"Hrobař" SSSR vzpomíná: Portrét Gorbačova je obrazem zklamaných nadějí, selektivní paměti i pomíjivosti

Černobílá kočka tiše přehází prostornou opuštěnou chodbou. Čtveřice bílých mlčících telefonů vytváří na stole zátiší zastaveného času. Závěs na okně povlává ve větru. Kdesi uprostřed, ztracený v prostorách svého rozlehlého domu – v podstatě v exilu za Moskvou – sedí muž, který kdysi změnil svět. Michail Gorbačov, poslední komunistický vůdce Sovětského svazu, dřímá před obrazovkou monitoru, na které právě běží zpráva o jeho zásadní roli v dějinách dvacátého století.

Tak začíná dokument Gorbačov. Ráj uvedený na jihlavském festivalu, který od čtvrtka budou hrát česká kina. Původem ukrajinský režisér Vitalij Manskij, aktuálně usídlený v Rize a spolupracující s českou společností Hypermarket Film, v něm rozdvojeně zachycuje devadesátiletého muže. Jako státníka, který se vznáší nad dějinami a svou vlastí coby mytická figura spojená s obrovskou nadějí a pocitem jejího nenaplnění. A coby odcházejícího staříka, jenž má rád pirožky a záměrně si pěstuje selektivní paměť. Výsledkem je poeticky vzrušující i existenciálně ztišený portrét politika z jiné doby, který se prolíná se s portrétem země, které kdysi vládl a jež v principu odmítla to, co jí nabídl.

Jedinečný Gorby

Michail Gorbačov byl ve druhé půli osmdesátých let globální politická hvězda. Bez přehánění jeden z nejdůležitějších mužů dvacátého století, držitel Nobelovy ceny míru. Mezi léty 1985 a 1991 vedl Sovětský svaz jako generální tajemník komunistické strany a pak krátce jako sovětský prezident. V půli osmé dekády inicioval ekonomické a komunikační reformy spojené se svobodou slova a snižováním dohledu komunistické strany, které měly demokratizovat státní socialismus a ukončit studenou válku.

V zahraniční politice usiloval o zlepšení vztahů se Západem. Jednal s Margaret Thatcher, Helmuthem Kohlem i Ronaldem Reaganem. Jeho reformy však nakonec vedly k rozpadu Sovětského svazu v souvislosti s osamostatněním svazových republik. Gorbačov oslabený pučem, který tak tak ustál, nestačil nakonec na Borise Jelcina a v prosinci 1991 rezignoval na prezidentskou funkci; SSSR zanikl o týden později.

V 90. letech se neúspěšně zkoušel vrátit do politiky. Využil svoji popularitu v reklamách, vyjadřoval se k politickému dění. Historie je k němu vlídná. Minimálně na Západě, kde je respektovaný jako postava pozitivní změny. V Rusku je však vnímán spíš coby rozvratitel impéria. Což je výklad, který vydatně podporuje během vlády Vladimíra Putina ruská propaganda, podle které je rozpad SSSR katastrofa - a jež přiživuje pocit neprávem poraženého národa.

Gorbačov teď žije ve střeženém domě, který mu na začátku 90. let darovali noví šéfové bývalých svazových republik. Nepatří mu. Je v něm na dožití - jako relikt z dávných časů, v izolaci od současného Ruska. Auto s majáčkem ho občas doveze do nemocnice nebo do sídla jeho nadace. Právě v „kulisách“ rezidence, kde jsou Gorbačovovi k ruce kuchařky, řidiči i jeho dlouholetý asistent, nejčastěji Manskij natáčel. Jeden dokument už o něm udělal před dvaceti lety. Teď se k němu vrátil zcela jinak.

Obrazy z jiných světů

Manského přístup je někde mezi zvídavým a nekompromisním novinářem, který chce přímé odpovědi, a obdivovatelem Gorbačova coby politika, který jemu i jeho generaci změnil život. „Daroval mi nejšťastnější léta života,“ říká v rozhovoru pro Dok.revue. S Gorbačovem se spojovala naděje, potenciál epochální změny. Možnost harmonického světa, která se však rychle rozplynula. Možná proto, že se prosadila ruská nátura, jež nesnese demokracii a svobodu, ale potřebuje silnou ruku diktátora – jak Manskij naznačuje.

