Komiksové autorky zajímají intimnější příběhy

Ironicky růžový obal, rozhovor s Lelou Geislerovou nebo Toy_Box i témata jednotlivých kapitol (Princezny: šťastně až na věky?) dávají jasný signál – pestrý výběr ze současné české a slovenské komiksové tvorby má  ženské složení. Sborník Komiksodějky vznikl díky iniciativě kreslířky Štěpánky Jislové a novinářky Terezy Drahoňovské, které se poslední čtyři roky věnují podpoře komiksových autorek ve spolku Laydeez do Comics Praha. I důvod vzniku knihy je propagační: ačkoliv je kreslířek na komiksové scéně stále víc, nejsou tolik vidět.

Proč čistě ženský výbor?

Tereza: V roce 2015 jsme se Štěpánkou založily spolek Laydeez do Comics, přičemž nás inspirovala podobná aktivita v Británii. Se zakladatelkami britské větve jsme v kontaktu - jedna z nich, Nicola Streeten, ostatně napsala i úvodní slovo k našemu sborníku. Spolek jsme založily s cílem víc zviditelnit české a slovenské autorky komiksů – měly jsme pocit, že moc vidět nejsou, přitom jich mámecelou řadu. Třeba v publikaci Generace 0, která zachycovala komiksové autory publikující mezi lety 2000 a 2010, byly mezi čtyřiatřiceti autory jen tři ženy.

Štěpánka: Přitom je zajímavé, že situace se vlastně obrací. Studovala jsem na Západočeské univerzitě v Plzni v Ateliéru komiksu a nejen přímo na tomto oboru, ale na celé Fakultě designu a umění je poměr holek a kluků zhruba osmdesát ku dvaceti. Jenže se to pak úplně neodráží v tom, jaké možnosti realizace autorky dostanou po škole, jak často jsou zvané do debat a podobně.

Což jste se rozhodly ještě před vydáním výboru změnit pořádáním každoročních kreslířských sympozií.

Tereza: Komiksová sympózia jsme začaly pořádat nejen proto, abychom české a slovenské autorky a jejich tvorbu ukázaly, ale abychom je taky vzájemně propojily. Každý rok zvolíme jedno téma a z tvorby, která na sympóziu vznikne, pak sestavíme putovní výstavu. Po několika letech jsme už originálních komiksů sesbíraly opravdu hodně a bylo nám líto, že lidi nemají kromě výstavy možnost je vidět. Zároveň jsme chtěly komplexní publikaci, takže komiksy doplňují rozhovory s výraznými kreslířkami nebo historie ženské tvorby u nás. Možná překvapí, že skrze autorkyse  dostáváme už do dvacátých let 20. století a mnohé z jejich obrázkových příběhů se věnovaly právě roli ženy ve společnosti.

Co na výhradně „holčičí“ sympozia říkají komiksoví kreslíři?

Štěpánka: Slyšely jsme za tu dobu celkem dost poznámek. Jeden náš kamarád třeba říká, že se těší, až Laydeez do Comics zaniknou a vzniknou místo nich Humans do Comics. Na to se těšíme taky. Ale jeden z důvodů, proč jsou sympozia genderově omezená, je i výběr témat – měly jsme téma princezny, žena 2.0, vnímání genderu… Třeba u tématu Gender: redefined se sešly jak autobiografické příběhy, tak příběhy z přírodní říše - Eva Mária Ondová nakreslila komiks o tom, že sépie mají schopnost předstírat, že jsou druhé pohlaví, když jde o ochranu jejich partnera před jinými nápadníky.

Tereza: Pohled mužských kreslířů vidíme jako další krok a možnost smíšených sympozií je rozhodně na stole. Zatím se ale setkáváme spíš s lehkým ostychem, co se týče témat, kterým se většinou věnujeme. Součástí našich sympozií jsou i debaty o feminismu, roli žen a porovnávání názorů a zkušeností každé z nás, což je inspirativní. Zároveň je důležité podotknout, že právě ženský kolektiv bývá na konci sympozia zmiňován jako jeden z největších přínosů. Pro spoustu z nás je to něco nového a v určitém směru obohacujícího.

Štěpánka: Mě by třeba velmi lákalo udělat jako téma toxickou femininitu i toxickou maskulinitu, ale najít kluka, který je ochoten se na to kriticky podívat, a hlavně o tématu otevřeně mluvit, je docela těžké.

Víceméně v každém oboru platí, že když se někdo snaží upozornit specificky na ženy, naráží na údiv, proč je to vlastně nutné a k čemu to celé je. Měly jste stejnou zkušenost?

