejí rodiny s dětmi, v době voleb se tu vyskytují politici, kteří výstupem na památné místo brnkají na vlasteneckou notu. Pravděpodobnost, že jste na osamělý vrch čnící nad úrodným Polabím ještě nevystoupali, tak bude nejspíš velmi malá; i když s jistotou to tvrdit nejde, protože průzkumy veřejného mínění pochopitelně neexistují. Pokud přesto patříte - stejně jako autor těchto řádek - k lidem, kterým se výstup na bájný vrch z nějakého záhadného důvodu doposud vyhýbal, pak můžete nasednout do vlaku, vydat se na časově nenáročný výlet a být vlastně docela zvědaví, co vás nahoře čeká.
Z dopravního hlediska je ideálním výchozím bodem Roudnice nad Labem, kam se dá dobře dojet vlakem z Prahy nebo z Ústí nad Labem. Pokud přijíždíte po trati vedoucí od Prahy, vrchol hory vyčnívající nad okolní krajinu poprvé zahlédnete z okénka zhruba ve chvíli, kdy projedete vesnicí Vraňany - a pohled na něj vás už bude provázet vlastně po celý zbytek výletu. Na roudnickém nádraží vystoupíte z vlaku a vydáte se k velkému mostu přes Labe, kde se napojíte na modrou značku, která vás dovede až na vrchol hory.
Cesta ale nejdříve vede městem. Minete starobylý zámek Lobkowiczů, kteří v okolním kraji vlastní spoustu pozemků včetně těch, na nichž se rozkládá Říp. Těm, kteří sledují českou politiku, se v té souvislosti možná vybaví vzpomínka na předloňský listopad, kdy si po prohraných sněmovních volbách vybral Roudnici jako sídlo své poslanecké kanceláře Andrej Babiš a navrhoval, aby pozemky s mytickou českou horou od šlechtického rodu odkoupil stát - což Lobkowiczové odmítli.
Kolem Babišovy poslanecké kanceláře ale modrá značka nevede, a nelze se tudíž přesvědčit, zda tu šéf hnutí ANO právě úřaduje. Z historického jádra cesta stoupá vzhůru, ven z údolí Labe až do městského parku, kde stojí Kratochvílova rozhledna - z jejího vrcholu můžete shlížet na město a České středohoří. Funkcionalistické stavba byla postavena v roce 1935 k 60. výročí vzniku Rolnické záložny podřipské a nese jméno po zakladateli této lidové banky, místním statkáři Václavu Kratochvílovi. Odtud značka pokračuje přes Žižkovy sady, vine se klidnou čtvrtí vilek, které postupně přecházejí v novostavby a zahrádkářské chatky, až nakonec vyústí do otevřené krajiny.
Mezi vámi a Řípem, který se majestátně vypíná na horizontu a tvarem připomíná, že byl původně sopkou, se v tuto chvíli rozkládají mírně zvlněná pole a louky, mezi nimiž vede pěšina lemovaná stromořadím. Dovede vás do vesnice Vesce, kde se nachází hospoda (ve všední den má ovšem zavřeno). Příští vesnice Rovné už leží na samém úpatí hory, k níž vede cesta lipovou alejí po silnici do mírného kopce. Dovede vás až k hranici listnatého lesa, který pokrývá celý Říp; ještě před vstupem pod koruny stromů se ale nachází plácek s několika stánky se suvenýry a občerstvením. Ty jsou ale ve všední den rovněž zavřené. V tu chvíli si říkáte, že o víkendech to tu musí vypadat výrazně jinak a že možná nebyl špatný nápad vyrazit v úterý, kdy je tu skoro liduprázdno.
Po vstupu do lesa se už silnice zvedá vzhůru do strmého kopce. Odpočinout si můžete po pár stovkách metrů na Mělnické vyhlídce, odkud je hezká vyhlídka na, ehm, Mělník s jasnou dominantou v podobě tepelné elektrárny a také na okolní pole a vesnice. Odtud je to už jen kousek na vrchol ležící ve výšce 461 metrů nad mořem. Oproti okolní krajině jste nastoupali asi dvě stě metrů, takže jste se možná trochu zadýchali, ale nic extra náročného to není a díky betonové silnici se dá výstup v pohodě zvládnout třeba i s kočárkem.
