Terry Gilliam: Každý se dnes bojí slov

Jen málokterý příběh „tvůrčího zápasu“ přitahoval v uplynulých desetiletích takovou pozornost jako snaha režiséra Terry Gilliama zfilmovat román Miguela de Cervantese Don Quijot. Svérázný autor spojený s britskou komediální skupinou Monty Python, jenž se později vydal i díky její slávě na úspěšnou režisérskou sólo kariéru, na španělského rytíře údajně poprvé pomyslel v roce 1989. O třicet let později uvedl film Muž, který zabil Dona Quijota na festivalu v Cannes za okolností podobně dramatických jako byly přírodní živly, které kdysi překazily jeho realizaci. Jeden z producentů chtěl uvedení zakázat – a mediálně reflektovaná zteč zapadala do příběhu o donquijotském snažení a větrných mlýnech, který kolem projektu režisér postupně vystavěl. „Většinu času jsem Dona Quijota nenáviděl. Ale kdykoliv mi někdo navrhl, že je načase se té myšlenky vzdát a udělat něco jiného, znělo to příliš rozumně. A já nechci být rozumný,“ říká v rozhovoru pro Respekt.

Máte splněno. Natočil jste konečně svého Dona Quijota. Co dál?

Něco jednoduchého. Něco, kde jsou od začátku zajištěné peníze.

Budete vůbec schopný za takových podmínek natáčet? Při pohledu na vaši filmografii plnou dramat se zdá, že potřebujete tvořit pod tlakem, za nepříznivých okolností. Když nepřekračujete rozpočet nebo nebouří živly, není to ono.

Je fakt, že mám rád výzvy. Udržují mě ve střehu. Jsem totiž hamižný. Chci dělat všechno a jen omezený čas, rozpočet a další aspekty reality filmového natáčení mě udrží na uzdě. Ostatně, právě díky omezení často pochopím, co vlastně dělám nebo dělat chci. Všechno totiž příliš promýšlím a omezení mě tlačí, abych pracoval víc instinktivně.

Kde berete nápady?

Z knih. Z čehokoliv. Chci být atakovaný myšlenkami. Nemám žádný systém, tajemství procesu. Doufám, že mým směrem něco přijde. Nebo někdo přijde se scénářem. Král rybář byl scénář někoho jiného, stejně tak 12 opic.

Jako malý jste byl obrovský fanoušek komiksů. Natočil byste nějaký komiks, kdyby přišla nabídka?

Nepřijal bych ji. Komiksy dělá každý. Proč bych dělal něco, co dělá každý?

Protože by to byla výzva a protože byste to mohl udělat po svém?

Komiksové adaptace beru jako tovární výrobky. Kdyby mi komiks někdo nabídl před patnácti lety, skočil bych po něm bez váhání. Ale teď už je pozdě. Navíc pro mě osobně v nich není žádné napětí – ve světě, kde jsou všichni superhrdiny, ani být nemůže. Co je špatné na tom být normálním smrtelníkem se složitými problémy? Technicky jsou komiksové adaptace fantastické, v tom se jim nedá nic vytknout, ale nezajímají mě.

Hollywoodu kritizujete hodně a dlouhodobě…

… hodně kritizuji všechno, nejen Hollywood.

Ale Hollywood obzvlášť. Kritizujete nadvládu producentů a finančníků, mluvíte o nedostatku autorské svobody. Na druhou stranu, Hollywood k vám byl nesmírně štědrý. Mohl jste natočit filmy, které vás proslavily a na které byste jinak nesehnal peníze. Dostával jste i jako netradiční autor hodně šancí.

Tři filmy, které jsem v Hollywoodu natočil – Král rybář, 12 opic a Strach a hnus v Las Vegas – byly hity a udělaly ze mě úspěšného režiséra. To bylo skvělé. Byly to scénáře, do nichž se nikomu moc nechtělo. Byl jsem ten poslední, komu zavolali. Na scénáři ke 12 opicím studio už utratilo milion dolarů a chtělo svoji investici zpět, ale nemohli nikoho najít. Mě přišel scénář zajímavý. To samé u Krále rybáře. Nakonec jsem ale v tomhle případě netočil scénář, který mi poslali. Přitom ten původní byl skvělý. Ale tak to v Hollywoodu funguje, že jako systém kazí scénáře, tlačí do kompromisů, do úprav, protože každý chce, aby ten film nakonec vznikl - a je ochotný ustoupit.

Kdy jste musel ustupovat vy?

