Jak se máte? Linda Retterová

Část kuchyně v malostranském bytě zabírá ateliér s šicími stroji a látkami. Police a věšáky jsou plné barevně potištěných triček, ponožek nebo košil, které navrhuje, tiskne a šije. K práci s textilem se přitom dostala tak trochu náhodou, když odjela do Paříže studovat animaci. A v barevné kuchyni také designérka Linda Retterová vyjmenovává, na čem všem aktuálně pracuje. Od malování na látky a šití přebíhá k háčkování, ale točí i videa a v hlavě má nápad na krátký film. S kamarádkou Julií Lupačovou brzy hodlá zprovoznit Ateliér Toust, platformu pro animaci, ilustraci, grafický design i catering. Vyrábí inspirativní knížky a komiksy s designy triček, příběhy zvířat nebo s možnostmi, jak doma vázat knihy. „Nebaví mě dělat desetkrát stejnou věc, chci, ať je to pokaždé překvapení,” říká.

Nechci kreslit ovečky: Když vymýšlím nové designy, nedokážu použít barvu, která mi není příjemná, třeba zářivě růžovou nebo sytě žlutou. Mám ráda barvy, které běžně vidím kolem sebe. Co mi pořád dělá radost, jsou abstraktní formy. Na textilu se vyjadřuju hlavně pomocí barev a tvarů, nechci kreslit ovečky, kytičky a postavičky. Konkrétní ilustrace je na papír, abstraktní tvary jsou na látky, tak to vnímám. Mám pocit, že jakmile udělám konkrétní obrázky, vypadá to pak jako z IKEA - a to rozhodně dělat nechci.

Pocity z vody: S Ateliérem Toust aktuálně nemáme zakázky, ale přemýšlíme o novém projektu, je to film o vodě. Nejedná se o ekologický snímek, který bude lidi informovat, že ve vodě jsou mikroplasty, chceme ukázat pohled na vodu a na to, jak různě je ji možné vnímat. Někdy jdeš ven, prší a tebe štve, že ti teče za kabát, někdy se naopak svlíkneš a běháš v dešti, skáčeš v loužích, užíváš si to. Někdo vodu rád pije, někdo si ji naopak nedá bez šťávy. Chceme udělat krátký film o různých pocitech z vody. Ještě nemáme scénář, možná to ani nebude narativní. Zatím si s lidmi povídáme o tom, jak vodu vnímají. Občas mi říkají divné věci, třeba že šetří vodu a čůrají kvůli tomu do umyvadla, nebo že nezalévají kytky, ale sprchují se s nimi. To mi připadá super, ale doma máme moc malou vanu, takže to není nic pro mě.

Pomeranč nebo hrášek: Z výletu v Miláně jsem si přivezla knížku, která se nedá číst, je plná obrázků, skoro bez textu. Je to Alla faccia! od Bruna Munariho o obličejích. Zkoumal, jak se dá namalovat obličej nebo jaká kresba ho může připomínat. Reagují na něj různí umělci a fotí si objekty, které jako obličeje vypadají. To dělá i moje kamarádka, kterou fotografiemi soustavně zásobuju. O něco později jsem si pořídila I jeho Umění jako řemeslo a k tomu se hlavně v poslední době hodně vracím. Zaměřuje se tam na práci s dětmi, písmo, grafický design. Snaží se jako umělecký objekt popisovat třeba pomeranč nebo hrášek, a to mi vlastně dává podněty pro to, co sama dělám.

Děti: Mimo karanténu pořádám různé workshopy právě pro děti, třeba sítotisk nebo animační dílny. Baví mě s nimi pracovat. Bruno Munari vyráběl různé mobilní objekty z papíru a provázků, na které děti reagují – a na podobném principu stojí i dva kolotoče, které jsem nedávno vyrobila desetiměsíčnímu synovci. Jeden je papírový, druhý ze zbytků látek. Ještě tady mám pár konstrukcí, tak se k tomu třeba někdy vrátím a vyrobím jich víc.

Inspiruje mě svět: Když se mě někdo ptá, co mě inspiruje, odpovídám většinou, že se ráda koukám kolem sebe. Když nemám inspiraci, vyrazím ven a najednou vím, co mám dělat. Kdybych jen seděla v ateliéru, asi by to ke mně samo nepřišlo. V současnosti na procházky chodím víc, protože nic moc jiného dělat nejde. Nejradši teď zajdu na Petřín, Nový svět nebo na Hrad a ostatní turistická místa, která bych si běžně neprošla. Teď, když nejsou žádné akce a nejsem úplně fanynkou internetové komunikace, jsem kulturně trochu mimo. Hodně jsem se těšila na zrušený prosincový koncert kapely TOPS, doporučuju najít si jejich desku I Feel Alive na Bandcampu a zatrsat si na ni aspoň doma. Tohle album si pouštím vždycky, když se chci mít dobře.