Když mi Robert Záruba připadal dospělý

Little Warsaw se neříká jen polské komunitě v jinak českém Chicagu, pojmenovala se tak i maďarská výtvarná skupina tvořená Andrásem Gálikem a Bálintem Havasem. Ve smíchovské MeetFactory teď mají první samostatnou výstavu v Česku s názvem Fightlessness.

Dvojice patří k proudu, který se snaží současnými prostředky osahávat starý dobrý východně-blokový terén, což v umění znamená, že různě deformují a dekonstruují avantgardní a konceptuální postupy. Mě nejvíc zaujalo jejich uchopení tradičního motivu kruhu. Je pochopitelně otázkou, jestli to podobně mile zaujalo i Müllera s Gerencsérovou; nicméně na schránce měli jen napsáno, že nechtějí reklamy, o řezání rozbruskou tam nic nebylo, tak by to mělo být v pohodě.

Se zpožděním jsem se konečně zastavil na výstavě Vznešenost a zbožnost v Západočeské galerii. Do Plzně se díky projektu svezlo vše, co se z barokního umění na Plzeňsku a v západních Čechách svézt dalo. Včetně mně – a většině smrtelníků – dosud neznámého oltáře ze Strahovského kláštera, který původně pro klášter v Plasech vysochal ze želvoviny pravděpodobně sám Jan Blažej Santini; i když podle některých odborníků na to má oltář na několika místech až moc organicky oblé hrany. O výstavě se brzy dočtete v tištěném Respektu, nicméně už teď je třeba říci, že na ní samozřejmě nemůže chybět ani památný velbloud, s nímž kdysi před Plzeň přitáhli husité. Plzeň nedobyli, zato při jednom z výpadů obránců přišli o velblouda, kterého jim daroval Vladislav Jagellonský za pomoc s vyhnáním Německého řádu. Plzeňáci ho zase darovali Norimberčanům, ale velbloud už jim navždy zůstal v městském znaku, který jim roku 1434 schválila liška ryšavá. Čili Zikmund Lucemburský.

Západočeská galerie ve čtvrtek otevřela také expozici Živly v nás věnovanou obrazu katastrof v české kultuře 19. století. Vzhledem k tomu, že jsem byl nedávno kousek od Vesuvu, strávil jsem pěknou chvilku před plátnem Václava Mánesa Soptící Vesuv z roku 1842. Jak si lze všimnout, strýc slavnějšího Josefa tu zachytil moment, kdy láva zrovna stéká do Herkulanea a kdy Neapol spěšně opouští princezna Leia i s doprovodem.

Když už jsem byl v Plzni, vylezl jsem na věž katedrály sv. Bartoloměje podívat se na její nové zvony. Visí tu od loňska, to je sem instalovali v rámci zahájení roku, kdy byla Plzeň hlavním městem evropské kultury. I když se třeba na celou akci jednou zapomene, Marie, Jan Nepomucký, Hroznata a Bartoloměj tu budou viset dál. Odlil je Petr Rudolf Manoušek až v nizozemském Astenu, protože tam to dělají nejlíp. Snímek zachycuje největší zvon, který je logicky připsán Bartoloměji a má skoro pět tun.

Ve středu jsme měli v Kině Aero další Pechu Kuchu Night a tentokrát se nám podařil rovněž těžkotonážní kousek. Kolega z dramaturgické rady Alan Záruba přemluvil k účasti svého bratra Roberta a společně povyprávěli o vztahu mezi grafickým designem, jímž se zabývá Alan, a hokejem, jímž se - jak ví každé malé i větší dítě – zabývá Robert. Došlo pochopitelně i na pálící Gumu z Nagana - a já si v tu chvíli vzpomněl, že jsem k Zárubovi pár let před turnajem století chodil na seminář televizní žurnalistiky. Muselo mu být tak osmadvacet a mně připadal jako takový úplně dospělý pán.

Ovšem my, co jsme teď o dekádu starší, než byl tehdy „vítej, zlatý hattricku“, se ještě chvíli budeme tvářit o něco mlaději, než bychom se tvářit měli. Čili krátce z dění ve Vršovicích: bájný krymský trojúhelník tvořený vrcholy Cafe Zenit – Bar U Nováka – Café Sladkovský měl v posledních dnech napilno, neboť zde proběhlo několik nezapomenutelných kulturních událostí. V Zenitu v neděli vystoupila Ticho De Beige jinak také známá jako Barbora Zelníčková, jež je momentálně v nominaci na Českého lva za Nejlepší filmovou scénografii, kterou dělala pro film Schmitke. Vyhlášení je příští sobotu, tak uvidíme. Kdyby Bára vyhrála, mohla by místo děkovačky zahrát třeba svůj hit Hi Ghost o tom, jak jednou uviděla v kuchyni ducha. To by mohlo tradičně sešněrovaný večer příjemně zpestřit.

U Nováka zase hráli Majitelé Vinyly za Počin roku 2014 nyní připravují další audionahrávku, po oceněné Solaris Stanislava Lema se tentokrát pouští do Frankensteina Mary Shelleyové. Kdo namluví monstrum, se zatím neví. Já navrhoval Karla Gotta, ale ten prý teď není úplně ve formě hrát někoho, kdo vstal z mrtvých. Snímek každopádně zachycuje Adama Boháče ve chvíli, kdy se chystá k psychedelické transformaci, jež v jeho případě naštěstí nekončí tak jako pokusy šíleného přírodního filosofa Viktora.

Ve Sladkovském nikdo vystupovat nemusel, neboť o zábavu se dokáže postarat přímo majitel Michal Mahďák. Při příležitosti oslav šestého výročí otevření podniku se pokusil o rekonstrukci památného skoku Iggyho Popa do davu fanoušků v Carnegie Hall, při němž si tehdy dvaašedesátiletý pankáč před šesti lety příšerně narazil žebra, neboť se pod ním dav nechápavých kravaťáků na poslední chvíli rozestoupil. Vršovický stagediving dopadl mnohem lépe, protože my žádní kravaťáci nejsme. Aspoň zatím…