Věc se má takhle: jako režisér žádnou moc nemám, moc mají hvězdy. Jedinou moc, kterou mám, je vycházet dobře s hvězdami a držet s nimi kreativně pohromadě. Dokud držíme pohromadě, tak na nás nemůžou. Tím se řídím. U Krále rybáře mělo být srdcem celého filmu vyloupení banky, kdy postava Jeffa Bridgese jede na kolečkovým bruslích. Myslel jsem, že se zbláznili. S Robinem Williamsem a Jeffem jsme se shodli, že nejdůležitější jsou na filmu postavy a dialogy a těch je třeba se držet. Podobné spojenectví platilo pro Bruce Willise a Brada Pitta u 12 opic.

Bruce Willis je ale příklad hvězdy, s níž jste podle vlastních slov během natáčení příliš nevycházel.

Nakonec byl v pohodě, ale je rozmazlené dítě. V době vzniku 12 opic byl obrovsky úspěšný. Až příliš. Jakmile si jednou zvyknul na to, že se s ním zacházelo jako se superstar, zkoušel jednoduše, co všechno mu projde.

Don Quijote je i příběhem o filmovém průmyslu, aspiracích, střetech autorů se systémem, kompromisech. Systém představuje postava Stellana Skarsgarda, který hraje agresivního hollywoodského producenta. Je jeho předobrazem někdo skutečný? Vyrovnával jste si trochu účty?

Vůbec ne. Nemá žádný reálný předobraz, jedině snad to, že je přesně tím, čím já se nestal. Měl jsem štěstí. Byl jsem uchráněn opravdového úspěchu. Velký úspěch je to nejhorší, co může kohokoliv tvořivého potkat.

Snažíte se být záměrně neúspěšný?

Nesnažím, ale daří se mi to. Strašně rád bych byl jako Steven Spielberg, ale nějak mi to nejde.

Odkud se vůbec brala ta posedlost Donem Quijotem?

Není to posedlost. Jsem jen tvrdohlavý. Když se jednou rozhodnu, že něco udělám, snažím se to dokončit stůj co stůj. I když nejsou peníze nebo čas. Je to asi důsledek toho, že jsem nikdy pořádně nedospěl. Většinu času jsem Dona Quijota nenáviděl. Ale kdykoliv mi někdo navrhl, že je načase se té myšlenky vzdát a udělat něco jiného, znělo to na mě příliš rozumně. A já nechci být rozumný. Raději chci existovat neustále na hraně bláznovství a šílenství - a čekat, co se stane.

To zní rozumně. Co vám běželo hlavou během natáčení?

Bylo to těžké. Člověk je neustále pod tlakem, ale plno lidí mi říká, že jim ten film přijde šťastný a diví se, že se v něm neodráží roky, kdy jsem se jej marně snažil natočit. Neřekl bych, že to bylo šťastné natáčení. I když každé natáčení je složité. Vynoří se plno stresujících problémů. Ale pokud jsem si byl něčím jistý, pak obsazením. Věděl jsem, že herci, které jsem si vybral, budou dobří. Každý den mě dokázali překvapovat.

Na film se dlouho nedařilo sehnat peníze, odstupovali herci. Natočením ale drama neskončilo. Portugalský producent Paul Bronco se s vámi začal soudit o práva na film. Nějakou dobu nebylo ani jisté, jestli bude mít snímek premiéru na festivalu v Cannes. Tam byl sice letos nakonec uveden, ale třeba společnost Amazon to vystrašilo do té míry, že ustoupila od distribuce snímku ve Spojených státech…

Co já vím od svých právníků a distributorů, tak distribuce pokračuje, jako by se nic nedělo. Bylo ale období, kdy byla řada distributorů skutečně nervózní. Tohle změnilo právě Cannes. Paulo zašel prostě příliš daleko. Choval se jako blázen. Chtěl zakazovat festivalu, aby promítal film, a to mu nemohlo projít. Ale v jeden moment plno lidí dalo od filmu skutečně ruce pryč, i když Paul neříkal pravdu. V médiích třeba tvrdí, že jsem přišel o svoje práva. To ale nedává smysl, protože já je nikdy nevlastnil. Ta drží jiný producent.

Není frustrující, že nemáte práva na svoje dílo?

Ne. Je to typické. Situace kolem Quijota naplnila moje životní očekávání v tom smyslu, že vždycky očekávám jen to nejhorší, a prostě pokračuji v tom, co dělám. Jsem rád, že je film venku. Že se na něj lidé dívají. Podstatné je, že existuje a bude existovat dlouho po tom, co já už tady nebudu.

