Workshopy smrti nám pomáhají žít šťastněji

Katarzyna Boni sleduje ve své reportážní knize Ganbare! Workshopy smrti způsob, jakým se Japonsko a Japonci vyrovnávali s událostmi z března roku 2011. Zejména sever země tehdy zasáhla ničivá vlna cunami a následná havárie v jaderné elektrárně Fukušima ohrozila okolí únikem radioaktivity. Polská reportérka (1982) odvíjí od těchto událostí příběh o japonském přístupu ke smrti a k životu, o japonských mýtech a legendách, o životě tváří v tvář rozmanité a zároveň hrozivé přírodě – ale také o našich stereotypech vztahujících se k japonské kultuře.

Jaký je význam názvu knihy?

Jde o zvolání, frázi, která se v Japonsku používá, když chce někdo druhého člověka povzbudit k aktivitě nebo k boji. Můžeme se s ní setkat například na stadionech. Slovo ganbare znamená „Jsme s vámi!“, „Bojujte!“. Zároveň je v něm ale cosi nelítostného – takový pokřik lidi zavazuje a nařizuje jim vydat ze sebe maximum. Tento výraz uslyší také člověk, který se po důležitém rozhovoru loučí s přítelem a on mu řekne: „ganbare“ – „drž se“. Slovo ganbare se v Japonsku přirozeně začalo objevovat i po cunami. Lidé, kteří přežili cunami a výbuchy ve Fukušimě, neustále poslouchali „Ganbare, ganbare!“ – „Jsme s vámi, držte se!“, ale také „Dejte do toho všechno!“. V jistém okamžiku však toto slovo začalo nahrazovat emoce. Nedává člověku možnost v klidu se posadit a říct ostatním „nevím si rady, spíš bych potřebovala, abyste sem přijeli a něco pro mě udělali, anebo mě nechali být, abych se pořád nemusela držet a mohla se v klidu rozplakat“. Slovo ganbare tak nakonec znemožňovalo lidem prožívat to, co chtěli prožívat. Museli si zachovat tvář a ukázat ostatním, že jsou silní; že dokážou své životy, a spolu s nimi i celé Japonsko, vybudovat znovu od základů.

Kniha je rozdělená na tři části: první pojednává o zemětřesení a vlně cunami, druhá o katastrofě ve Fukušimě a třetí o titulních workshopech smrti. Co tyto části, respektive tyto tři zkušenosti spojuje?

Všechny se vztahují k událostem téhož dne 11. března 2011 a k jejich důsledkům. Knihu jsem koncipovala jako vyprávění, které může pomoct vyrovnat se se smutkem a ztrátou - a mapuje tento proces. O tom pojednává první část. Ve Fukušimě však smutek dál přetrvává, takže kapitoly druhé části se jako by vracejí zpět v čase k událostem ve Fukušimě. Workshopy smrti jsem zařadila až na konec, protože nesou nejuniverzálnější význam – člověk se může pokusit vžít do role Japonců, kteří přežili cunami nebo jadernou havárii ve Fukušimě. Mám pocit, že workshopy smrti jsou natolik univerzální, že si touto zkušeností může projít každý - a každý se může pokusit prožít onen pocit ztráty. Právě o to mi šlo.

Co si pod workshopy představit?

Workshopy smrti nebyly vymyšleny v Japonsku, ale v jistém americkém hospici, aby tamější zaměstnanci alespoň trochu pochopili a pocítili, co prožívají lidé, o které se starají. Nápad poté převzal jistý japonský buddhistický mnich, který původní scénář pozměnil – a mění ho dál, po každém dalším workshopu. Organizuje hodinu a půl trvající setkání, během nichž si účastníci vyslechnou příběh člověka trpícího rakovinou a mohou si ho zkusit prožít, jako by byli skutečnými hrdiny tohoto příběhu. Hlavním cílem je uvědomit si, že máme v životě věci, kterých si ceníme a jsou pro nás důležité, ale které můžeme v kterémkoli okamžiku ztratit – jen proto, že mohou nastat povodně, může přijít tajfun nebo cunami, může nás přejet auto, které nezastavilo na červenou. Už sama myšlenka, že bychom o tyto věci mohli přijít, v nás vyvolává bolest.

