Ohromně kontroverzní Bílek

Jsou zážitky, které by si měl dopřát každý. Třeba projít si Bílkovu vilu s kunsthistorikem Martinem Krummholzem. Protože by ale byl odborník z Ústavu dějin umění v takovém případě doslova na roztrhání, udělal jsem to za vás. A to při příležitosti znovuotevření architektonického skvostu na hradčanských baštách, který vlastní Galerie hl. města Prahy. Bezmála roční pauzu si vynutila příprava nové stálé expozice výběru z díla Františka Bílka, kterou dostal na starost právě Krummholz. Člověk, který dokáže vyprávět o artefaktech z přelomu 19. a 20. století, jako by vznikly včera. Stačí si vzpomenout na jeho dva roky starý projekt věnovaný Stanislavu Suchardovi.

„Příběh Františka Bílka se pochopitelně se Suchardou také protíná,“ nadechuje se Krummholz k přednášce, již zakončí přesně za hodinu, jak ještě před prvními slovy slibuje. Stojíme na jednom z někdejších tereziánských bastionů, které nechala Praha na začátku 20. století proměnit v rezidenční vilové bydlení. Jedním ze šťastných nových majitelů pozemků byl i František Bílek. Zásluhu na tom měl otec jeho ženy Berty, který pracoval jako pražský zdravotní rada a jeho dlouhé prsty sahaly až do vedení magistrátu. Sám Bílek by si pozemek, natožpak novostavbu vily dovolit nemohl. A to nejen kvůli špatné finanční situaci, ale i pověsti. Ta se s ním táhla od roku 1892, kdy se musel nuceně vrátit z Paříže, kde byl na studentském stipendiu.

„Mě na něm baví právě to, jak ohromně kontroverzní byl,“ vypráví Krummholz a vysvětluje, jak student malby na Akademii výtvarných umění a sochařství na UMPRUM v Paříži vytvořil díky Lannově stipendiu plastiku Orba je naší viny trest. Soška tehdy rozzuřila profesora Josefa Václava Myslbeka, který prosadil, aby bylo Bílkovi stipendium odňato a musel se vrátit do Čech. Co Myslbeka rozčílilo, to o chvíli později Krummholz ukazuje přímo v nové stálé expozici. Jde o hýždě realisticky vystrčené z půdní masy, jež byly pro (přitom teprve čtyřiačtyřicetiletého) akademika nepřekročitelným tabu. Bílek se tudíž s ostudou vrátil do rodného jihočeského Chýnova. V něm si v roce 1898 postavil dům, kde dnes také sídlí sochařovo muzeum. A ve stejném roce vystavil kontroverzní Orbu na prestižním místě bilanční výstavy spolku Mánes, do kterého byl přijat a v němž ho podporoval právě zmíněný Sucharda. Kritik Karel Hlaváček tehdy v jasném vymezení se vůči starší umělecké generaci o vystavené Orbě napsal: „Každý odvážný dotek Bílkových prstů při práci je jistě ranou v tvář všem stejně virtuózním jako bezduchým našim Myslbekům.“

Jenže s Bílkem to bylo těžké. V Paříži při návštěvě Louvru zažil vidění, během kterého ho měl Kristus označit jako vyvoleného autora, který se nemá ohlížet na okolí. A Bílek se tím celoživotně řídil. Časem se rozešel i s Mánesem a na scéně se pohyboval jako do sebe zahleděný individualista, kterého víceméně nezajímalo, co se kolem něj v umění nebo společnosti děje. K tomu ovšem potřeboval azyl. Z Chýnova to bylo do Prahy, kde pravidelně vystavoval, daleko. Chvíli si pronajímal od premonstrátů prostory ve Strahovském klášteře, kde pracoval na monumentálním Národním pomníku pro Bílou horu. Když ale mniši zjistili, že v něm chce Bílek za nejslavnější českou epochu prohlásit husitství, z kláštera ho vyhodili. Model nerealizovaného pomníku - jak Krummholz říká, i na Bílkovu náturu to byl nesmyslně odvážný plán -) dnes najdeme v podkroví Bílkovy vily. Zřejmě i před ním se Bílek modlil, protože svá díla považoval za kultovní objekty.

