Sebevražedný oddíl zajímá styl a zábava. Stejně jako mileniály

Jak špatný je Sebevražedný oddíl, ptala se svorně britská BBC i americký magazín The New Yorker. Opravdu hodně, zněla odpověď, v níž se autoři víceméně shodovali s kritickým unisono nejen anglosaských médií. Film režiséra Davida Ayera o skupině těch nejlepších/nejhorších zločinců (tedy anti-hrdinů) si vysloužil takovou vlnu negativních reakcí, že to téměř budí podezření.

Proč zrovna Sebevražedný oddíl vzniklý na základě komiksů amerického nakladatelství DC, a ne některá jiná z bezpočtu předcházejících komiksových adaptací, kterými jsou uplynulých deset let s maximální intenzitou zásobována světová kina? Vysvětlení může naznačit i něco o tom, kam se žánr v současnosti posunul.

Ohněm proti ohni

Sebevražedný oddíl je termín pro úderku zločinců, které americká vláda zavřela do díry, od níž zahodila klíč, a tam měli v tichosti shnít nebo čekat na trest smrti. Protože se ale svět řítil neznámo kam a superhrdinové – jako třeba kdysi dobrák Superman – se v budoucnosti mohli stát super-teroristy, táž vláda psychopaty a zloduchy povolala do zbraně v duchu hesla „bojovat proti ohni ohněm“. Výměnou za snížení doživotního trestu, případně rodinné návštěvy, ale hlavně pod tlakem nálože zašité pod kůží, kterou mohli dohlížitelé kdykoliv odpálit, přijali s nechutí misi bojovat v supertajných operacích za záchranu světa.

Lídrem skupiny je Deadshot, střelec s magicky přesnou muškou; jeho představitel Will Smith tu předvádí standardní špíl ze Dne nezávislosti a připomněl, proč se stal hvězdou a proč si zaslouží celý film. Jeho pravou rukou Harley Quinn (nová hvězda Margot Robbie), Jokerova milá, bývalá psychiatrička v léčebně, kde se zloduch milující fialovou léčil. Totální láska k Jokerovi ji ale dovedla do lázně s kyselinou a k nové psychopatické identitě.

Ta se projevuje narůžovo nabarvenými culíky a upnutým outfitem ala roztleskávačka z pekla, ale také nebývalou schopností zacházet s baseballovou pálkou. Dvojici, na niž se soustředí nejvíc pozornosti, doplňují ohnivý Hispánec (znovuzrozený pacifista s traumatizující minulostí), krokodýlí muž nebo Australan Bumerang, jehož „super-schopnost“ spočívá v tom, že je skvělý zloděj a umí házet bumerangem (jak jinak). Pod dohledem je má patriotický voják Rick Flag (švédský herec Joel Kinnaman). Jako nespoutaný element se pak vedle týmu paralelně prohání ve lamborghini Joker s vlasy nabarvenými nazeleno a s rovnátky.

Zápletka v podstatě nestojí za zmínku. Je vachrlatá podobně, jako jsou pofidérní nadpřirozené schopnosti některých postav. Skupina není vyslána proti zešílevšímu Supermanovi, ale proti starobylé čarodějce, která se snaží zničit svět temnou magií. Obývá přitom tělo Rickovy milé, antropoložky, jíž se cesta do Amazonie tak úplně nevyplatila. Srdce čarodějky ovšem ovládá z bezpečnostního kufříku pomocí jakéhosi voodoo vládní agentka (Viola Davis), která je v podstatě největším zloduchem ze všech.

Řekni to písní

Sebevražedný oddíl rozhodně nepatří k vypravěčsky nejpropracovanějším komiksovým adaptacím. Spíš než soudržný příběh hnaný společným cílem nebo snahou ozřejmit motivace postav působí jako fantasmagorická vitráž z rukou umělce na cracku: je poskládaný z atraktivních výjevů, mini-trailerů, vyhrocených zkratek, hudebních motivů a hlášek.

Ne zcela nutný a ornamentální prolog tu má své místo hlavně proto, aby mohli tvůrci využít hudební vypalovačky jako ilustrace postav. Songy sice občas fungují fantasticky (Sympathy for the Devil), ale stejně často – ne-li častěji – tahají za uši tupou doslovností. Co se děje na plátně, je přesně okomentováno v textu písně. V soundtracku jakoby se koncentroval dominantní princip filmu: maximální zjednodušení a chytlavost. Nic nebude komplikované nebo ve druhém plánu šedé, vše musí být okamžitě a na té nejelementárnější rovině srozumitelné. Jako symbol, jako schéma, nebo jako klišé.

Vznik Sebevražedného oddílu má zřejmou logiku. Komerčně úspěšná formule pozitivistických superhrdinských filmů, v nichž postavy vybavené nadpřirozenými schopnostmi, zmutované či technologicky „dovybavené“ bojovaly proti různým zlům ohrožujícím Zemi/světový mír, je stále vyčerpanější. Jakýkoliv žánr funguje na opakování a inovaci. A producenti komiksových adaptací vycítili potřebu inovovat s tím, jak se do kin dostávalo stále více podobných filmů se stále vyšší frekvencí.

Jednou z cest, jak reagovat na konkurenci a rozptyl publika,  je ztlumit komiksovou rozjařenost a snadno konzumovatelnou pop-kulturu do noiru a nechat je prostoupit existenciální temnotou. Druhou pak kombinovat postavy do nečekaných aliancí nebo střetů (Batman vs. Superman). A ještě jinou – jakou se vydal například Deadpool – je vyšinutí téměř do parodie žánrových vzorců, verbální i násilné přitvrzení, které udělá z přístupné zábavy pro děti záležitost pro dospělé.

