Mohlo mě to přetrhnout vejpůl

„Nesmíte se nechat vyhecovat hloupým scénářem,“ říká koordinátor kaskadérů Ladislav Lahoda. Společně se synem vede největší český kaskadérský tým Filmka, jehož členem je od roku 1970. Na kontě má i zahraniční hity jako Indiana Jones či Titanic – a to je také spolu se zámořskou známostí jejich týmu jedním z důvodů, proč byl letos přizván za člena americké filmové akademie, jež uděluje Oscary.

Byl jste překvapen?

Byl – a reakce z branže mě přesvědčují, že je to pecka. Ale zároveň věřím, že je to zasloužené ocenění, v oboru se pohybuju celý život. Je to navíc pocta nejen pro mě, ale i pro všechny generace kaskadérů, kteří prošli týmem Filmky. Je to ocenění toho, co se tu za ta léta odehrálo. Natáčíme z devadesáti procent zahraniční projekty, proto se o nás ví. Ovšem ve filmu jsou kaskadéři neviditelní, herec je vidět – a kdo není dneska vidět, jako by nebyl.

Dokumentaristka Helena Třeštíková – spolu s kaskadérem Pavlem Cajzlem, dalším z letos vybraných Čechů – se o pozvání dozvěděla z médií. Co vy?

Taky z médií. Pak jsem se díval na e-mail a pozvánku jsem našel v koši, byla tam čtrnáct dní. Chodí spousta reportů z Hollywoodu, a nemám čas je studovat.

Stanete se členem kategorie Members-at-large, tedy mimo patnáct hlavních kategorií. Je vám to líto?

Bez kaskadérů se neobejde téměř žádný film a koordinátor kaskadérů je současně režisérem akčních scén. Už komunikuju s jedním ze zástupců kaskadérů Greggem Smrzem – ten usiluje o to, aby od příštího roku naše větev byla ve „vyšší kategorii“.

Díváte se sám na akční filmy?

Ani ne. A když, tak sleduju spíše jejich provedení a dokážu ocenit dobré výkony. Jinak mi takové filmy připadají stupidní. Postrádám pocit, že vyjdete z kina, film vám zůstává v hlavě a přemýšlíte nad ním. Raději se podívám na dobrý film s příběhem. Pro mě je to Zvíře s Belmondem.

Proč postrádají akční filmy příběh?

Myslím si, že chybějí scénáristé. Třeba příběh o Králi Artušovi jsme už natáčeli v deseti různých obměnách. Je tam kladný hrdina, záporák, šmejd, šašek, nevěra a tím příběh končí. Dnešní jsou akční filmy postavené na řezání hlav a fackách. Herec udělá salto dozadu, zapálí dům, proskočí oknem -  což je tedy dobře pro nás.

A v jakém filmu tedy může divák vidět nejlepší výkony?

Každý akční film má své požadavky. Ale když se je podaří naplnit, jak si to přál režisér, zatleská jen štáb. Divák nepozná, kdo co udělal. Už proto jeden film nevypíchnu. Není srovnatelné, co je dobrý výkon – i proto se kaskadérské ceny Taurus udělují asi v deseti kategoriích, třeba za nejlepší souboj, bouračku, vodní scénu.

Co v kaskadérském světě tyhle ceny znamenají?

Jsou velmi americké, moc Evropanů se zde neprosadí. Jediný evropský projekt, který cenu získal, byl seriál Kobra 11. Člověk musí mít štěstí, aby proplul mezi hollywoodské produkce. Jackie Chan u nás natáčel Šanghajské rytíře, pralo se s ním našich osm kluků a získali jsme jednu z nominací. A nominování na Taurus jsme byli celkem dvanáctkrát, což je bomba. I proto se ví, že je v Česku dobrý tým.

Vaší specialitou byly scény s ohněm. Začínal jste politý benzinem v azbestovém obleku z Vítkovických železáren…

No, ty začátky byly těžké, trošku pokus omyl, taky jsem to odnesl. Jaroslav Tomsa, předešlý šéf Filmky, mě vždycky do něčeho nastrčil – a já nevěděl, do čeho jdu. Přišel požadavek produkce, že by chtěli hořícího chlapa. Jarda sehnal ten oblek, polil mě benzinem, hlavu mi postříkal vodou a hořel jsem. Samozřejmě jsem měl i popáleniny, neexistovaly pomůcky. Dnes máme obleky z formule 1, speciální gely na ruce a obličej – a stejně to není snadné. Pořád je to oheň, člověk se ho nadýchá.

Jak vůbec vypadaly vaše kaskadérské začátky?

S Jardou Tomsou jsme spoustu věcí prováděli jako první, museli jsme si to vyzkoušet. Třeba jsem skákal z mostu na jedoucí vlak. Řekl jsem: Dejte mi dlouhý vagon, abych se trefil. Jel vlak, nejel moc rychle a já skočil. Byl to malý vagónek a chyběla vteřina, abych skončil mezi vagóny. Když teď vím, že se bude skákat na vlak, řeknu klukům, jak je to třeba udělat. Načasování není jednoduché. Musí to být veliký vagon, mezi vagony se dá síť. Pocitově kaskadér musí skočit do mezery, aby dopadl doprostřed.

