Radost z nejkrásnějších nohou českého umění

Její pravá noha byla poprvé veřejně vystavená, když bylo tanečnici Míře Holzbachové pětadvacet. Někdo se skupiny Devětsil jí odlil do sádry a v roce 1926 odprezentoval na skupinové výstavě Svazu moderní kultury Devětsil, jak zněl celý název sdružení. Sochař Adam Velíšek nyní vytvořil věrnou repliku objektu a je to nejpozoruhodnější – a taky nejvýstižnější – exponát výstavy Devětsil 1920–1931 v Domě U Kamenného zvonu Galerie hl. města Prahy. Holzbachová tanec vystudovala v Německu a ve Francii. V Praze pak založila vlastní školu tance, jejž její spolupracovník, režisér a „devětsilák“ Jiří Frejka označil za „umění aktuality moderního pohybu spojeného s divákem rytmem, pohybovostí a primérními nemyšlenkovými asociacemi“ - jak se dočteme v katalogu aktuální výstavy.

Ten otevírá dvoustrana s fotkou cvineček Gymnastické školy Běly Friedländerové pózujících na terase obchodního domu Olympic ve Spálené ulici, který v letech 1926–1927 vznikl podle návrhu architekta Jaromíra Krejcara, jenž byl rovněž členem Devětsilu a jehož původní, porevolučními přestavbami ještě nedotčenou fasádu najdeme též na výstavě. Devětsil byla multižánrová skupina. A ačkoli jsou výstava i katalog poněkud nepochopitelně koncipovány naopak jako průlet jednotlivými uměleckými disciplínami, jimiž se Devětsil v letech 1920–1931 zabýval, ve výsledku návštěvník a čtenář i po sto letech od založení skupiny cítí, jak předběhla svou dobu.

Jako měl později Semafor svých sedm forem, měl i Devětsil svých devět rovnocenných oddenků: malbu, sochařství, architekturu, fotografii, typografii, divadlo, film, poezii a právě tanec. Holzbachová dnes není zdaleka tak známá jako její kolegyně Milča Mayerová, která v roce 1926 tančila během Večera Vítězslava Nezvala na jeho Abecedu, díky jejímuž knižnímu provedení doprovázenému fotkami jejích kreací vstoupila do dějin českého umění. Holzbachová ale měla taky dost zajímavý osud. Rok po vystavení své pravé nohy s Frejkou inscenovala Cocteauovy Svatebčany na Eiffelce v divadle Dada, hudbu jí k tomu složil po Frejkově odchodu z Osvobozeného divadla (v němž Holzbachová tančila už v úvodní West pocket revui) dvorní skladatel dvojice V+W Jaroslav Ježek. Výstava ani katalog už neuvádí, co se s tanečnicí dělo po rozpadu Devětsilu. Stala se choreografkou Dělnických divadelních ochotníků českých, během občanské války ve Španělsku coby členka Interbrigády dopisovala do komunistických Haló novin a druhou světovou strávila v anglické emigraci. Po návratu do Československa a únorovém puči se stala šéfkou organizace Umění lidu, starala se o dramaturgii Kulturního domu ve Zlíně, byla choreografkou Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, hodně cestovala po zemích východního bloku a těsně předtím, než v roce 1976 zemřela, získala za celoživotní uměleckou činnost od vlády Lubomíra Štrougala Řád práce.

Ale zpátky k Devětsilu. Už od prosincové vernisáže si lámu hlavu, proč GHMP jeho výstavu udělala v gotickém Zvonu, když má k dispozici sály Městské knihovny. Její budovu z let 1925–1928 sice navrhl František Roith. Představitel takzvané „oficiální pražské architektury“, který miloval akademický monumentalismus, proti němuž mladí muži (a pár přizvaných žen) z Devětsilu protestovali. Nicméně pořád mají sály jeho knihovny k Devětsilu mnohem blíž než dočasná residence Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny z 14. století. Kurátorka výstavy Alena Pomajzlová se snaží pospolitý a vzdorovitý duch Devětsilu U Zvonu exponovat několika místnostmi rekonstruujícími jeho dobové skupinové prezentace. Nadčasově avantgardně to působí zejména v sále, který je připodobněn legendárnímu Bazaru moderního umění. V pořadí druhé výstavě Devětsilu, jež v roce 1923 proběhla v Rudolfinu, tedy tehdejším Domě umělců. Tvůrci, jimž většinou bylo něco málo přes dvacet, v reprezentativních sálech nad tehdejším československým parlamentem za umění prohlásili obyčejnou hlavu manekýnky z výlohy, zrcadlo nebo záchranný kruh.

