Obrana Kamberského

Spor mých dvou kolegů Jana Macháčka a Petra Kamberského o to, jaká změna nastává s příchodem zemanovské levice k moci, patří k nejzajímavějším polemikám, které se v českých médiích v poslední době vedly.

Když to shrneme: Kamberský tvrdí, že ke slovu se Zemanem přichází “to druhé Česko”, lidé uvažující levicově a rovnostářsky, zajímající se o sociální výhody víc než o kvalitu zdejší demokracie. Nová vládnoucí garnitura bude proto podle Kamberského méně “transformační”, méně nakloněná - zjednodušeně řečeno - havlovskému idealismu nebo klausovskému tahu k liberálnímu kapitalismu. Česko proto čekají “těžké” časy.

Macháček zajímavě oponuje, že ztvárňovat Klause jako reformátora a příznivce liberálního kapitalismu je omyl, od roku 1993 Klaus českému liberálnímu kapitalismu nijak neprospěl. Navíc těžké časy pro lidi žijící mimo Prahu nastaly kvůli finanční krizi už před lety a pravicová vláda všechno svým hloupým škrtáním jen zhoršila. Nástup Zemana a sociální demokracie k moci proto nepředstavuje a priori zhoršení české situace, možná naopak.

Přestože Kamberský hodně zjednodušuje a pravici straní víc, než by si zasloužila, povedlo se mu pravděpodobně vystihnout podstatu dnešních změn. Macháčkovy ekonomické argumenty zní přesvědčivě, o ty ale ve sporu až tak moc nejde. Na české pravici tolik rozšířené klišé, že pravice hodnoty vytváří a levice je projídá, by mělo skutečně po zkušenosti z posledních let vzbuzovat nanejvýš ironický úsměv. Pravice nemá žádné zaručeně platné recepty na prosperitu, stejně jako je poměrně velká šance, že levice povede českou ekonomiku lépe než Kalousek s Nečasem.

Při pohledu na novou zemanovskou vládní garnituru (tedy pokud skutečně vyhraje volby) jde ale o něco jiného, než je vztah k reformám či míra ochoty prodat nějaký státní podnik. Jak ukázala v 90. letech Klausova obhajoba tzv. bankovního socialismu, a naopak Zemanova schopnost banky dobře privatizovat, ekonomické programy nejsou tím dělítkem mezi “novými” a “starými” pořádky. Nebo jinak řečeno: mezi moderním demokratickým Českem a k autoritářskosti a populismu inklinujícímu „semikomunismu“.

Tím skutečným dělítkem je v Česku vztah k minulosti. Ten je klíčovým poznávacím znamením rizik, či - jak Kamberský říká - “těžkých let”, které před touto zemí stojí.

Většina v parlamentu

Česko jako každá bývalá totalitní země čelí riziku plíživého návratu starých zvyků. Nemusí to být hned otevřená husákovská totalita, ale jemná eroze demokratických institucí, jež skončí jejich nefunkčností. Nový demokratický systém je příliš křehký a příliš nedokonalý. A stále mu hrozí, že ztratí to, co ke svému fungování nutně potřebuje - důvěru veřejnosti. Proto je klíčové, aby politici sami věřili a dávali najevo, že minulý režim byl špatný, nepřijatelný, zločinný. To byl konsenzus, který více méně polistopadová politická reprezentace sdílela. Mělo to několik doprovodných jevů - především ostražitost vůči Rusku, jež byla společná jak Havlovi, tak ODS, ale i významné části sociální demokracie. Byla to jistá míra antikomunismu, jednoznačně kritický pohled na komunistickou normalizaci atd.

V tomto ohledu nástup Zemana a jeho spojenců uvnitř i vně sociální demokracie znamená kvalitativní změnu. Vztah k minulosti začíná být evidentně jiný - více bagatelizující nebo dokonce pochvalný. Obava z Ruska, tedy agresivní mocné autoritářské země kousek od našich hranic, vyvolává posměšky. Komunistická strana se stává spojencem, s nímž se hlasuje pro podporu podivné prezidentské vlády a s nímž se počítá do budoucna jako s politickým partnerem; jemuž je nutné dávat dárky v podobě komunistického velvyslance v Moskvě. Ohýbají se dosavadní pravidla hry, jež nás měly přivést mezi západní státy (prezident ignoruje rozložení sil v parlamentu, šéf prezidentské kanceláře se stává volebním lídrem jedné ze stran atd.).

Mnohé z toho se v náznacích dělo i dřív, hlavně v režii Klause a tvrdého jádra ODS, ale teď zřejmě tento proud poprvé získá většinu v Poslanecké sněmovně a v Senátu. Odsuzující vztah k minulosti přestává být úhelným kamenem české politiky, a to je skutečně velká změna, jejíž konsekvence lze dnes těžko dohlédnout.

Opravdu venkov proti Praze?

A ještě poznámka k “venkovu”: tvrzení, že český venkov - myšleno zřejmě vesnice a menší města - zažívá už delší čas nějaké těžké roky, které se lidí v Praze netýkají, je dost odvážné. Žádná jednotná entita “český venkov” v Česku neexistuje. Jednotlivé regiony, a dokonce i jednotlivé obce v rámci regionů se od sebe velmi liší - podle schopností starostů, jejich průbojnosti, nápadů, umu čerpat evropské dotace, blízkosti dálnic a železnic, konexí v Praze atd.

Navíc Nečasova vláda díky tlaků Starostů změnila přerozdělování ve prospěch malých obcí, což jistě nebyl všespasitelný krok, ale snaha srovnat krok ano. V Česku existují deprivované regiony, ale stejně tak existují prosperující oblasti mimo Prahu a okolí. Stačí vyjet do jižních Čech nebo na jižní Moravu.

Obecně však hlavně platí, že životní úroveň na českém venkově se zásadně proměnila k lepšímu. Na spoustě českých vesnic i daleko od Prahy budeme marně hledat cosi jako náznak chudoby. Skoro všechny rodiny mají opravené domy a minimálně jedno auto.

Školy nebo lékařská péče nejsou automaticky výrazně horší než ve velkých městech, samozřejmě pokud nepočítáme logicky delší cestu do nemocnic a k lékařským specialistům. Také fitnesscenter bude mít venkov pravděpodobně méně, nicméně i to se dá vydržet.

Bezesporu lidé v menších obcích mají mnohem horší přístup k dobře placené práci, ale také mají podstatně nižší životní náklady než v Praze. Nezaměstnanost je vyšší všude ve vyspělém světě, kde je vysoce produktivní zemědělství, a obyvatelé venkova musí dojíždět za prací do měst.

Aniž bych tedy chtěl hájit Nečasovu vládu, stavět dnes Prahu proti venkovu vypadá především opět jako zastřený pohled z Prahy, jen s opačně nasazenou optikou.