K Donu Quijotovi jste během let vytvořil zábavný a pro média přitažlivý příběh o prokletém projektu, o donquijotském snažení jednoho režiséra. Sehrál jste s médii v tomto ohledu docela pěknou partii…

Žádný hněvající se filmový bůh nebo prokletí samozřejmě nejsou. To je stejné jako bavit se o tom, že byl prokletý John F. Kennedy. Média to ale milují. Prokletí je lepší příběh, než kdybych lakonicky řekl, že máme problémy, chybí nám peníze, počasí nestojí za nic. Média milují hru, kde je všechno dramatické, a já tuhle hru budu klidně hrát s nimi.

Je fakt, že na hraní máte vcelku talent. Kdykoliv jste se objevil ve filmu, hlavně v projektech Monty Python, šlo vám to. Proč jste vlastně nikdy nehrál víc?

Protože si nemyslím, že bych byl herec. Jsem performer, co se rád předvádí. Mám rád grotesku a pitvoření, ale hraní je to, co dělají Jonathan Pryce nebo Adam Driver. Ne já. Teď třeba hraju. Co vidíte, nejsem skutečně já. Normálně jsem nepříjemný morous se sklony k depresi. Tohle je zábavné, protože mám publikum. Hraní to ale není.

Usnadnilo vám to, že se rád předvádíte práci s herci? Jak je vůbec vedete?

Mám je rád. Pracovat jsem se s nimi naučil ale až postupně. Na začátku jsem si vůbec nebyl jistý. Teď jim rozumím a snažím se jim poskytnout prostor, kde si ze sebe můžeme dělat blázny. Všechny je pak ochraňuju ve střižně, protože nikdy nepustím ven ty špatné, zkažené a trapné verze. Všemožná selhání. Když vám herci začnou věřit, jste v dobré pozici. Můžete z nich dostat překvapivé výkony. Proto jsem na place neustále v dobré náladě. Hrajeme si. Jsme děcka, která dostávají královsky zaplaceno, aby blbla. To je všechno.

Odkud vůbec přišel nápad obsadit do role Sancho Panzy Adama Drivera? Na fanouška Hvězdných válek, kde se z něho stala hvězda, vás netipuji.

Chtěl jsem ho, protože byl v kurzu. Nikdy jsem neviděl ani Hvězdné války, ani seriál Girls. Ale vím, že aspoň jeden z hlavních herců musí být někdo, kdo mi přitáhne peníze. Což byl Adam. Věděl jsem o něm sice málo, ale moje dcera, která je jedním z producentů Dona Quijota, mě přesvědčila, že se s ním musím sejít. Dali jsme si oběd v hospodě v Londýně. Vypadal úplně jinak než představa, kterou jsem o postavě měl. Ale bylo na něm něco opravdového, nehereckého, co mě zaujalo. Je o tolik lepší, než bych vůbec čekal. Je to podobný typ herce jako Stellan Skarsgard – výjimečný, ale nikdy jej vlastně nevidíte hrát.

Naopak u Jonathana Pryce, představitele Dona Quijota, je vidět, že hraje v každém okamžiku.

Říkám tomu, že hraje všechny své shakespearovské postavy v jednom.

Za ta léta byla s projektem spojována řada herců včetně Johnny Deppa nebo Roberta Duvalla. Přemýšlel jste nad tím, jak by film vypadal, kdyby vznikl s jinými herci?

Ne. Jakmile se rozhodnu, nevracím se a neříkám si, co by kdyby: jaký by byl Robert Duvall nebo Michael Palin Don Quijote. Je mi to jedno. Tohle je jediná verze, kterou kdy natočím, a jsem za to šťastný.

Jako režisér jste spojovaný se specifickým fantaskním stylem. Jak byste vy sám popsal svůj filmový otisk?

Nevím, kdo jsem. Co mě definuje. Prostě se do všeho, co mě zajímá, nějak otiskuji, aniž si to často plně uvědomuji. Možná je to čisté ego. Tíhnu k věcem, kterým rozumím, a mohu je tak snáze přeložit do svého vidění světa.

