Na Západě bychom tenhle film jednoduše nenatočili

Před pěti lety jejich snímek S láskou Vincent (Loving Vincent) okouzlil publikum propracovanou technikou animace olejomaleb vytvořených podle původních děl malíře Vincenta van Gogha, která zachycovala umělcům pohnutý a tragicky zavržený život. Komerční úspěch i nominace na Oscara znamenaly, že si manželská polsko-britská dvojice Dorota Kobiela Welchman a Hugh Welchman mohla vybírat, kam dál. Přislíbená podpora od polského státu, kde oba žijí a pracují pod hlavičkou společnosti BreakThru Films, byla velkorysá. Nakonec zůstali u stejné výtvarné techniky a sáhli po sto dvacet let starém, čtyřdílném románu Sedláci (Chłopi) polského spisovatele Władysława S. Reymonta. Přední představitel literárního realismu získal za vrstevnatý portrét vesnice na konci devatenáctého století v oblasti pod ruskou nadvládou Nobelovu cenu. Welchmanovi si z eposu vybrali jako hlavní linku příběh svobodomyslné, konformitě vsi se vzpírající dívky Jagny, do níž se zamiluje starý a bohatý sedlák, ale jejíž srdce patří jinému. Příznačně se výtvarně uhrančivý snímek, který aktuálně hrají česká kina a který za svoji podobu vděčí i talentu ukrajinských malířů, nejmenuje Sedláci, ale právě Jagna. „Měl jsem pocit, že kniha vypráví univerzální příběh, který by se mohl odehrávat v Anglii devatenáctého století nebo v malém irském městě dnes,“ vysvětluje britský producent Hugh Welchman, proč si vybrali starou klasiku, „Možná kdysi bylo víc běžnou součástí života fyzické násilí, ale otázka genderové nerovnosti nebo postavení žen je aktuální i nyní.“

Vznik filmu Jagna je dost dramatický. Kromě studií v Polsku, Litvě a Srbsku vznikal i ve vašem nově otevřeném studiu v Kyjevě. Dva měsíce po začátku prací ale propukla válka na Ukrajině. Studio jste zavřeli a většinu týmu převezli do bezpečí do Polska. Po čtyřech měsících jste se ale do Kyjeva vrátili. Jak funguje studio dnes, když válka stále běží?

Studio v Kyjevě jsme otevřeli, protože na našem předchozím filmu S láskou Vincent pracovalo sedmnáct ukrajinských malířů. Více už bylo jen polských. Po ruské invazi jsme museli okamžitě zavřít a převezli jsme do Polska kohokoliv, koho jsme mohli. Tedy většinou ženy. Muži museli zůstat. I kvůli nim jsme se do Kyjeva vrátili tak rychle a studio znovu otevřeli čtyři měsíce po invazi. Neměli jinou práci a na Ukrajině byla nezaměstnanost třiatřicet procent. Zkoušeli jsme otevřít dřív, ale měli jsme problémy s výpadky energie. Lidé se nemohli dostávat do práce bezpečně. Díky kampani na Kickstarteru jsme vybrali peníze na generátor, který jsme koupili v Německu, protože v Polsku byly vyprodané, jak je lidé posílali na Ukrajinu. Až po roce od začátku války bylo studio zase plně funkční – zaměstnávali jsme tam osmnáct malířů.