O tom, co vás čeká na vrcholu, opět do velké míry rozhoduje, kdy jste se na výlet vydali. Ve všední den bude tu dost možná skoro prázdno, ale je také velká šance, že bude mít zavřeno i stará Boumova chata postavená v roce 1907 Klubem českých turistů. Sice je podle internetu otevřená celoročně každý den od deseti do pěti, v reálu však nápis na dveřích oznamuje, že je v provozu pouze od středy do neděle. Oběd se tedy nekoná a autorovi těchto řádků nezbude než se posilnit duchovní potravou plynoucí z toho, že se ocitl na odvěkém poutním místě Čechů.
Že vrchol hory takovým místem je a vždycky byl, připomíná nápis na stěně chaty: „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp.“ Opodál se nachází místo, kde byl v roce 1868 slavnostně vylomen kus skály, aby posloužil jako základní kámen pro stavbu Národního divadla. Do Prahy ho prý tehdy doprovázelo 300 jezdců, jejichž cestu lemoval špalír družiček s košíčky plnými květů. Zajímavostí je, že tehdy byl Říp ještě bez lesů, zatímco dnes tu rostou duby a habry.
Kromě relativně novodobých projevů lidské činnosti na kopci stojí i románská rotunda svatého Jiří. Jak přesně je stará, ale není jisté. První zmínka pochází z roku 1126, kdy tehdejší kníže Soběslav I. z rodu Přemyslovců nechal na památku vítězství v bitvě nad německým králem Lotharem III. opravit zdejší kostelík, který tu stál už dlouho předtím. V době, kdy žil kníže Soběslav, každopádně chodil po světě také kronikář Kosmas, kterému vděčíme za to, že se dnes kopec těší takové oblibě. Právě on ve své kronice zapsal příběh o praotci Čechovi, který měl vystoupit na vrchol Řípu a označit okolní kraje za nový domov svých slovanských souputníků přicházejících pravděpodobně odkudsi z východu. Legendu pak během staletí pilovali další kronikáři a historici, kteří příchod našeho praotce datují někam mezi 6. a 7. století.
Když usoudíte, že dějinného rozjímání na památném místě už bylo dost, vydáte se dál po modré. Cesta je tentokrát nezpevněná, členitá a místy vede z prudkého kopce. Po chvíli dojdete na Pražskou vyhlídku, kde se před vámi otevře hezký výhled do roviny poseté vesničkami. Vyhlídka se nachází na okraji skalnatého srázu a také další cesta dolů je velmi příkrá, místy se objevují kamenité výčnělky odhalující čedičové podloží hory. Na úpatí hory se od modré značky odděluje červená, po níž se vydáte. Z lesa vykročíte po vyšlapané pěšině vedoucí z mírného kopce do vesnice Ctiněves. Právě tady je podle pověsti pohřbený praotec Čech.
Autor těchto zápisků chtěl tady výlet původně zakončit, ale protože do odjezdu autobusu zbývalo ještě spousta času, dal si pivo v místním minipivovaru a pokračoval pěšky do vesnice Černouček. Cesta sice vede po silnici a Černouček sám o sobě není ničím zajímavý, ale žije tu prezident Petr Pavel, což vzbuzuje přirozenou zvědavost. Kde přesně bydlí, vám poradí místní, ale hledání jeho domu i tak trochu připomíná bojovku, protože prezident žije v nově vzniklé, satelitní části vesnice plné novostaveb, které jsou si navzájem podobné a identifikace vyžaduje docela dost vyptávání. Jak mě ovšem místní informovali, pan prezident zrovna není doma, protože je na oficiální návštěvě Německa. Minulou neděli ho tu ale syn viděl, říká přes plot jedna místní paní.
V tuhle chvíli máte v nohách nějakých dvanáct kilometrů, a pokud ještě nemáte dost, můžete ve výletu pokračovat dál pěšky rovinatou krajinou na jih směrem k Vltavě, kudy vede rušná železniční trať. Anebo v Černoučku nasednout na autobus ve směru na Ledčice, tam přestoupit na autobus zpátky do Prahy a cestou vstřebávat zážitek z cesty, při které se zvláštně prolínala historie, současnost a příroda.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