A jak tedy fungují?

Workshopy smrti pomáhají uvědomit si, co v životě máme. Můžeme díky nim přehodnotit život, častěji se vídat s lidmi, které milujeme, nebo se věnovat činnostem, které nás těší. Workshopy smrti vedou lidi k tomu, aby se měli rádi a žili podle svých představ. Můžeme si díky nim lépe uvědomit, co je pro nás v dané chvíli skutečně důležité. Naše priority se samozřejmě mění. Někteří absolvují workshopy smrti jednou do roka a pokaždé zjistí, že je pro ně důležité něco jiného, protože se jim narodilo dítě nebo onemocněl někdo z jejich blízkých. Workshopy smrti nám – na první pohled paradoxně – pomáhají žít šťastněji.

Co vás zavedlo do Japonska?

Japonci by řekli, že kami: japonští duchové žijící v každém kameni, v každém stromě i ve všech věcech, jak živých, tak neživých. A tito duchové také iniciují setkání mezi lidmi. Je pro mě těžké na tuto otázku odpovědět, vlastně nevím, kdy to všechno začalo. Určitě už v mládí, když nám učitelka literatury v rámci tématu Hamleta a Macbetha promítala Kurosawovy filmy. Nestudovala sice japanistiku, ale napsala doktorát o estetice japonských filmů. Při nejrůznějších příležitostech nám Japonsko připomínala, četli jsme haiku. Snažila se nám ukázat, že jistá témata jsou univerzální, což je mi dodnes blízké. Ačkoli jsou Macbeth či Hamlet tak silně zakořeněni v evropské kultuře, neznamená to, že by Japonec nedokázal natočit jejich geniální adaptace, jen za využití naprosto odlišné estetiky. Proto byla má učitelka jednou z osob, kterým jsem v knize poděkovala právě za to, že mě naučila, že lidské emoce jsou univerzální. Japonsko se v mém životě objevovalo celou dobu, až jsem se tam nakonec vydala. A když jsem ho navštívila poprvé, věděla jsem, že už nemůžu přestat.

A jak jste se dostala k tématu knihy?

Byla jsem v Japonsku tři nebo čtyři měsíce po cunami, vůbec jsem se však tímto tématem nezabývala. Bylo pro mě příliš čerstvé, měla jsem pocit, že už o něm bylo řečeno dost. O cunami psali všichni. Byla jsem přesvědčená, že už se k němu už nikdy nevrátím. Psala jsem spíš o japonské estetice, o japonském jídle, o cestách po Japonsku, dělala jsem rozhovory s japonskými mistry keramiky. Čím častěji jsem se tam ale vracela, tím víc se mi japonská kultura zarývala pod kůži. Slýchala jsem pořád víc překvapivých příběhů o tom, co se po cunami stále děje zejména na severu země. Okamžik, kdy jsem pochopila, že se tomuto tématu přece jen začnu věnovat, přišel tři roky po 11. březnu 2011.

Co to bylo?

Přečetla jsem si tehdy v novinách, že víc než dvě stě tisíc lidí dál žije v provizorních obydlích. Byl to pro mě šok. Jezdila jsem do Japonska pravidelně, každoročně jsem tam trávila minimálně měsíc, ale netušila jsem, že třetí nejsilnější ekonomika světa spojovaná s moderními technologiemi a pracovitostí se nedokáže postarat o lidi, kteří při cunami přišli o střechu nad hlavou. Ona provizorní obydlí vypadají podobně jako kontejnery, které jsem viděla v uprchlických táborech v Sýrii. Termín, do kterého měly tyto domy zmizet, už uplynul, ale lidé v nich žijí dál. Napsala jsem o tom text do reportérské přílohy Duży Format deníku Gazeta Wyborzca – a v té době už jsem měla hodně japonských přátel, kteří mi podsouvali další zajímavá témata. Jeden z nich mi například řekl: existuje jistý starosta, který kdysi v Bělorusku léčil děti po Černobylu, a teď se velmi ostře vyjadřuje o Fukušimě, možná by sis s ním mohla popovídat. Už tehdy jsem četla o workshopech smrti a setkala jsem se s mnichy, kteří je vedli. Tušila jsem, že jde o nezvyklé téma dobré na knihu. Zašla jsem za svým redaktorem z nakladatelství Agora Pawłem Goźlińským, řekla jsem mu o svém nápadu, a on okamžitě souhlasil.

