Úklidová guru Marie Kondo učí Američany, jak nehromadit věci

Měsíc leden je obdobím, kdy mají bazary a second-handy v amerických městech většinou napilno. Lidé s příchodem nového roku rádi pořádají velké úklidy a zbavují se věcí, které jim doma zabírají místo - nepoužívaného oblečení, starých knih a časopisů, dětských hraček i harampádí. Letošní leden je ale v tomto ohledu mimořádný, shodují se pracovníci bazarů v USA i Kanadě. Může za to prý nový televizní seriál nazvaný Uklízení s Marií Kondo, který na začátku roku uvedl Netflix. Jeho hlavní hrdinkou je Japonka, která si získala světovou proslulost knihami o tom, jak správně uklízet a zbytečně nehromadit věci. Autor těchto řádek problém s nadbytkem věcí nemá, bydlí v malém bytě a příliš toho nevlastní. Deklarovaný japonský minimalismus je mu ale sympatický, a tak si seriál pustil.

V osmidílné reality show japonská uklízecí guru navštěvuje skutečné americké domácnosti, které mají problém s nepořádkem. Ten pramení z nadbytku předmětů, kterých se dotyční neumějí zbavit; jsou jimi doslova zavalení, a tak si pozvou na pomoc odbornici. Drobná, 34letá Japonka s úhledně zastřiženým mikádem do jejich chaotických domovů přichází ve sněhobílém svetříku, skládané sukni a zářícím úsměvem. Mluví japonsky a s americkými nepořádníky komunikuje přes tlumočnici, což jí v kombinaci s dokonalou vizáží dodává auru bytosti s nadpřirozenými schopnostmi, která mezi smrtelníky sestoupila z nějakého jiného, pořádkumilovného vesmíru.

Blízko srdci

Kondo navštíví pestrou směs lidí: stárnoucí manžele, jejichž děti se odstěhovaly a zanechaly po sobě hromadu věcí, dvojici mladých gayů, kteří chtějí dát do pořádku byt před návštěvou rodičů jednoho z nich, ženu a muže ve středním věku, kteří by si rádi pořídili třetí dítě, ale jsou tak zaplaveni haraburdím, že na příchod nového potomka nemají místo. Marie Kondo se všemi prochází skrz jejich domy či byty, nakukuje do jejich šatníků a skříní, podívá se do garáže i do sklepa. Během svých inspekcí bere do ruky různé předměty – oblečení, nádobí, knihy, suvenýry z dovolené, rodinné fotografie – a ptá se jejich majitelů, jaký mají k věcem vztah. Používají je? Vyvolávají v nich radost?

Pokud ne, měli by se jich zbavit, radí jim, protože člověk by se měl obklopovat jen předměty, které jsou blízké jeho srdci. Zůstane nám jich méně, ale o to víc si jich budeme vážit. To je princip její úklidové metody, kterou pojmenovala KonMari a podrobně ji popsala ve svých bestsellerech. Kromě zmíněného minimalismu Marie Kondo americké hostitele zasvěcuje také do úklidových technik, které vedou k větší přehlednosti. Učí je třeba skládat oblečení do ruliček a ukládat ho do šuplíků tak, aby viděli každý kus a nemuseli se při oblékání v šatstvu přehrabovat.

Struktura všech osmi epizod je podobná – obyvatelé domácností se zpočátku tváří, že zbavit se věcí bude snadné, ale když se mají rozloučit s konkrétními předměty, začnou váhat. Přepadne je sentiment k památné věci z mládí, jindy se v nich ozve praktický hlas, že tohle se přeci ještě může hodit. Usměvavá Marie Kondo je do ničeho nenutí, pouze s nimi diskutuje. Když třeba narazí na balíček sběratelských karet s baseballovými hráči, poradí jejich majiteli, ať si z celého balíčku nechá jen deset neoblíbenějších a hned si karet bude víc vážit.