Štěpánka: Snažíme se dosáhnout rovnováhy tím, že vyčleníme nějakou skupinu lidí. Ono to zní protichůdně, ale nám to dává smysl, protože to je vyvažování dlouhodobě nevyvážené situace. Takže poznámky sice padaly, ale nakonec bylo nejsložitější sehnat peníze, protože tohle není něco, co by úplně zajímalo mainstreamová nakladatelství. Crowdfunding pro nás byla jediná volba. Bylo to sice mnohem náročnější, než se zdá, ale na straně druhé se nám podařilo zaktivizovat komunitu, kterou kolem sebe máme, i fanoušky, kteří nám nabídli úžasnou podporu.

Přistupují autorky ke komiksům jinak než autoři? A v čem případně?

Štěpánka: Myslím, že je zajímají jiné věci.

Tereza: Já mám pocit, že ženy mají mnohem blíž k autobiografickém stylu vyprávění, protože je pro ně jednodušší sdílet svoje zážitky. Zatímco u autorů vnímám spíš zaměření na velká témata…

Třeba historická? Vybavuji si z poslední doby několik komiksů o historických událostech…

Štěpánka: Český komiks má takový až téměř fetiš s historickým komiksem, který ovšem pramení z toho, že se na něj jednoduše dostávají granty a že se snáz prodává školám. Ale jinakse  mužští autoři skutečně věnují spíš velkým příběhům – zápasy dobra se zlem, kde jde o všechno, zatímco autorky častěji dělají intimnější a „menší“ příběhy, kde sice taky jde o všechno, ale v rámci vztahu.

Tereza: Nicméně u tohoto hodnocení je důležité si uvědomit, o jakém komiksu mluvíme – jestli spíš o indie scéně, která je k autorkám mnohem vstřícnější, nebo o mainstreamu, tedy o těch superhrdinských příbězích…

Štěpánka: Na superhrdinských příbězích pracuje docela hodně koloristek. V tomto světě je nicméně stále aktivní ještě ta stará garda autorů a je velmi těžké tam proniknout.

Jak jsou vlastně v komiksovém mainstreamu zobrazovány ženské hrdinky?

Tereza: Pod naším článkem o těhotných hrdinkách v komiksu se rozhořela zajímavá diskuse o tom, jestli je těhotenství prvkem násilně vnuceným do příběhu, nebo má nějakou roli. Zmiňujeme tam jak těhotné hrdinky, které jsou nějak aktivní v příběhu nebo jsou jeho hlavními postavami, tak klasickou roli těhotenství v mainstreamu, kde to bývá spíše emoční hra se čtenáři: „hrdinova žena“ o dítě přijde, potažmo sama zemře, hrdina se jde pomstít. Většinou bývá její role pasivní a prvoplánová. Někteří lidi pak v debatě pod článkem psali, že je to nezajímá, že si o tom nechtějí číst. Náš ženský pohled je ale logicky jiný – pro nás je těhotenství životní mezník, mění to naše přemýšlení, naše těla, směřování našich životů. O těchto tématech naopak chceme číst a byly bychom rády, kdy tohle téma bylo nejen v komiksu zastoupeno reálně a přirozeně.

Štěpánka: Přišly jsme na svatou trojici toho, co definuje ženské postavy v superhrdinských příbězích: někdo je znásilní, ony z toho otěhotní, a pak o to dítě přijdou. Tohle téma se opakuje často. Hodně mě mimochodem překvapilo, jak strašně kontroverzní ten článek byl. Na jedné přednášce jsme také srovnávaly, jak vypadají mužští superhrdinové a ženské superhrdinky, protože jedna z nejčastějších kritik je, že ženy jsou zobrazovány jako nedostižný ideál, a častý protiargument říká, že muži taky. Ale zásadní rozdíl je v tom, že tyto postavy vytvářeli muži pro muže – čili superhrdinka je vytvořena tak, aby se na ni čtenářům hezky koukalo, a superhrdina tak, aby se s ním čtenáři mohli identifikovat. Superhrdinové jsou spíše vizuálním archetypem zloby a násilí, to pro průměrnou heterosexuální ženu není úplně atraktivní, spíš ji to vyděsí.

Není to podobná situace jako třeba u počítačových her nebo v některých dalších segmentech kultury, které byly hodně dlouho tvořeny muži především pro muže a kde má tradiční publikum pocit, že jim jsou dnes s nástupem žen vnucována témata a názory, která je nezajímají?

Štěpánka: Myslím, že cítí reálnou ztrátu nějaké stoprocentní kontroly nad příběhem, ale už si neuvědomují, že jejich ztráta je miniaturní zrnko ve celém objemu vypravování, a že to je pořád dramaticky nevyvážené. Jak řekl někdo mnohem chytřejší než já: When you’re accustomed to privilege, equality feels like oppression.