Sama už jste zmínila některé stereotypy spojované s Japonskem. Kniha řadu z nich zpochybňuje či přímo vyvrací, například obraz Japonska jako průmyslově a technologicky vyspělé země, která se pečlivě stará o své občany a precizně dodržuje nejrůznější procedury. Ukazuje se, že například ve Fukušimě došlo k řadě zanedbání, že státní orgány nemluvily pravdu, když zprvu zlehčovaly hrozící nebezpečí, že varování před cunami nebylo dostatečné… Selhal japonský stát?

Jednoznačně. Selhal hned na několika frontách. Nejvýrazněji právě ve Fukušimě, a to od samého začátku. Z dnešní perspektivy jsem s to pochopit logiku tehdejších rozhodnutí. Zodpovědné orgány nechtěly rozhodovat narychlo, nevědělo se, kterým směrem bude foukat vítr. Dodnes jsem však přesvědčená, že finální postup vedení země byl trestuhodný – ve chvíli, kdy už věděli, že vítr s radioaktivními prvky směřuje na sever, nikoli nad moře, měli okamžitě evakuovat okolní vesnice. To neudělali, protože nechtěli šířit paniku. Chápu to, přesto měli podle mého názoru postupovat jinak. Selhal i způsob komunikace státu s občany. Lidé přestali vedení země důvěřovat. Japonsko má jeden z nejpropracovanějších systémů varování před únikem radioaktivního záření a následné predikce, jakým směrem se bude radioaktivita ve vzduchu šířit, stejně jako má velmi dobrý systém varování před vlnami cunami. Japonci už jim však nevěří. Ještě jinou věcí je, že se oběti cunami často cítily odsunuté na vedlejší kolej.

Jak to vnímaly?

Lidé měli pocit, že nejsou důležití, že vládě jde spíš o obraz Japonska navenek – jako země, která se z neštěstí dokázala rychle oklepat. Cítili se jako občané druhé kategorie. Nejenže často přišli o majetek, ale jako občané ztráceli pocit vlastní důstojnosti. Japonský stát selhává na mnoha rovinách, ačkoli část Japonců by s takovým názorem nesouhlasila. Značná část obyvatel Japonska je nicméně přesvědčená, že například japonská jaderná politika se neubírá správným směrem. Elektrárny, vyřazené po katastrofě ve Fukušimě z provozu, jsou dnes znovu otevírány. První byla zprovozněna už po čtyřech letech od výbuchů ve Fukušimě - a jen o několik dní později se ještě výrazněji než obvykle probudila k životu sopka Sakuradžima nedaleko této elektrárny. Zatím k žádné další tragédii nedošlo, ale celá situace přiměla lidi k zamyšlení – kontrast mezi jadernou elektrárnou a sopkou byl velice silným obrazem. Na druhou stranu zaměstnávají japonské elektrárny tisíce lidí, kteří nechtějí přijít o práci.

Kniha pojednává ve velké míře o smrti. Co je pro člověka přicházejícího z jiné země a zakořeněného v jiné kultuře zajímavější: postoj Japonců k životu, anebo právě ke smrti?

V Japonsku existuje postoj ke smrti – od toho musíme začít, protože u nás v Evropě už něco takového téměř není. Smrt jsme z našeho života vyloučili, odsunuli jsme ji do pozadí. Nechceme o ní slyšet, nechceme se na ni dívat. Je téměř neviditelná. Když nám zemře někdo blízký, zatelefonujeme do pohřebního ústavu a jeho zaměstnanci za nás všechno vyřídí. Všechno kolem smrti je v našem světě sterilní, předstíráme, jako by se nic nestalo. Schází nám vědomí, že smrt jednou čeká na každého z nás, vytlačujeme ji ze svých životů.