Jak známo, podle teoretika skupiny Karla Teigeho bylo totiž všechno dosavadní umění před Devětsilem označeno za „kult formy“, jehož autoři se obraceli „jen k exkluzivně vytčenému malému počtu jedinců“, zatímco devětsilské „proletářské umění“ se mělo obracet na široké neexkluzivní masy. Jak to dopadlo, je také známo. Máloco z českého umění je dnes tak exkluzivně nedostupné jako díla Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen a dalších členů Devětsilu, jejichž tvorba má z odstupu s populární, masově šířenou kulturou společného asi tolik, co Dům U Kamenného zvonu s prvorepublikovou avantgardou.

Levicová utopie v případě Devětsilu neskončila obligátními gulagy, ale posunutím autorů do meziválečné i poválečné umělecké smetánky. A nejen umělecké. Když v dubnu 1926 uvádělo Osvobozené divadlo Nezvalovu Abecedu, bylo jejímu autorovi šestadvacet. O tři roky později se spolu s Teigem zastal nového vedení KSČ, do jehož čela nastoupil Klement Gottwald, proti němuž protestovali levicoví básníci a spisovatelé včele s Jaroslavem Seifertem a Vladislavem Vančurou. Dogmatické linii už zůstal Nezval věrný a v roce 1953 za ni dostal titul národní umělec, zatímco Toyen skončila v pařížské emigraci. Tíhnutí k politice, skrz niž umělci nechtěli ani tak měnit kulturu a svět, ale spíš svou kariéru, na Devětsilu odsuzoval už na počátku jeho zakladatel Karel Vaněk. Teige, Vančura, Voskovec i Werich byli jeho spolužáci z gymnázia v Křemencové ulici, kde se Devětsil zrodil. Když do něj v roce 1922 Teige protlačil komunistický program, Vaněk Devětsil opustil. Ještě předtím ale stačil pozdější právník namalovat obraz Dívka u řeky, který dnes najdeme na výstavě, jež končí koncem měsíce a jejíž návštěvu vřele doporučuji; nejlépe rovnou s nákupem typograficky i informačně velezdařilého katalogu.

Členem Devětsilu byli i architekti Josef Havlíček s Karlem Honzíkem. Těsně před rozpuštěním skupiny spolu navrhli budovu Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově. Je neuvěřitelné, že ještě ani ne třicetiletým autorům někdo svěřil postavit za 64 milionů korun (což byla obrovská částka) tehdy nejvyšší budovu v Praze se sedmi sty kancelářemi, to vše v duchu radikálního funkcionalismu. V době Nezvalovy největší slávy byl komplex předán odborářům, jimž patřil až do předloňského roku. Nový majitel, společnost Dům Žižkov a.s., ho přejmenovala na Radost a stejně se jmenuje i čerstvě otevřená kavárna v přízemí.

Prostor s do výšky se zvedajícím mramorem umožňuje i pořádání výstav. O jejich program se stará The Chemistry Gallery, jejíž ředitel Petr Hájek se cíleně zaměřuje na mladé talenty. Dalším z nich je malíř Jakub Čuška, který v Radosti od čtvrtka vystavuje cyklus Koncentrace. Čuškovi je jednatřicet, tedy zhruba stejně jako Havlíčkovi s Honzíkem, když prostor, ve kterém se nyní bruntálský rodák prezentuje, dokončovali. Malbu vystudoval na AVU u Martina Mainera, a už když jsem předloni jeho práce poprvé viděl v Galerii Vyšehrad, bylo zřejmé, že jde o dalšího autora ovlivněného momentálně velmi žádanou chmurností, která se do světa šíří z malířské školy v rumunské Kluži. Kdo by nevěděl, o co jde: je to taková ta dramatičnost a záměrná odbytost snivých scén, k níž je u nás nejvíc přirovnáván Daniel Pitín, jenž měl loni malířskou výstavu roku v Galerii Rudolfinum.

Zatímco Pitín si předlohy ke svým výjevům rád vybírá z dobře známých předloh v podobě klasik světové kinematografie, Čušku naopak zajímají scény neznámé a banální. Maluje podle fotek chlapce snažícího se pusou vylovit z kýblu plného vody plovoucí jablko, dívku zkoušející si v kabince nové šaty, spící ženu, paní koukající do mobilu. Dramatičnost do scén vkládá tím, že část obrazů (často centrální) maluje s velkou precizností, ale zbytek nechává v nedotaženosti tak nepřehlédnutelné, že to v celku vyvolává kýžené napětí. Asi jako když přecházíte mezi ostrým bděním a neostrým snem.

Na rozdíl od Pitína sice někdy u Čušky cítím, že je toto napětí vyvoláváno spíš snahou o formální ozvláštnění malířského projevu než bytostnou potřebou. Ale právě že jen u některých obrazů. V jiných má života na rozdávání - a i z těchto figurativních motivů je zjevné, že umí výborně zachytit atmosféru exteriérů, v nichž se figury objevují a které už představil v uhrančivé sérii krajin ve vinohradské Nové galerii. Tak tedy zdar a sílu nejen Devětsilu, ale i Čuškovi…