Dvojice mladíků vlivem útlé Japonky zase zjistí, že nepotřebují mít doma 26 hrnků na kávu, i když jim některé připomínají dětství. Další žena zažije pocit úlevy, když si uvědomí, že nepadnoucí šaty může prostě vyhodit, místo aby čekala, až do nich zhubne. Příběh končí vždy stejným happy endem: protagonisté ze svých domovů vytřídí desítky igelitových pytlů plných věcí určených k vyhození, Marie Kondo je pochválí za dobrou práci a oni jí poděkují, že jim změnila život. Odteď už budou o věcech přemýšlet jinak - a stejnou šanci má i divák.

Scénáristé z Netflixu ale nejspíš měli strach, že proces úklidu nebude dost divácky atraktivní, a tak zároveň vsadili na osvědčený doplněk reality show: v jednotlivých příbězích se mezi obyvateli domácností snaží vytvořit vztahové napětí či konflikt. Manželský pár tak zjišťuje, že zatímco muž se nepotřebných věcí zbavuje snadno, jeho ženě to dělá problém. Vyčítá jí, že lpí na zbytečnostech, ona jemu zase to, že k věcem nemá vztah. Na konci se ale shodnou, že se ve svém přístupu k věcem můžou učit jeden od druhého a hledat střední cestu.

Jiní manželé si během úklidu zase uvědomí, že po odchodu dětí z domova se z jejich vztahu vytratily společné aktivity a vzájemně ochladli. Díky důkladnému úklidu od střechy až po půdu spolu po dlouhé době znovu zažijí něco naplňujícího. Dvojice gayů pak zevrubným úklidem bytu získala jistotu, že nyní budou rodiče brát jejich vztah vážně. Výsledný dojem může být až takový, že mezilidské problémy se dají vyřešit úklidem, což je trochu úsměvná premisa.

Na půli cesty

Úroveň vztahových rad ale příliš lidí netrápí; stejně jako námitky intelektuálů, kteří si z autorky dělají legraci zejména kvůli doporučení, že člověk nemá mít doma víc než třicet knih, a tvrdí, že profi uklizečka spolu s byty „kondomizuje“ i myšlení. Pořad, který vyvolal obrovský zájem diváků i novinářů, ťal totiž každopádně v jedné věci do živého. Paleta reakcí je sice pestrá, ale příznivci i kritici roztomilé Japonky se shodují, že v dnešním světě konzumního životního stylu a nakupování zbytečností je apel na minimalismus chvályhodný. Ti osvícenější však zároveň dodávají, že v poselství, že ke šťastnému životu nepotřebujeme tolik věcí, jde seriál na půl cesty. Od dob, kdy Marie Kondo svou metodu vymyslela a zpopularizovala, sice uplynulo jen několik let, ale během nich se pohled obyvatel vyspělého světa na odpadky a ekologii výrazně změnil.

Všech osm dílů končí tím, že Marie Kondo pochválí protagonisty za to, kolik dokázali vyhodit věcí. Rozhodování, co si ponechat a s čím se rozloučit, bylo bolestivé, ale jakmile jsou věci uložené v pytlích, vše jako by se vyřešilo. Jejich vyhazování je až příliš snadné. O to, kam desítky igelitových pytlů s nechtěnými věcmi putují, se už autoři seriálu nestarají. Některé použitelné kusy zřejmě přijme bazar, ale většina nepochybně skončí na skládce. Ekologickou kritiku vystihuje Jo Ellison z deníku Financial Times: „Kondo se nám možná snaží naznačit, že bychom měli víc přemýšlet už ve chvíli, kdy si věci kupujeme, ale seriál Netflixu zároveň divákům nabízí jako přijatelné řešení věci zbytečné prostě vyhodit - což je ve zjevném rozporu s ekologickými problémy, s nimiž se dnes potýkáme.“

Milionům lidí dnes vadí oceány plné plastového odpadu, z omezování individuální spotřeby se stalo celospolečenské téma. Věčně usměvavá Marii Kondo jako by tyhle trendy nereflektovala a končila „u dveří“ tím, že protagonisty pochválí za pytle plné věcí určených k vyhození. Mohla by se však ptát i na to, co udělají s věcmi, které vytřídili jako nepotřebné? Odvezou je do bazaru? Jak naloží s těmi, které bazar nepřijme? Recyklují je, anebo vyhodí do popelnice? A co jsou ochotní udělat pro to, aby si už příště věcí kupovali méně?