Je smrt v Japonsku víc přítomná?

Určitě, protože země se tam každou chvíli ozývá a dává o sobě vědět, dochází k zemětřesením, vybuchují sopky. Příroda člověka varuje. Sama jsem ovšem do Japonska odjížděla s jistou stereotypní představou, že je-li tam smrt neustále takto přítomná a jaksi hmatatelnější, umožňuje to Japoncům žít šťastněji. Ukázalo se, že tomu tak není. Na druhou stranu není příliš velkým zobecněním konstatovat, že Japonci si dokážou víc všímat detailů, víc se radují z drobností. Menší věci jim přinášejí větší radost, dokážou se zastavit a docenit tradice, například známý čajový obřad.

Celou jednu vrstvu příběhu o Japonsku představuje zásvětí – japonští duchové, zjevení, mýty a legendy včetně jejich popverze jako v případě Godzilly. Je toto jakýsi skrytý život Japonska?

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem se dozvěděla, že v Japonsku žijí šamanky. Bylo to pro mě další překvapení. Japonské šamanky provádějí rituály, které pomáhají spojit se s lidmi, kteří už nejsou mezi živými. Až do té chvíle byl pro mě svět japonských mýtů a legend spíš zajímavostí. Nekladu si otázku, zda v tyto duchy věřím, nebo ne. Pro mě je důležité, že v ně věří sami Japonci, že víra v duchy je živou součástí příběhu o Japonsku, něco lidem dává. Mýty a legendy dokážou Japonsko lépe přiblížit. Skrze to, v co Japonci věří, je můžeme lépe pochopit. Pro mě byli japonští duchové i jakýmsi protipólem toho, co se odehrávalo ve Fukušimě, kde byla každodenní realita snad až příliš hmatatelná.

Na první pohled se zdá, že Japonci nedávají najevo příliš emocí. Je to jen klamný dojem Středoevropana?

Japonci dokážou zachovat kamennou tvář, což neznamená, že netrpí. Jsou to lidé jako my, prožívají tytéž emoce. Jde spíš o to, jak jsme byli naučeni si s těmito emocemi poradit. Je to záležitost výchovy. Není to tak, že by Japonci neprožívali emoce, ale už v dětství je naučili, že je nemají ukazovat navenek, že jimi nemají zatěžovat ostatní.

Možná pociťují společenský tlak…

V Japonsku, a obecně v zemích jihovýchodní Asie, existuje koncept zachování tváře. Lidé příliš nedávají najevo své emoce a vnitřní prožitky - mimo jiné proto, aby ostatní nepřivedli do rozpaků a nevystavili je nepříjemné situaci. Když se někomu rozpláčeš uprostřed ulice nebo začneš vztekle křičet, lidé kolem tebe musí zareagovat. Je to ale společenský tlak? Pokud ano, pak se jedná o podobný mechanismus jako u nás v případě projevování zlosti a vzteku v přítomnosti cizích lidí. V Polsku jsou děti vychovávány tak, aby nebyly na veřejnosti agresivní a nevybíjely si před lidmi vztek. V konečném důsledku jsme však paradoxně ještě víc agresivní, než kdybychom se naučili ventilovat svoji zlost jiným způsobem.

V knize píšete o telefonní budce, kde nejde vytočit žádné číslo. Lidé si v ní mohou virtuálně promluvit se svými mrtvými. To je velmi prostý, ale nezvykle emotivní obraz.

Poznala jsem neobyčejně rozmanité způsoby, jak se lidé v Japonsku pokoušejí vyrovnat s traumatem, a pokusila jsem se je přiblížit. Na každého působí emotivněji jiná z kapitol. Pro některé byla nejsilnějším obrazem právě telefonní budka, pro jiné příběh muže, který anglicky, španělsky a čínsky sepisuje své vzpomínky. Je zajímavé sledovat, jaké emoce jednotlivé obrazy u mých čtenářů vyvolávají.

Jaký je vztah Japonců k přírodě? Na první pohled to vypadá jako jistý druh symbiózy. Změnily na tom něco události z roku 2011?

