Když Buddha vzdoroval Touze, Vášni a Nespokojenosti

Kamenná socha v úvodu expozice pochází z Gandháry. Dávného regionu rozkládajícího se kdysi od Afghánistánu po severozápadní Indii, jehož jádro leželo v dnešním Pákistánu. Ve 3. století tam anonymní umělec vytesal stojícího Buddhu Šákjamuni. „Některé památky odtamtud máme také ve sbírkách, ale ne tak skvělé,“ přiznává šéfka Sbírky umění Asie Národní galerie v Praze Markéta Hánová, když se dívá na úvodní exponát výstavy Buddha zblízka ve Valdštejnské jízdárně.

Do Prahy se plastika v životní velikosti dostala díky tomu, že ji půjčilo curyšské Museum Rietberg. Švýcarskou instituci založil bankéř Eduard von der Heydt v roce 1952. Jen o rok později, než v naší Národní galerii vznikla její asijská sbírka. Obě instituce se nyní propojily, aby se podívaly zblízka nejen na Buddhu, ale na celé buddhistické náboženství, jež se po světě šíří už zhruba dva a půl tisíce let. Výstava měla proběhnout už v roce 2019. Před třemi lety se totiž v Museu Rietberg konala akce Příští stanice nirvána, kam si Švýcaři z NGP půjčili několik exponátů, a pražská verze měla bezprostředně následovat. Jenže se vše posunulo kvůli covidu.

Kurátoři Markéta Hánová s Johannesem Beltzem chtěli výstavu pojmout edukativně. Proto třeba na úvodních panelech vysvětlují gesta mudry. Návštěvník tak zjistí, že obvyklý pozdrav k sobě sepnutými dlaněmi používaný hudebníky po koncertech je aňdžali-mudra: buddhistické gesto prokazující úctu, uctívání a pozdrav. A že se s ním Buddha nezobrazuje. Nebo že se buddhistické náboženství nejprve šířilo z Indie na Šrí Lanku, do Thajska, Kambodže, pak i do střední Asie a nakonec do Číny, Koreje a Japonska. A co vlastně znamená ono slovo Šákjamuni z názvu výše zmíněné sochy? Mudrc z rodu Šákjů. Buddha má spoustu jmen, včetně občanského Siddhártha Gautama. Jeho životní příběh, respektive životní legenda se ve středu expozice odehrává na čtrnáctimetrovém svitku z majetku NGP. Vznikl v Japonsku v období Edo v 17. až 18. století a do Československa ho mezi válkami přivezl cestovatel Joe Hloucha. Orientální ústav ho koupil z výstavy Hlouchovy sbírky ve Veletržním paláci na konci dvacátých let, do NGP byl převeden v roce 1979.

Unikátní památka obsahuje 24 tematických kompozic. Od Buddhova narození z boku královny Máji přes proroctví o velkém království, jež ho čeká, vystřízlivění z touhy po moci během poutě do města lemované chudými, odchod z královského paláce a meditace až k probuzení k nejvyšší moudrosti, učení následovníků a smrt v osmdesáti letech, během níž Buddha dosáhl nejvyššího cíle, tedy nirvány vysvobozující ho z nekonečných koloběhů dalších životů. Během meditací Buddha hodně zhubl. Vidět je to na soše zobrazující ho právě během půstu, jež vznikla rovněž v Gándháře ve 3. až 4. století.

Ze správné cesty se Buddhu snažily tak jako většinu duchovních vůdců svést zlé síly. Například Márovy dcery. „Mára, nejvyšší vládce světa smyslů, se ho pokusil odvrátit od pravé cesty. Mára zde vystupuje v roli pokušitele, zastupuje světskost, pokušení, svody, a je tak Buddhovým přirozeným protivníkem. Mára by mu rád zabránil dosáhnout probuzení, jelikož tím by se bóddhisatva osvobodil z jeho vlivu,“ píše kurátor Johannes Beltz v katalogu, který k výstavě vyšel. Jeho slova popisují jeden z nejkrásnějších exponátů. Kamenný reliéf z (odkud také jinak) Gandháry z 2. až 4. století, na němž se před Buddhou marně nakrucují sestry Touha, Vášeň a Nespokojenost, v originále Tanha, Rága a Arati.

Kousek od Márových dcer pak návštěvníci najdou největší exponát, jehož snímek reprodukujeme v úvodu. Hlava Buddhy vznikla v Číně v 6. století. Zakladatel curyšského muzea Eduard von der Heydt ji koupil na začátku dvacátých let od ruského orientalisty Viktora Golubeva v Paříži, aniž tušil, odkud pochází (a také ho to upřímně řečeno ani nezajímalo). Památka má přes půl metru a dnes už víme, kde původně stála. Díky nedávnému zdokumetování jeskyních komplexů se skalními chrámy Siang-tchang-šan a porovnání jejich 3D scanů se stovkou exponátů z různých světových muzeí odborníci zjistili, že socha původně stála v nice jižní stěny jižní jeskyně v severní části čínského komplexu a Buddha zde seděl na ústředním oltáři.

Kurátorka Markéta Hánová říká, že přiřazování památek do původních lokalit je dobrodružná práce. Vzrušující je podle ní i pátrání po jejich cestách do Evropy. Ve Valdštejnské jízdárně jsou proto připomínáni někteří pozapomenutí sběratelé, kteří vyráželi do Asie v touze přivést odtamtud umění v době, kdy na tom málokomu přišlo něco divného. Některé cesty jsou přitom stále záhadné. Třeba oltáře s Amidovou trojicí, který se do NGP dostal po válce, když byl komusi konfiskován a uložen na zámek Sychrov. Vytvořen byl v Japonsku v 18. století a ona tajemná Amida je japonská verze Amitábhy, jednoho z buddhů vládnoucího Západnímu ráji Sukhávatí.

Všechno to zní exoticky a také to exotické je. Včetně iluminovaného rukopisu Pančarakša z Indie, u nějž je dokonce známý přesný rok výroby: 1155. Jde o malbu na palmových listech, která v sanskrtu vypráví o pěti ochranných ženských mocnostech. Unikátní památka je jedním z mála dochovaných rukopisů na palmových listech, protože tyhle křehké „knížky“ většinou sežral hmyz nebo je zničilo vlhké asijské klima.

Z Japonska zase pochází závěsný svitek s tisícirukým bódhisattvou Kannonem. Vytvořen byl v 16. až 17. století na hedvábí a do Čech ho přivezl Jeroným Colloredo-Mannsfeld. Tomu ho na zámku Zbiroh v roce 1943 zabavilo gestapo a následně ho po válce zabavil stát pro NGP. Tisíciruký bódhisattva je jednou z nejoblíbenějších ikon mahájánového buddhismu a rukou má tolik, aby mohl všem rozdávat spásu. Jak už výčet naznačuje, výstavou Buddha zblízka se dá procházet doslova hodiny a opravdu se vyplatí udělat si na ni dost času. Jinak by mohl návštěvník přehlédnout třeba exponát, který najde v závěru expozice. Bódhisattva Kuan-jin sedící v královské pozici vznikl v Číně ve 12. až 13. století a pro Československo ho z prostředků vlády koupil velvyslanec Franz Carl Weiskopf s kulturním atašé Zdeňkem Hrdličkou. Psal se rok 1951 a Čína zrovna definitivně získala pod svou okupační kontrolu Tibet. Že měl souhlasit s podepsáním podvržené smlouvy „o mírovém osvobození Tibetu“, o tom se duchovní vůdce tibetského buddhismu, Jeho Svatost dalajláma Tändzin Gjamccho tehdy dozvěděl z rádia Peking.