Ještě k ženám v ofsajdu

Na text z minulého čísla se sešla pořádná porce reakcí, tak autorce nedá, aby se k tématu ještě nevrátila.

Je totiž značně výbušné, není divu, když jde o děti. Obzvláště zajímavý byl na dopisech fakt, že od Čechů žijících aktuálně v zahraniční (Norsko) nebo o těch, kteří v zahraniční nějakou dobu pobývali (Belgie, Německo, USA), přišly výhradně pozitivní reakce. Naopak všechna klišé z článku o špatných matkách a strašlivých institucích, do nichž chce kdosi v zájmu sobeckých kariéristek nahnat naše nebohé ratolesti, se opakovala v reakcích z Česka.

Několik čtenářů a čtenářek bylo rozhořčeno tím, že v Respektu propagujeme názor, že matky, které „nepošilhávají po slibné kariéře během rodičovské dovolené jsou jaksi nedostatečné, neflexibilní, v horším případě nemožné puťky, jejichž jediným intelektuálním vyžitím je Ordinace v růžové zahradě“, jak napsala jedna čtenářka.

V textu to bylo řečeno, ale je to zjevně nutné zopakovat: pokud se chce žena zůstat několik let doma a věnovat se péči o ně, v pořádku. O nemožných puťkách tam nebylo jediné slovo. Jenže problém je v tom, že si tento model v Česku hodně žen buď nemůže dovolit nebo jim jednoduše nevyhovuje.

Existuje řada rodin, kde jeden příjem nestačí a ženy touží po práci z ekonomických důvodů. A pak existují ženy, které jednoduše potřebují nějakou další intelektuální či tvůrčí činnost, ale to z nich přece ještě nedělá kariéristky a špatné matky. Potřeba dělat něco jiného ještě automaticky neznamená dvanáctihodinové směny, proto byl v textu takový prostor věnován částečným úvazkům a neuspokojenému zájmu o ně.

A kromě toho: kdo myslí na otce? Tato pasáž už se do textu nevešla, ale tento model nevyhovuje ani řadě mužů, kteří nejsou dvakrát nadšení z živitelské odpovědnosti, díky níž musejí pracovat o to více, a už vůbec se jim nelíbí, že své děti téměř nikdy nevidí.

Respekt zde nepropaguje názor, ale popisuje realitu.