Vztah Japonců k přírodě je dvojaký. Myslím, že převažuje akceptace přírodních živlů a pocit, že každý z nás je součástí přírody. Když jsem hovořila s nejrůznějšími japonskými mistry, často o tom mluvili. V Japonsku je člověk zkrátka součástí přírodního světa. Na Západě je to opačně, my máme pocit, že svět lidský stojí nad světem přírody; vytváříme si svůj vlastní, separovaný svět. Tento rozdíl ve smýšlení dovoluje vnímat události typu cunami jinak a naučit se je akceptovat. Japonci se na moře nezlobí. Možná se ho trochu obávají, ale v japonských dějinách nejde o nic nového. Lidé tam vědí, že každých pár let dojde k nějaké přírodní katastrofě – větší cunami přichází pravidelně po několika desítkách let. Spojení s přírodou je dobře vidět na řadě japonských tradic.

Jaké třeba?

Například tradiční japonský kalendář rozlišuje 72 ročních období, protože Japonci citlivě vnímají sebemenší změny. Každých pět či osm dní se v přírodě něco mění, fouká trochu jiný typ větru, něco jiného kvete, ryby dorůstají, mění svoji chuť a v souvislosti s tím se jim začíná i jinak říkat. To všechno souvisí s přírodou. Dvojakost, o které jsem začala mluvit, ale spočívá v tom, že Japonci dokážou k přírodě přistupovat i velmi pragmaticky a stroze. Jsou schopni rozkopat hory, aby z nich vyvezli čistou půdu a nahradili jí půdu zasaženou ve Fukušimě radioaktivitou. Podobně je tomu s obrovskými vlnolamy budovanými podél mořského pobřeží. Nevím, z čeho to pramení, a jak dokážou Japonci oba tyto postoje sladit, ale je to fenomén, který nelze přehlédnout.

Jednotlivé kapitoly jsou velmi úsporné, koncentrované, někdy přímo minimalistické, zároveň velmi různorodé. Forma je spojuje a současně obohacuje váš reportážní pohled na Japonsko. Je pro vás forma reportážního textu stejně důležitá jako obsah?

Forma je pro mě velmi důležitá, má v mé práci stejné postavení jako samo téma. Než jsem našla vhodnou formu a způsob, jak můj pohled na Japonsko uchopit, vytvořila jsem dva nebo tři náčrty, každý měl osmdesát stran. Myslím, že se mi nakonec podařilo najít adekvátní způsob vyjádření. Mám silné literární kořeny, baví mě hra s formou a různými způsoby vyprávění. Zajímá mě, jak mohou odlišné formy ovlivňovat zpracování. Ona úspornost je tu dána z jedné strany tématem, protože v Japonsku mnohdy méně znamená lépe, ale do značné míry také vlivem mých reportážních učitelů, kteří kladli důraz na eliminaci zbytečných slov. Hanna Krallová, Wojciech Tochman a Mariusz Szczygieł mi pokaždé říkali: Vezmi pero a škrtej, škrtej, škrtej. S Wojtkem Tochmanem jsem pracovala na předchozí knize - a když jsem psala Ganbare!, myslela jsem opět na jeho slova o tom, že pokaždé jde ještě něco škrtnout. A on je skutečným mistrem škrtání. Na mě také silněji působí úsporný obraz, který nezahlcuje slovy a ponechává prostor pro emoce. Nevím, jak to bude v případě knihy, na které právě pracuji. Možná se ukáže, že bude vyžadovat hodně slov; nevím.

Na jakém tématu tedy aktuálně pracujete?

Jsem teprve ve fázi shromažďování materiálu. Změnila jsem o 180 stupňů místo a poslední měsíce jsem strávila v Indii. To je úplně jiný svět než Japonsko – drsný, hlasitý, barevný a horký, Indové zase zcela jinak prožívají emoce. Nebude to však kniha o Indii, ale o jistém mezinárodním společenství založeném před padesáti lety; o lidech, kteří se pokoušejí budovat lepší svět. Odjela jsem zjistit, co se jim podařilo - a co ne.

Autorka působí na Fakultě středoevropských studií FF UK