Vilu sochař dostavěl v roce 1911. V jejím centru je ateliér, kam Krummholz umístil jeho dřevěné skulptury. Stojí tu podobenství Duchovní setkání, Adam a Eva, Věčný oheň nebo Uvědomělý. Jsou to obrovské plastiky v obrovském prostoru. Však se jím Bílek zadlužil do konce života. Už v roce 1913 zjistil, že nemá, jak vilu a pozemek splácet. Vilu i dům v Chýnově musel dát do zástavy, ze které ho vysvobodilo až splacení dluhů v roce 1937; čtyři roky na to umřel. „Psal stížnosti na všechny strany, obhajoval své dílo, ale tím to ještě horšil, lidem ty jeho statě moc nedávaly smysl,“ vysvětluje Krummholz, který původní stálou, deset let starou expozici ve vile zbavil některých rušivých prvků. V čele s novými sokly pod sochami, které nyní nahradil původními Bílkovými.

Vilu postavenou na půdorysu připomínajícím zásek kosou při žnutí obilí Bílek považoval za svůj chrám. Ostatně přímo v prostoru ateliéru nechal oddat svou dceru. I v Praze se ale podle Krummholze choval jako venkovan, který „odsuzoval bohémský svět a nemravné způsoby městského života“. Proto si své hájemství vyzdobil do nejmenšího detailu. Navrhl si vlastní dřevěný věšák, železné kliky ozdobené přírodními motivy, nábytek s vyřezanými citáty z Bible, lampy v podobě kamenných věčných světel. Do majetku GHMP se vila dostala v roce 1963, kdy ji galerii věnovala vdova Berta Bílková. Pro veřejnost se poprvé otevřela o tři roky později, kdy byl pro komunisty dlouhodobě nepřijatelný věřící autor prohlášen za „typicky secesního umělce“. V roce 1976 se ale vila zavřela a devět let sloužila jako galerijní depozitář. Otevřela se znovu v roce 1985 a o rok později k ní vyšel průvodce. O vile se v něm píše, že se „ateliér velmi málo hodí pro galerijní expozici.“ Což už dnes ale neplatí.

Před deseti lety skončila náročná rekonstrukce vily, která mimo jiné odhalila původní, docela divoké nátěry stěn. A dnes je v tomto prostředí v rekonstruované jídelně, pracovně nebo salonu přibližován Bílkův vývoj v prvních desetiletích tvorby. V předním ateliéru (pracovní prostor si Bílek rozdělil na dvě části propojené kamenným portálem) visí na zdi uhel Krucifix z roku 1896. Návštěvníci svatovítské katedrály vědí, že v její severní lodi najdou dřevěnou plastiku, která podle kresby vznikla. Do chrámu se dostala v roce 1927 - a jak je pro svatou, všeobecnou, apoštolskou církev katolickou typické, kvůli Bílkově více než sto let starým kališnickým postojům není plastika dodnes vysvěcená. Ve dvacátých letech začal Bílek získávat zakázky od nově vzniklé církve československé husitské. Včetně Husova pomníku, který stojí v Kolíně před budovou Husova sboru. Tahle závěrečná etapa Bílkovy tvorby je v Praze připomínána jen náznakově, hlouběji se jí zabývá nová stálá expozice v Bílkově domě v Chýnově, o niž se rovněž zasloužil Martin Krummholz. Ale o ní někdy příště. Kdo by si chtěl Bílkovu vilu projít s odborným výkladem galerijního lektora (bohužel patrně nepůjde přímo o Krummholze), má šanci v neděli 31. Července; začíná se ve dvě odpoledne.