Kdo ukradl Kristovi paruku a výtvarným teoretikům překladatele

Už jen do 12. března je v Městské knihovně Galerie hl. města Prahy k vidění výstava s komplikovaným názvem Galerie – Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí Jana Mertu - a vy byste na ni měli nekomplikovaně běžet, jestli ji chcete stihnout. Což byste rozhodně měli chtít. V neděli jejími sály provázel přímo Jan Merta, který během výkladu znovu dokázal, že o vlastním umění tu málokterý autor umí mluvit tak poučně a zároveň civilně jako on.

Jelikož je expozice pojatá jako příběh jeho života a výtvarné kariéry o několika zastaveních, Merta vyprávěl o svém dětství na evangelické faře v Liberci, o počáteční fascinaci van Goghem (jak je vidět plátně Rozkvetlý Petřín z roku 1974) i o tom, jak mu vždycky přišlo podstatné do díla vložit nějakou příhodu, a přitom nechat divákovi hodně volný prostor k jejímu rozšifrování. Že Autoportrétu podle Rembrandta vyškrabal oči kvůli tomu, že jako školák totéž udělal s reprodukcí podobizny starého van Rijna, protože nesnesl jeho pohled, nicméně prozradil nejen během prohlídky, ale píše to i v katalogu.

Lidí na komentovanou prohlídku přišlo několik desítek, to se jen tak nestává. Koneckonců ona celá výstava je dost neobvyklá, v jistém ohledu náročná na divákovu pozornost, a přitom nebývale vstřícná. O to se už v úvodu stará cyklus zmíněné dvojice Jasanský-Polák, která malíři složila poklonu sérií fotek prostředí spjatého s jeho činorodou činností. Najdeme tu i lávku přes strouhu na libkovské zahradě, která je „ověřenou vlastnoruční prací Jana Merty“. Tak ne že ji teď někdo šlohne. Závěr výstavy zase tvoří místnost pojmenovaná Škola obrazu. Merta v ní prezentuje plátno Špinavý sníh II; jednou v originále a pak ve třech kopiích, které postupně stranově dokola převrací. Protože podle jeho slov „ono když se snažíme správně pochopit realitu, musíme si ji taky někdy pootočit“.

Teoretik Marek Pokorný o - podle mě nesmírně atraktivní, ba až zábavné - expozici v aktuálním čísle časopisu Art+Antiques napsal: „Převzetí a transformace výstavních strategií a formálních znaků výstavy jako historického formátu prezentace umění není v tomto případě institucionální kritikou jako spíše (i vůči vlastní tvorbě) subversivním přijetím pravidel, jehož prostřednictvím autor amplifikuje své vlastní tvůrčí záměry a významové podloží svého díla.“ Překládat vám to nebudu, každopádně se tím nenechte odradit. Na výstavu si zajděte, a kdybyste se během prohlídky náhodou konzumací obrazů příliš amplifikovali, můžete to vyběhat na schodech, expozice je až pod střechou knihovny.

Nedávno jsem v Respektu psal o výstavě Kamila Lhotáka v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích. Ta končí už 5. března, čili je ještě větší důvod k neotálení. A kdo by snad otálel, tomu bych chtěl připomenout, že v renesanční budově s barokním průčelím v Michalské ulici mají i pěknou stálou expozici. Visí tu mimo jiné Ukřižovaný Kristus z Bystřice u Kadaně vytvořený kolem roku 1517. Jeho autorem mohl být Šváb Ulrich Creutz, který do Kadaně přišel patrně na pozvání Lobkoviců. Mně se tenhle mistr vepsal do paměti díky rok staré výstavě Bez hranic – Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí, kterou udělala Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně. Ležel tu jeho vysoce expresivní, makabrózní náhrobek Jana Hasištejnského z Lobkovic, na kterém Creutz do mramoru vysekal práchnivějícího šlechtice okusovaného červy.

Krucifix možná Creutz udělal taky, konkrétně pro kadaňský kostel sv. Anny; řada odborníků si tím ale není jistá, proto se spíš uvádí, že jde o dílo anonymního Mistra kadaňských Ukřižovaných. Společné je těmto prozatímně mrtvým Spasitelům to, že mají zachovanou původní polychromii s realisticky ztvárněnými naběhlými žilami a tekoucí krví. Děsivý efekt navíc podtrhovala paruka z koňských žíní, která se ovšem nedochovala.

Druhý z nich byl vytvořen pro zmíněný františkánský klášter a dnes visíve stálé expozici středověkého umění Národní galerie v pražském Klášteře sv. Anežky České. Datace se odhaduje na roky 1516–1520 a na rozdíl od v Litoměřicích opečovávané sochy má tahle ještě navíc uprostřed hrudi otvor, kam se dříve nejspíš dávaly ostatky.

Jak asi Boží syn vypadal v koňské paruce, to hned vedle v Anežce dokládá Odpočívající Kristus stejné provenience a patrně i stejného autorství, na kterém se vlasy zachovaly (viz titulní snímek). Naturalisticky předváděné utrpení samozřejmě nemělo věřící vybízet k odplatě, jak nám to onehdá sugeroval Mel Gibson ve svém Umučení Krista - nýbrž k následování jeho pokorného osudu. Kolik takových odvážlivců se našlo a zvládalo středověké strasti v klidu a s nohou hozenou přes nohu, expozice žel neprozrazuje.

Já se byl každopádně v Anežském klášteře ve čtvrtek podívat na tiskovku k výstavě Očím skryté, která ve stálé expozici Národní galerie ukazuje výsledky několikaletého průzkumu starých obrazů pomocí infračervené reflektografie. Díky ní jsou tu teď u padesátky obrazů k vidění fotky jejich podkreseb - včetně sv. Matouše od Mistra Theodorika.

O téhle výstavě podrobněji zase někdy příště, nicméně jak můžete už nyní vidět, Matoušovo evangelium mělo být původně úplně otevřené, mnohem větší a světcova levačka neměla svírat zlatý křížek. Ten ovšem dnes na obraze schází, takže si většina návštěvníků myslí, že si evangelista jen tak luská prsty. Křížek během doby padl za oběť nenechavců stejně jako ony Kristovy koňské žíně, v tomto případě nejspíš ze zištných důvodů, ale ani to se podle odborníků neví přesně. No, nechme to koňovi, ten má hlavu ještě větší než Theodorikův Matouš.