Podcast Pohřešovaná: případ zmizelé dívky nabízí místo detektivky nejistotu a bolest

Pro většinu obyvatel v okolí Svijanského újezdu je 13. červenec časem, kdy vrcholí přípravy na Svijanské pivní slavnosti. Pro rodinu Koškových, která bydlí v nedalekých Příšovicích, ale tento den už více než 20 let znamená něco docela jiného – smutné memento spojené s nevysvětlenou událostí, jež navždy proměnila jejich životy.

Podle policejního vyšetřování vypadalo časové schéma následovně: v roce 1997 připadala na 13. červenec neděle. Okolo čtvrté hodiny odpoledne se celá rodina Koškových – kromě rodičů také sedmnáctiletý syn Ladislav a čtrnáctiletá dcera Ivana – sešla doma u televize. O hodinu později oznámila Ivana matce, že ještě dnes odjede na kole ke své tetě do Svijanského újezdu, u které přespí, aby nemusela další den brzy vstávat na domluvenou brigádu. Asi v polovině krátké trasy mezi oběma obcemi potká Ivanu spolužačka. Jednou se za ní ohlédne, dokud Ivana nezmizí za horizontem. Ivana ale do Svijanského újezdu nikdy nedojede a zmizí beze stopy.

K případu, na němž si vylámala zuby policie a který dodnes představuje jednu z největších záhad polistopadové kriminalistiky, se na začátku jara 2017 přiblížil dokumentarista Petr Hátle. Na cestě z Liberce do Prahy zastavil u pumpy. Navigace hlásila, že se nachází v Příšovicích. „Cítil jsem, jako by mi jméno tohoto městečka něco podivného připomínalo, ale nemohl jsem si vzpomenout co. Byl jsem si skoro jistý, že jsem tady nikdy nebyl. Krajinu v okolí sice znám, nedaleko odtud jsem se narodil a vyrůstal, ale nenacházel jsem jediný důvod, proč bych měl mít zrovna k tomuto místu nějaký hlubší vztah. Sledoval jsem světla projíždějících aut a opakoval si jméno Příšovice, až se mi najednou vybavila tvář dívky a její jméno: Ivana Košková,“ popisuje Hátle v prvních minutách podcastu Pohřešovaná, kterým se rozhodl připomenout a oživit starý případ.

Zase ty Koškovi

Hátle vystudoval dokument na FAMU a případ Ivany Koškové původně zamýšlel jako dokumentární film. Tvůrci ale naráželi na neochotu klíčových postav, které nechtěly vystupovat před kamerou. Producentka Dagmar Sedláčková nakonec přišla s nápadem zvukového záznamu bez použití obrazu. Namísto filmu tak vznikl nápaditý a na české poměry netradiční formát true-crime podcastu, v němž se mísí postupy dokumentu a investigativní reportáže za doprovodu působivého zvukového designu.

True-crime podcasty jsou dnes zaběhlým žánrem zejména americké scény. V roce 2014 v USA vznikl „zakladatelský“ podcast Serial, který překonal tamní rekordy – přes aplikaci iTunes si jej pět milionů lidí stáhlo rychleji než jakýkoliv jiný podcast. Podobně jako Hátleho Pohřešovaná i Serial mapuje tehdy patnáct let starou vraždu středoškolačky v americkém Baltimoru. Práce americké investigativní reportérky Sarah Koenig postupně rozkrývá jednotlivé body případu: probírá spekulativní odsouzení pachatele a telefonní záznamy, nabízí i nové rozhovory s lidmi, kteří byli do případu zapleteni. Britský Guardian tehdy napsal, že Koenig udělala pro podcasty totéž, co HBO pro televizi: přizpůsobila tomuto médiu formát dlouhého vyprávění a vdechla podcastům nový život.

V prvních epizodách se vrací do Příšovic, kde hovoří s Ivaninými rodiči, tetou, sousedy nebo bývalým starostou. Teta, k níž měla Ivana přijet, tu po dvaceti letech vzpomíná na první dny pátrání. Ve vypjatých situacích se rodina opakovaně dožadovala větší aktivity policie, jejíž zástupci údajně reagovali slovy „Zase ty Koškovi sem jdou“. Jednou z největších předností je právě cit pro záznam výpovědí, v nichž se fakta mísí s domněnkami i pocity, jež vyvolaly autorovy otázky.

Tvůrci příliš nestříhají a zachycují odmlky a povzdechy respondentů, takže posluchač vnímá emoce a dodnes tíživou atmosféru. A jakkoliv se tyto subjektivní postřehy a dojmy mohou zdát liché, jejich role je pro dramatickou výstavbu zásadní. Novinářka, která o zmizení Ivany psala patnáct let, tak například hledí na portrét pohřešované dívky a přemítá nad Ivaniným výrazem s tím, že si není jistá, jestli byla dívka šťastným dítětem.

Na mapě není klacek

Kromě rodiny Koškových, klíčových svědků nebo vyšetřovatelů v podcastu hovoří i hlasy policejní psycholožky nebo profesora Miroslava Petříčka. Do příběhu se tak dostává i expertní názor, respektive filozofická rovina. Hátle Petříčkovi popíše pátrací spis, jehož součástí je i časové schéma událostí – a říká, že působí jako dokonalý plán, který přece musí vést k poznání toho, co se tehdy událo. Podobně jako když člověk prostřednictvím turistických značek najde svůj cíl. „Mapa není teritorium. Ano, toto je dokonalé zmapování určité události, ale není to teritorium. Na žádné mapě není klacek, na který šlápnu, když jdu po turistické značce a nejsem na to připravený. Mapa není realita,“ reaguje Petříček a popisuje hrůzy dnešního člověka z neřešitelné nejistoty.