Sebevražedný oddíl patří z produkční logiky do stejné kategorie jako Deadpool. Neseriózní, absurdní podívaná plná jednorozměrných postav, nekonečných přestřelek, prodlužovaných bojových výstupů, punkové estetiky a těžkotonážního rodinného melodramatu, které je nicméně vždy podané přidrzle a nevážně: jediné, co Harley Quinn vlastně nakonec chce, je rodinné štěstí s manželem a dvěma dětmi. A na balancování mezi normálním a nenormálním, rozumem a šílenstvím, vkusem a nevkusem, dobrým a špatným staví celý film.

Být špatný

Zároveň snímek pokračuje v trendu záporáků, kteří se pohybují v morálně ambivalentním světě, kdy „být špatný přináší sakra dobrý pocit“. Společensky nepřijatelné, ale svým způsobem zcela svobodné postavy jsou zároveň naladěné na předpokládané rozčarování minimálně části publika vůči autoritám. A vůči systému, který by měl fungovat, ale opakovaně je zrazuje a dělá jejich život složitější, nebo je rovnou posouvá na okraj existenční propasti. V porovnání s devadesátými léty prostoupenými nadějemi nově sjednoceného světa realita potemněla - a s ní i filmové postavy, které mají v lehce vyhrocené podobě naplňovat lidské tužby a fantazie. Členové sebevražedného oddílu jsou „svými vlastními pány“ schopnými přežít v anarchistickém světě, jehož chaos sami způsobují.

Ayerův film je zároveň komiksovou adaptací šitou na míru nové generaci – mileniálům, kteří se dokážou ideálně ztotožnit se sebestředností postav, cílením na styl, stylovost i nekomplikovaností sdělení. Všichni hrdinové jsou na jednu stranu cool a zároveň představují maximálně zjednodušené genderové, rasové nebo národní stereotypy: psychicky vyšinutá kočička, famózní nájemný vrah se zlatým srdcem, pan Bumerang, slečna samurajský meč (japonská bojovnice Katana), drsný vlastenec… Na rozdíl od předchozí generace X nemají současní dvacátníci potřebu řešit tolik svět jako spíš sami sebe.

Z toho může částečně plynout negativní přijetí ze strany kritiků, kteří jsou většinou věkově jinde než cílové publikum. Jejich soud ovlivňuje možná i specifická nelibost k anti-angažovanosti. Sebevražedný oddíl je tak irituje nezastíranou infantilností, sebestředností a povrchností, protože neřeší a nereflektuje socio-politické klima, jak se sluší a patří na seriózní komiksové adaptace. A jak to podle mnohých vykladačů dělal třeba kriticky nejvíc ceněný Temný rytíř z roku 2008 a další následovníci z období války proti teroru.

Společnost ani doba však tvůrce ani postavy Sebevražedného oddílu nezajímá. Chtějí se bavit. Rychle a hned. Pozornost se soustředí na vyprázdněnost omamné jízdy, která těká z obrazu na obraz, z vjemu na vjem téměř v jakémsi drogovém rauši. A v té totální anarchii je cosi divácky osvobozujícího (byť rozpadající se příběh může být jen odrazem tvůrčí neschopnosti).  Je to čistá a bohapustá atrakce v žánru založeném na atrakcích, který však začali tvůrci, diváci i kritici brát smrtelně vážně jako díla, jež komentující náš svět a cosi zásadního o něm vypovídají.

Sebevražedný oddíl něco vypovídá. Ale nezáměrně a netýká se to světa, nýbrž komiksových adaptací jako takových. Snímek zviditelňuje jejich vyprázdněnost a šablonovitost posledních let tím, že z ní dělá hlavní zdroj potěšení. Rovnováha mezi spektakulární podívanou a vyprávěním se v komiksových adaptacích už dávno úmorně vychýlila ve prospěch toho prvního (viz poslední Avengers a Captain America). Sebevražedný oddíl už si s vyprávěním ani neláme hlavu a nepředstírá, že za bezstarostnou jízdou cílící na vjemy je cokoliv hlubšího, noblesnějšího nebo smysluplnějšího. Osobní příběhy postav jsou srozumitelné na nultou signální.

Pokud mu kritici vyčítají nedostatek hloubky, uplatňují kritéria, která se na superhrdinské adaptace vlastně příliš nehodí. V případě většiny superhrdinů šlo o efektní povrch a atraktivní akci, občas i krizi identity nebo národních hodnot, ale nikoliv o filosofická pojednání o stavu světa. To se týkalo Batmana, Supermana, Spidermana i Captaina Ameriky. Ostatně na vymezení vůči tomu v roce 1989 producenti postavili  noirově psychedelickou verzi Batmana v režii Tima Burtona a o dvacet let později postup zopakovali na jiném rychlostním stupni producenti Temného rytíře.

Sebevražedný oddíl je bezesporu poznamenaný tápáním nebo hledáním nového směru, který by udržel zájem diváků. Dva připravované filmy z dílny DC – Wonder Woman a Liga spravedlivých – ukážou, kudy se producenti vydají. Když už jsme ale u té nemilosrdné kritiky, možná by stálo za to podívat se z odstupu na některé „revoluční“ a vzývané filmy žánru. Třeba by se ukázalo, že bez kouřové clony PR a povyku kolem autorství Christophera Nolana, který obklopil Batmana mlhou intelektuálních výkladů, je Temný rytíř vlastně jiný film, než se má všeobecně za to.