Klub držitelek Oscara za režii už má dvě členky
Jediným překvapením večera bylo vítězství Anthony Hopkinse za roli ve filmu Otec
Kdo chtěl letos sázet na jistotu, mohl si vsadit na Oscary, respektive na vítězství snímku Země nomádů a jeho režisérky Chloé Zhao. Jak cenami ověnčené artové drama o ženě na cestě hledající po smrti manžela novou komunitu mezi lidmi z ekonomického okraje, kteří křižující USA v karavanech, tak jeho autorka byli favority nedělního, 93. předávání Oscarů. A žádné překvapení se v tomhle ohledu nekonalo.
Kronikáři oscarových „historických momentů“ si mohli zapsat, že se v Číně narozená Zhao stala po Kathryn Bigelow teprve druhou ženou, která získala trofej za režii. Jediným překvapením jinak vcelku nevzrušivého večera v režii Stevena Soderbergha bylo nečekané prohození kategorií. Velké finále nepatřilo tentokrát nejlepšímu filmu, který je tradičně vyhlašován jako poslední, ale nejlepšímu herci v hlavní roli. Výsledek ovšem organizátorům překazil plánovanou dojemnou tečku.
Producenti kategorie prohodili s vidinou, že sošku dostane posmrtně Chadwick Boseman, černošský herec, který loni zemřel na rakovinu. Počítalo se s podobným momentem, jako když posmrtného Oscara dostal v roce 2009 Heath Ledger za Temného rytíře. Vzhledem k rasově rozjitřené americké společnosti a procesu s policistou Derekem Chauvinem by měl navíc i politický nádech. Soud s policistou odsouzeným za zabití George Floyda ostatně zmínila hned v úvodu herečka Regina King.
V obálce však bylo nakonec jiné jméno – Anthony Hopkins. Třiaosmdesátiletý velšský herec už jednoho Oscara má za roli masového vraha Hannibala Lectera v Mlčení jehňátek. Letos cenu získal – a zaslouženě – za roli starého muže trpícího Alzheimerovou nemocí. Tak trochu v duchu svojí role ale nebyl na předávání přítomen… Oscaroví statistici si aspoň mohli zapsat, že byl nejstarším mužem, který kdy sošku dostal.
Přečtěte si více k tématu
Čtěte také: Letošní Oscary nejsou zádušní mší
Celý večer měli ostatně dost napilno. Herečka Yeo-jeong Yoon se stala první Korejkou (a druhou asijskou ženou), která získala Oscara za vedlejší roli. V multigeneračním dramatu Minari ztvárnila korejskou babičku, jež vnese jiné hodnoty a perspektivu do života mladé rodiny, jež se snaží žít svůj americký sen. Chloé Zhao byla zase první neběloška nominovaná na režii. Zvítězila přitom v roce, kdy byly poprvé v historii cen nominované dvě režisérky. Britka Emerald Fennell si nakonec za Nadějnou mladou ženu, moderní variaci filmu o pomstě za znásilnění, odnesla cenu za nejlepší původní scénář.
Carrey Mulligan byla nominovaná za roli tragického anděla pomsty v tomto snímku, ale nakonec podle očekávání vyhrála Frances McDormand za vdovu vyvrhnutou na okraj společnosti v dojímavé Zemi nomádů. Oscara pro nejlepšího herce ve vedlejší roli získal Daniel Kaluuya za ztvárnění vůdce Černých panterů v historickém dramatu Judas and the Black Messiah.
Hollywood miluje příběhy o Hollywoodu. Ale ani to letos nepomohlo snímku Mank režiséra Davida Finchera. Černobílý film o scenáristovi Hermanu J. Mankiewiczovi a sporu o autorství scénáře k Občanu Kaneovi nakonec získal jen cenu za výpravu a za kameru pro Erika Messerschmidta.
Letošní Oscary měly i svoje showbyznysové „momenty“, které se dobře vyjímají na sociálních sítích. Jako diblíkovská slabost Yeo-jeong Yoon pro Brada Pitta, který jí cenu předával. Rozverná děkovná řeč Daniela Kaluuyi, v níž poděkoval svým rodičům, za to, že měli sex - a tedy i jeho. Nebo Glenn Close tančící na písničku skupiny EU z roku 1988 Da Butt.
Sečteno a podtrženo ale byly Oscary hlavně nezastíraným cvičením ve vytváření brandu Hollywoodu coby sociálně a politicky zodpovědné instituce, která stojí za jasně definovanou sadou liberálních hodnot. Na podiu se sice mluvilo o síle vyprávění příběhů a nostalgicky vzpomínalo na formativní filmové vzpomínky, ale filmy samy vlastně nebyly zase tak důležité.
Nejzajímavější kategorie byly nakonec ty obvykle přívěskové: nejlepší mezinárodní film a nejlepší dokument, kde se ještě hrálo o film, nikoliv o politiku. První vyhrálo lehkou rukou, ale s těžkým srdcem natočené existenciální pijácké drama Chlast dánského režiséra Thomase Vinterberga. Druhou pak tísnivě povznášející snímek o vztahu mezi člověkem a živočichem Moje učitelka chobotnice, který rozšiřuje krajinu vnímání a citlivosti do mimo destruktivní lidský svět. Oba přitom zvítězily v silné konkurenci. Cenu by si s klidným svědomím mohly odnést třeba rumunský Collectiv, Time nebo Quo Vadis, Aida? Ty stojí za to si z roku 2020 pamatovat, nikoli twerkování Glenn Close.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].