V čem se za těch pět dekád kaskadérství změnilo?

Vznikem různých bojových a akčních sportů, které se od filmu zapojují, třeba parkour. I výkony se posunuly na jinou úroveň. Nedovedu si představit, že by před dvaceti lety někdo dokázal udělat na motorce salto dozadu. Parkouristi lítají po stěnách, i když jim pomáháme lanky.

Takže kaskadérskou profesi nejvíc proměnil vývoj technologií?

Technika šla dopředu především v možnostech postprodukce. S týmem jsme třeba šest měsíců pracovali na filmu Narnie. Reálně se natáčelo půl roku a rok trvala postprodukce. Z hlav koní se v postprodukci počítačové vytvářeli kentauři. Filmy, které se dnes točí, by se před třiceti lety nedaly zrealizovat.

Ubírá vám technologie práci?

Moderní technologie oboru pomáhají, je to přirozený vývoj. Někde nám technika práci ubírá, ale po akčnosti je velká poptávka, takže je to vyrovnané. Když jsem začínal, točili jsme rvačky, bouračky, někdo hořel nebo padal ze schodů. Skákali jsme z dvaceti metrů do krabic. Dneska díky novým technologiím a schopnosti postprodukce můžete padat z mostu nebo letadla, ale kaskadérský výkon musí pořád odvést člověk.

Vy jste členem kaskadérského týmu Filmka od roku 1970. Jak jste se ke kaskadérství dostal?

Zápasil jsem ve volném stylu. Byl jsem na vojně Rudá hvězda jako armádní sportovec a doslechl jsem se o Jaroslavu Tomsovi. Ten v době natáčení Limonádového Joe dával dohromady první partu kaskadérů. Já jsem se k nim později přidal. Tenkrát nás bylo asi patnáct. Dneska má Filmka sto padesát členů, pokud nepočítám jezdce na koních, těch je sto.

Hlásí se do Filmky lidé, kteří mají o kaskadérství mylné představy?

Každopádně je dnes velký zájem se k nám dostat – ale stává se, že lidí nemají vůbec představu, co to obnáší. Kandidát v prvé řadě musí mít sportovní historii, nemůže k nám přijít jen odvážný člověk; musí mít základy, my už si ho potom doučíme. Vyzpovídám ho a chci, aby mi o sobě taky něco napsal. Pak ho vezmeme na trénink, kde poznáme, jak je na tom sportovně - a zda je schopný pracovat pro tým. Jde nám o to, abychom byli dobrá parta. Být půl roku na place s někým, kdo je chorobně ambiciózní a nedodržuje pravidla, je špatné. Rivalita a ješitnost musí pryč.

Existuje podobně ucelený tým v zahraničí?

To, že pracujeme jako tým, je výjimečné. Jsme organizovaní, máme svá pravidla, společně trénujeme, máme deset koordinátorů, tým na vybavení. V Americe si koordinátoři sestavují týmy na natáčení z jednotlivců.

Vy sám jste dnes stunt koordinátorem. Odkdy jsou součástí filmových štábů?

Jarda Tomsa byl vedoucí kaskadérů. Ta profese u nás existovala, ale pojem stunt koordinátor se objevil až s prvními zahraničními produkcemi. Když sem přijela první parta z Ameriky, žasli jsme nad jejich technikou a postupně se od nich učili. A dnes už se jim vyrovnáme. Koordinátor bývá součástí štábu zaměřeného na akční sekvence. Režisér třeba neví, jak dobře natočit převrácení auta, kam umístit kamery. Koordinátor to už dělal dvacetkrát, takže mu umí poradit.

Jak často se dostaly zahraniční produkce do Československa za komunismu?

Naprosto výjimečně. V roce 1968 se v Davli natáčel Most u Remagenu. Na mostě byli komparsisté oblečení jako američtí a němečtí vojáci a 21. srpna přijely od východu ruské tanky. Rusové viděli vojáky a vůbec nechápali, kde se to ocitli. Byl to první velký film, který se u nás natáčel, nakonec se musel dokončit v Itálii. Vzniklo tady pár výjimečných filmů včetně Formanových, ale natáčení bylo pod přísným dohledem fízlů.

Což se zcela proměnilo po pádu železné opony.

Po revoluci Česko objevili zahraniční producenti a nároky začaly růst. Filmka se dostala do povědomí zahraničních produkcí díky filmu Indiana Jones. Pak následoval Titanik, Vojín Ryan, Gladiátor. Nemusíme jezdit do zahraničí, máme tady práce dost. Navíc je tu systém pobídek - ministerstvo kultury vrací dvacet procent nákladů. Pořád je to sice drahé, ale natáčení může být mnohem výpravnější.