Autor dává Gorbačova do kontrastu s Putinem, který do jeho izolace proniká prostřednictvím televizních obrazovek. Putinova vláda pro režiséra naopak představuje „nejtragičtější roky života“. Na jednu stranu takový kontrast proti sobě staví naději a její ztrátu. Na druhou může jít ještě dál: jako obviňující připomínka, že Putin je i výsledkem kroků a rozhodnutí, která udělal Gorbačov, když předal moc bez boje Jelcinovi.

Manskij cítí ke Gorbačovovi úctu a obdiv – tu mu ostatně prokazují i všichni lidé v jeho okolí, které zaměstnává. Zároveň cítí jisté zklamání nebo spíš frustraci, když se Gorbačov vyvléká z odpovědí citováním ruských klasiků, zpíváním oblíbených písní, autoritativním mlčením nebo lišáctvím. Když podle něj nechce reflektovat svoji dějinnou roli – ať už s jakýmkoliv znaménkem. Nechce říct na rovinu, co si myslí. Jak vidí svou vládu, svá rozhodnutí a současné Rusko. Víc vzpomíná víc na mládí než na politiku. Víc na svoji ženu Raisu, s níž tvořil nerozlučný pár a která je dvacet let po smrti, než na studenou válku.

Film je nicméně v tomhle ohledu vrstevnatější. Není jen konfrontací zvídavého dokumentaristy – který se snaží se přijít na to, proč je Rusko takové, jaké je – s ex-politikem, který možná ztrácí paměť, možná si pamatuje dobře, ale nechce se mu o věcech mluvit. Možná zapomíná. Možná neví. Na divákovi je, zda v Gorbačovovi vidí dědu, který s klidem mistra Yody reaguje na okolní podněty a Lenina označuje za boha. Nebo vidí zkušeného bývalého státníka, který chrání svůj odkaz, jak nejlíp umí. Který ví, že selhal, ale chce – a musí – věřit, že to, co udělal, má v konečném důsledku smysl, i když kolem sebe vidí opak.

Tvář starce by přitom neměla mást. Gorbačov, přezdívaný na západě familiárně Gorby, byl na jednu stranu politikem jiného střihu než geronti v sovětském vedení. Západní lídři měli pocit, že s ním mohou – slovy Margaret Thatcher –  dělat byznys. Byl budoucností; podobně jako byl v 60. letech Jurij Gagarin moderní tváří SSSR. Zároveň ale vystoupal na samý vrchol komunistického aparátu za pomoci šéfa KGB Jurije Andropova, který jej z gubernie přivedl do Moskvy. K tomu je třeba být určitým typem člověka. Pragmatický politik, zkušený harcovník se v Gorbačovovi nezapře ani po letech. Jen v jednu chvíli otevřeně zalituje a připustí chybu: měl bojovat s Jelcinem, ale nebojoval.

Řeka času

Film je i setkáním dvou perspektiv, kde hlavní proměnnou je čas. Jedna strana jej má stále dost, druhá už skoro žádný. Jeden muž stále hledá odpovědi, řeší velké otázky ve vztahu k národu, státu, politice. Druhý už niterně ví, že „život je složitý, život je život“ a „historie je vrtošivá dáma“. A že nic nakonec není důležitější než přítomnost milované ženy.

Raisa Gorbačova je spolu s Putinem druhou nepřítomně přítomnou osobností v Gorbačovově životě. V domě zhlíží z mnoha obrazů. Stále se vznáší jako vzpomínka na čas, který nejde vrátit. Její portréty Manskij zručně snímá nebo nastřihává ve vztahu ke Gorbačovovi, aby zdůraznil, jak důležitá pro něj byla. Její oblíbená píseň se cyklicky vrací v závěru snímku spolu s lány polí, které pro Gorbačova mají zvláštní význam.

Dokument má rytmus starého muže, který rád jí a kterému trvalo hodinu, než se dostal z prvního patra do druhého. Pak mu přátelé pořídili výtah. Velkou část filmu kamera spočívá staticky a často v detailech  na sedícím Gorbačovovi. Jeho tvář se začíná podobat zátiším z koutů domu nebo z jeho okolí, kterými Manskij promluvy prokládá.

Dialog se tak postupně mění na kontemplaci o čase, jenž „neodkapává, ale teče proudem“ - jak poznamenává Gorbačov, když reflektuje své odcházení. Teče jako řeka zeleným hájem „kdysi“ a její zurčení připomíná, že vše je pomíjivé. Velká i malá rozhodnutí, sláva, paměť, dějiny, smysl. Což může být znepokojující - nebo také nesmírně úlevné.