Když mluvíme o vidění světa, jak rozumíte tomu, co se se světem aktuálně děje? V minulosti jste se vyjadřoval třeba na adresu George W. Bushe, komentoval zahraniční politiku Spojených států…

Vůbec netuším, co se děje. Nevím, jak s tím mám naložit. Přijde mi, že se otevřela Pandořina skříňka a rozpoutalo se šílenství. Vy máte skvělého prezidenta, vtipného chlapíka s láskou k Rusku. Britové Theresu May, konzervativce a Brexit. Jakoby se všeho zmocnil chaos a nevím, jak dlouho bude trvat, než se to zase uklidní. Dotýká se mě to i čistě osobně. Poté, co jsem se vzdal v roce 2006 amerického občanství, byl jsem deset let ve zkušební lhůtě. Nemohl jsem do USA na déle než na třicet dní v kuse. A když vším projdu a dostanu britské občanství – což znamená, že jsem nejen Brit, ale i Evropan –  přihodí se Brexit. Jako součást problému vnímám i to, že jsou všichni fixovaní na detail, ale uniká jim širší dění. S Monty Pythony jsme se vždycky snažili chápat svět. Dokázali jsme identifikovat to podstatné – co se dělo nebo by se mohlo dít. Vezměte si třeba takový Život Briana. Je to perfektní film pro současný svět, v němž každý může být, čímkoliv chce.

Na karlovarské tiskové konferenci jste kritizoval prohlášení BBC, že v její současné politice diverzity už by dnes nešlo, aby v komediální skupině bylo „šest bílých chlápků z Oxbridge“. Oznámil jste, že se nadále budete považovat za černou lesbu. Vadí vám politická korektnost?

Ano. Všichni se dnes bojí slov. Slova jsou tak často vytrhávána z kontextu - nebo slovo samo o sobě je zločin. Není posuzován záměr, s jakým je použito. Každý chodí kolem slov po špičkách v panice, že je nemůže vyslovit, aby někoho neurazil. Moje vlastní děti mě opravují a říkají mi, že nesmím to a to říkat, že je to hrubé, že to někoho urazí. Každého něco uráží. Co s tím? Buď budeme slova používat správně, pravdivě a říkat skutečně, co si myslíme, nebo jsme ztraceni. Žijeme ve světě, kde černá je bílá, bílá je černá. Nahoře je dole.

Poměrně nedávno jste se vyjádřil i k hnutí MeToo. Postavil se na stranu Harveyho Weinsteina a kritizoval některé ženy, které jej obvinily. Konkrétně jste řekl, že „plno lidí ze setkání s Harveym profitovalo, jiní ne. A ti, co ano, věděli, do čeho jdou“ a že „Harvey otevřel dveře plno lidem a noc s Harveym – to je cena, kterou za to platíte.“ Sklidil jste za to poměrně ostrou kritiku. Litujete toho, co jste řekl?

Ne. Jednak to bylo vytržené z kontextu, protože jsem dělal rozhovor o opeře a novinářka se na to téma dostala. Bavili jsme se dlouho, ale do článků se pak z původního rozhovoru dostaly jen určité pasáže, které následně přebrala americká média. Největším zločinem bylo, že jsem se odvážil říct, že některé dívky profitovaly z toho, že byly s Harveym. To je rozzuřilo. Ale je to fakt. Mohl bych klidně jmenovat. Bavil jsem se o tom s řadou žen, mají na to podobný názor, ale bojí se o tom mluvit.

Opravdu? Proč?

Kvůli davové hysterii a sklonům k lynčování, která v současnosti ve Spojených státech vládne.

Údajně se o Weinsteinově predátorském chování a zneužívání žen obecně vědělo. Je to pravda?

Když jsme natáčeli Bratry Grimmovy, které Harvey produkoval, řekl jsem své dceři, aby s ním nikdy nechodila na pokoj. Většina lidí to věděla nebo tušila. Kolovaly historky, ale nikdo neměl přímý důkaz, protože Harvey byl podstatně chytřejší, než my ostatní. Navíc platí, co se stane v Hollywoodu, zůstane v Hollywoodu.

Není ale právě tohle uvažování kořenem celého problému? Že to všichni tolerovali a že se „sex s Harveym“ je cena, kterou je prostě třeba „v systému“ zaplatit?

Hollywood je plný ambiciózních dospělých. Každý musí být zodpovědný za rozhodnutí, která v životě udělá. Ale to už se dneska nenosí a nesmí říkat, protože dneska chce být každý raději oběť. Jsem unavený z toho žít ve věku oběti. Buď jsme obětí všichni, nebo nikdo. Lidé zneužívají jeden druhého neustále. Mocní budou vždy zneužívat všechny. Existují různé druhy moci. Třeba predátorská. Nebo to, že je člověk režisér. Vezměte si mě, většinou jsem fajn chlápek, ale taky umím být pěkný hajzlík.