Setkání s Alenou Lábovou byl rozhodující okamžik

Když jsem se ve středu ráno probudil, venku byla ještě tma, a na mobilu jsem našel zprávu od bývalé spolužačky ze žurnalistiky: „Petře, Lábová zemřela.“ V tu chvíli jsem si ostře uvědomil jednu věc, která mě předtím nikdy nenapadla - že za to, kým dneska jsem a co dělám, vděčím do velké míry právě téhle mimořádné ženě. Nebýt Aleny Lábové, která nás, studenty žurnalistiky, na pražské FSV učila fotografické předměty, můj život by vypadal úplně jinak. Zároveň mi v tu chvíli došlo, že už jí to nestihnu říct.

V průběhu toho dne jsem pak postupně zjišťoval, že s tímhle pocitem nejsem sám. Kolega z kulturní rubriky Respektu Pavel Turek mi v redakci vyprávěl, že Alena Lábová měla tenhle vliv i na něho – ačkoli se dřív o focení příliš nezajímal, po žurnalistice šel díky jejímu vlivu studovat fotografii na FAMU. Ale i další bývalí studenti žurnalistiky se v podobném duchu svěřovali ve vzpomínkových statusech na Facebooku.

O tom, v čem přesně vliv Aleny Lábové spočíval, se těžko mluví. Nebyla typem uhrančivého a charismatického profesora, kterému studenti při přednáškách visí na rtech, byla spíš civilním a trochu uzavřeným druhem člověka. Řekl bych dokonce, že pro hodně spolužáků byly její fotografické předměty jen jedním ze zápočtů do indexu, který nebylo tak těžké získat. Pro některé z nás se však stala učitelkou, díky které se ta škola dala jakž takž přežít.

Ve svých praktických předmětech nás učila zvládnout klasický černobílý proces - fotografovat klasickým analogovým fotoaparátem na film, ve školní fotokomoře si negativ vlastnoručně vyvolat a pak si z něj na papír nazvětšovat fotky. O tom, co je na nich zachyceno, se pak s námi bavila. Rozhodně to nebylo pro každého. Lábová měla ve fotce vysoké nároky a v hodnocení našich výtvorů byla naprosto upřímná. Když jí někdo přinesl naivní, kýčovité nebo pozérské snímky, klidně se jim nahlas zasmála. Pokud ale ve studentovi vycítila stopy citlivosti, kterou v sobě sama měla, přijala ho za svého.

Člověk za ní pak mohl chodit do kabinetu, ukazovat jí nové zvětšeniny a mluvit s ní o nich, anebo o fotografech, jejichž výstavy navštívil. Z kabinetu Aleny Lábové a z fotokomory se pro nás stalo bezpečné zázemí. Přes fotografii a zájem o vizuálno vznikala jakási spřízněnost, která v ostatních předmětech a u jiných pedagogů chyběla. A z focení se stala činnost, jež přirozeně patřila k životu a ve které se člověk mohl rozvíjet.

V teoretických hodinách Lábová ukazovala, jak je možné fotografovat. Představovala nám mistry oboru jako Henriho Cartier-Bressona, který se ve svých snímcích snažil zachytit rozhodující okamžik - zmáčknout spoušť v ideální zlomek vteřiny, kdy se v hledáčku protne děj s výtvarnou kompozicí a výsledný obraz najednou začne vyprávět příběh. Ukazovala nám ale i výstřední tvůrce, třeba svého oblíbeného Williama Wegmana a jeho fotografie psů převlečených za lidi. Tihle autoři z dějin fotografie byli i prvními vzory, které jsme se ve vlastní tvorbě pokoušeli napodobit.

Lábová také do školy zvala zajímavé lidi. Velkým zážitkem byl týdenní workshop s francouzským válečným fotografem Patrickem Chauvelem. Účastníci kurzu si vybrali svoje téma, fotografovali, průběžně v komoře zvětšovali fotky a někdy ještě mokré je nedočkavě ukazovali Chauvelovi, aby jim řekl, jestli v nich něco vidí. Na konci kurzu jsme pak z hromádky zvětšenin společně s fotografem vybrali sérii několika snímků, které naše téma odvyprávěly. Úplně nás to pohltilo; ten týden jsme naprosto ignorovali ostatní předměty. Veškerý čas jsme trávili mezi ulicí a fotokomorou, večer v hospodě jsme pak s Chauvelem diskutovali o možnostech fotografie. Já jsem si vybral za téma pražské kominíky: lezl jsem s nimi po pražských střechách, fotil je při práci, a snažil se při tom hlavně nespadnout.

Když se přiblížil konec studia, bylo jasné, že budu psát bakalářskou práci u Aleny Lábové. Po státnicích jsem pak odešel na magisterské studium Anglie na fotografickou školu, což byl samozřejmě její vliv. Ne že bych se chtěl focením v budoucnu živit, ale chtěl jsem ještě studovat - a hodiny s Alenou Lábovou (a jejím synem Filipem) byly tím jediným, co mě při studiu žurnalistiky opravdu bavilo.

Při návštěvách Prahy jsem Lábovou občas navštívil, diskutoval s ní o úžasných londýnských výstavách a ukazoval jí svoje nové fotky, ačkoli už jsem dávno nebyl jejím studentem. Byla stejně upřímná jako za studií, některé snímky pochválila, nad jinými kroutila hlavou – u fotky šla osobní spřízněnost stranou. Potom přišla doba, kdy se s fotografií něco stalo. Fotky byly najednou všude a bylo jich moc, hlavně na Facebooku a na Instagramu. Najednou se zdálo, že fotí úplně každý a pořád. Bylo to hrozně snadné. V té době jsem se o focení přestal zajímat.

Někdejší vášeň pro fotografii se postupně přeměnila na zájem o dokumentární film – dokumenty jsem sledoval na festivalech, chodil na ně do kina a debatoval o nich tak jako dříve o fotografických výstavách. Nakonec jsem se rozhodl jeden sám natočit společně se svým kamarádem-fotografem Milanem Burešem, kterého bych určitě nepotkal bez předchozího zájmu o fotografii, tedy bez setkání s Alenou Lábovou.

Tři roky jsme s Milanem jezdili do Ruska a natáčeli tam Švéda v žigulíku, trochu kafkovský příběh o tom, jak jistý cizinec přichází do prostředí, které je kulturně úplně jiné než on. Ten snímek je postavený na vizualitě a na dlouhých záběrech, které připomínají fotografie. Když měl loni českou premiéru, nenapadlo mě Alenu Lábovou pozvat. Studium žurnalistiky už bylo tak dávno, že jsem si její zásluhu na dokumentu neuvědomil - až teď se mi jeví jako naprosto jasná.

Film měl úspěch. Premiéra na velkém zahraničním festivalu, cena Pavla Kouteckého, výborné recenze… Každý, kdo dosáhne nějakého úspěchu v jakémkoli oboru, většinou pak děkuje těm, kteří mu k němu pomohli. Možná se však někdy zapomíná na ty, kteří v nás vůbec probudili tu úplně první jiskru zájmu o věci - což jsou často právě výjimeční učitelé.

Alenu Lábovou jsem v posledních letech chtěl několikrát zajít navštívit, popovídat si s ní - tentokrát už bez fotek. Pořád jsem to však odkládal a nakonec jsem se k tomu nedostal. Zkuste zapátrat ve své paměti a dojít až k člověku, který ve vás vyvolal nadšení pro to, co děláte. A pokud na něj přijdete, jděte za ním a řekněte mu to, dokud je čas.