Jak náročné bylo srovnat krok se světovými kaskadéry?

Postupně jsme se dovybavili. Pojem zlaté české ručičky pořád platí. Spoustu zařízení jsme si vyrobili sami. Teď už můžete všechno koupit lanka, bezpečnostní systémy. Jsou potřeba navijáky a písty. Zahraniční producent musí vidět, že nabízíme kompletní servis. Nemáme na obrovská americká studia, kde je počítačová technika a vlastní haly - to je nedostižné. Ale pro něco podobného by se u nás ani nenašlo uplatnění. Velkofilmy se u nás netočí, bavíme se o středně rozpočtových filmech. Štáby jezdí do vyzkoušených destinací a Barrandov má kredit.

A vy máte díky velkorysejším rozpočtům zahraničních produkcí lepší podmínky…

Filmy jsou o penězích. Rozpočty českých a zahraničních filmů se nedají srovnat. Loni jsme točili film Carnival Row - a jeden a půl měsíce jsme strávili jenom zkoušením scén na lankách, to jsou nebývalé podmínky. U českého filmu se diskutuje o každé pětikoruně, protože se vytváří pro určitý okruh lidí. Americká produkce si sebou přiveze velkou hvězdu a vznikne film pro celý svět.

Co nejvíc teď láká zahraniční produkce do České republiky?

Teď se navrací trend historických filmů a v Česku jsou pro ně ideální lokace, hrady a zámky jsou tady dobře přístupné. Ve Francii a Švýcarsku patří zámky soukromým majitelům, kteří k sobě nikoho nepustí. Já bych taky filmaře nepustil ani do předsíně. Řeknete tady se nekouří - a za pět minut to všichni típají o koberec.

Jako stunt koordinátor zodpovídáte na place za bezpečnost kaskadérů. Kdy vás režisér naposledy dostal do situace, kdy jste musel říci, že je akce za hranou?

Ano, za bezpečnost zodpovídám - a režiséři to většinou respektují. Není ostuda říct, že je něco nad limit. Někdy režisér přijde s nesmyslným požadavkem, tak ho musím zastavit a navrhnout jiné řešení. Takže si dopomůžeme kamerou, podtočíme záběr, aby akce vypadala rychlejší. Když se zabil při natáčení amerického filmu xXx v Praze kaskadér, akci zopakoval třikrát, ale filmaři chtěli dramatičtější záběry, blíž mostnímu pilíři. V takových momentech musí kaskadér umět odmítnout, neděláme výkony pro rekordy.

Takže se dnes víc dbá na bezpečnost kaskadérů…

Dbá, ale to neznamená, že je to povolání bezpečnější. V mém okolí se staly tři smrtelné úrazy. Pozor se dává na hvězdy. Belmondo točil všechno sám, to by dnes neprošlo. Producent nedovolí herci, aby se skutálel ze schodů, i kdyby to stokrát uměl a chtěl. Zraněný herec znamená stopku projektu v řádech milionů. Kvůli každému nebezpečnému záběru se dělá bezpečnostní mítink a pojišťovně musíme posílat popis scén.

Dá se říct, že jste dřív víc spoléhali na štěstí?

Nepřipouštěli jsme si, že bychom to nezvládli. To riziko bylo zbytečně velké - padesát na padesát, že se něco může zadrhnout. Dneska bych to takhle nedělal. Spoustu záběrů se dá vyřešit střihem. Byly situace, kdy jsem riziko překročil. Ale měl jsem to tak strašně moc rád, že jsem o tom ani neuvažoval A vybral jsem si štěstí za víc lidí. Každopádně se víc riskovalo. Byly to první pokusy, opravdová kaskadéřina - jak se říká v tom negativním slova smyslu.

Jak silný má kaskadér pud sebezáchovy?

Řekl bych, že ten práh máme posunutý. Na druhou stranu jen odvaha nestačí. Není dobré, když se někdo nechá vyhecovat hloupým scénářem a jen bezhlavě plní pokyny. Ve štábech jsou dnes ostatně koordinátoři, kteří kaskadérům udávají limity. Režisér řekne: Potřebuju, abyste tuhle zatáčku projel stovkou. Ale dá se projet osmdesátkou a já ji projedu sedmdesátkou.

Jakou nejnebezpečnější akci režisér požadoval po vás?

Jel jsem v autě a vytáhla mě z něj helikoptéra. V té době se nepřemýšlelo, jak to udělat bezpečně. Byl jsem přivázaný na lanko, v pravý okamžik jsem se musel z auta vyklonit, helikoptéra nabrala rychlost a vytáhla mě. Když to teď domýšlím, mohlo mě to přetrhnout vejpůl. Byla to akce bez jakýchkoliv triků – založená na načasování a důvěře v pilota. Dnes by se upravovala v postprodukci. Natočila by se zvlášť helikoptéra a v ateliéru by mě vytáhli z auta.