I Hátle sám ostatně posluchače často konfrontuje s nesnázemi pátrání a znejišťuje nás na několika úrovních. Poukazuje na tehdejší pátrací obtíže, množství více či méně pochybných svědectví, několik verzí případu a tisícistránkový policejní spis, k němuž se dostává v druhé polovině podcastu. Zároveň ale demytizuje vnímání „policie, která neučinila dost“. Vyšetřovatelé, s nimiž hovoří, popisují, co všechno zkoušeli, i to, že ani policistům někdy nic jiného než vlastní instinkt nezbývá.

Dokumentarista lidem často pokládá i otázku, co se podle nich s Ivanou stalo. Jedna z častých odpovědí říká, že někdo ji unesl za účelem prostituce. Pro tuto verzi se  snaží rekonstruovat i dobové „relikty“ – například fakt, že v polovině devadesátých let vrcholila zlatá éra silničního sexbyznysu. Další verze, podle níž Ivanu srazilo auto, zase pracuje s tezí, podle níž byli řidiči v devadesátých letech méně disciplinovaní a často mohli řídit pod vlivem alkoholu.

V reálném časovém záznamu se pak Hátle snaží dovolat dalším svědkům, kteří ho odmítnou; noří se do slepých uliček a naráží na výpovědi, které už nejsou tak jasné jako před dvaceti lety a vzájemně si protiřečí. Příběh zůstává pevným celkem, ale právě v momentech těchto pochybností zprostředkovává realističnost a složitost pátrání. Posluchač tu nemůže aplikovat klasická schémata detektivek ani zpravodajství, v nichž má vše jasný průběh a zároveň se nás přímo netýká. Namísto toho se mu dostává skutečných lidí a jejich emocí i zkušeností autora, který není detektivem, ale spíše průvodcem. Po jeho boku posluchač zakouší reálná zákoutí neřešitelného případu a nemůže se opřít o dosavadní zkušenosti s kriminálním žánrem.

Moje skutečná tragédie

Skloňovanými tématy podcastu Serial byla novinářská etika a objektivita. Koenig například posluchači líčila své pocity ohledně odsouzeného: „Adnan má obrovské hnědé oči jako dojná kráva. Mohl by někdo, kdo vypadá takhle, opravdu uškrtit svoji vlastní přítelkyni? Idiotské, já vím.“ Podobná prohlášení rozdělila kritickou obci na dva tábory. Jeden tvrdil , že blízké propojení novinářky s postavami narušuje objektivitu. Opačný názor charakterizoval autorku jako sebevědomého pozorovatele, který je schopen transparentně vysvětlit vlastní zaujatost, a je tudíž důvěryhodný. A právě v těchto vsuvkách také spočívá nejviditelnější rozdíl, který rozlišuje podcast od zpravodajských textů i tradičních dokumentárních filmů.

Hátle rovněž nabízí osobní rovinu - byť v jeho podání jsou domněnky poněkud jemnější. Do případu během dvaceti let vstoupilo množství postav, které nabízely Koškovým pomoc. Mezi nimi byl i známý esoterik Vlasta Plamínek. Coby soused Koškových rodinu nedlouho po zmizení Ivany kontaktoval a nabídl jí své služby. Na základě svých „mystických dovedností“ ale zjistil, že nemá psychický otisk dívky, a tudíž rodině oznámil, že Ivana už nežije. Hátle tak konfrontuje Plamínka s jeho tehdejší jistotou a etičností. Po rozhovoru s esoterikem představí svůj názor: přemýšlí o nevhodnosti Plamínkových tehdejších slov, ale dodá, že je nejspíš dodnes přesvědčen, že v danou chvíli dělal to, co považoval za správné.

Opakovaně se Hátle snaží oslovit i bratra Ivany - ten jeho možnost odmítá a posléze Hátleho požádá, aby ho už nekontaktoval. Autor takovou reakci nečekal, ale posléze se snažil vžít do jeho situace. „Jeho rozhodnutí vlastně rozumím. Vzpomněl jsem si na odmítavou reakci, kterou tvůrcům podcastu Serial poslal bratr zavražděné dívky, které se série věnuje: „Pro vás je to jen další z napínavých kriminálních příběhů, kterými se bavíte ve volném čase. Pro mě je to ale můj skutečný život a moje skutečná osobní tragédie, kterou s veřejností nebudu sdílet.‘“

V průběhu vzniku podcastu uplynulo od zmizení Ivany Koškové 20 let a případ byl oficiálně promlčen. Závěry ale jeho aktéry dráždí dodnes. Každý z nich zaplňuje onen prázdný prostor vlastní verzí toho, co se tehdy mohlo stát, ale nikdo nemá pro své teorie důkaz. Jejich přemítání tak nakonec vyjadřuje spíše lidskou potřebu logiky a naděje. Jedinou jistotou však zůstávají pomalá slova Ivaniny tety: „Bolí nás to všechny.“

Pohřešovanou vyrobila producentská společnost Bionaut, která v dubnu vytvořila novou podcastovou platformu Audionaut. Platforma dále nabídne vztahovou terapii sdílením od Ester Geislerové a Josefiny Bakošové, připravuje se i biografický podcast Goťák od hudebního publicisty Pavla Klusáka.