Impresionistická tečka Jiřího Fajta

„Věnováno Jiřímu Fajtovi“. Tahle slova najdeme v záhlaví katalogu výstavy Francouzský impresionismus – Mistrovská díla ze sbírky Ordrupgaard, která probíhá za mimořádného zájmu publika v Paláci Kinských Národní galerie v Praze. Někdejšímu šéfovi NGP je expozice věnována proto, že se podle šéfky kodaňského muzea Ordrupgaard Anne-Birgitte Fonsmark mohla uskutečnit jen díky „jeho osobnosti, odborným znalostem a jedinečným komunikačním schopnostem“. Fajtovy žaloby nesouhlasící s letošním vyhazovem už leží někde na stole, čili existuje i teoretická varianta, že by se do galerie ještě mohl vrátit. Nicméně pokud by měla být tato výstava přivezená z Dánska tečkou za jeho kariérou v NGP, je to tečka opravdu vydařená.

Sbírka Ordrupgaard začala vznikat během první světové války. Tehdy dánský podnikatel Wilhelm Hansen (1868–1936), zakladatel Dánské lidové pojišťovny, jezdil často pracovně do Paříže, kde se mu v tamních galeriích zalíbili francouzští impresionisté. Měl čich na obrazy i na obchod: tušil, že po válce ceny za plátna umělců, kteří byli už bráni jako klasici, zásadně porostou, proto neváhal a začal hojně nakupovat. S dalšími dánskými podnikateli dokonce založil konsorcium, jehož cílem byl „nákup a prodej umění za účelem obohatit Skandinávii o kvalitní a významná umělecká díla“. Hansen nebyl troškař. Od pařížského zubaře George Viaua koupil celou sbírku obsahující dvě stě obrazů včetně několika pláten od Paula Gauguina, další Gauguinovo dílo získal při nákupu osmadvaceti obrazů z kolekce významného francouzského sběratele Alphonse Kanna.

Jeden z nich teď visí v Paláci Kinských. Jmenuje se Modré stromy. Váš čas nastane, má krásko! a Gauguin ho namaloval v roce 1888, kdy byl v Provensálsku navštívit Vincenta van Gogha. Jak v katalogu píše kurátorka Petra Kolářová: „Jeho kolega mu zprostředkoval vlastní vidění podzimní krajiny po dešti, v němž se přírodní barvy proměnily v syté odstíny rudě červené vinné révy, zeleného nebe a fialové země. Pod dojmem malířova zážitku z přírody neváhal Gauguin zachytit krajinný motiv v podobném barevném ražení a namaloval modré kmeny proti žlutému nebi s průhledem na červenou vinici.“ A jen kvůli tomuhle fantastickému obrazu se vyplatí na výstavu vyrazit.

Navíc jich je tam mnohem víc, celkem šedesát. Hansen jich v první fázi budování své sbírky vlastnil 156 a už v roce 1918 pro ně nechal na kraji Kodaně postavit muzeum Ordrupgaard. Veřejnosti ho otevíral každé pondělí zdarma - a aby nebylo pochyb o filantropické podstatě jeho díla, hned při slavnostním otevření prohlásil, že sbírku jednou věnuje rodnému Dánsku. Čtyři roky na to nicméně přišla katastrofa: zkrachovala největší soukromá banka v zemi, a protože měl u ní Hansen úvěry, dostal se na hranu bankrotu. V touze po záchraně nabídl státu odkup sbírky za milion dánských korun (což prý bylo víc než velkorysé), ale Dánsko o francouzské umění nestálo a Hansen tak musel hledat jiné kupce. Tím největším se stal Japonec Kodžiro Macukata, u kterého skončila většina obrazů, a dnes je tak najdeme v tokijském Národním muzeu západního umění. Když se Hansen z finančních problémů oklepal, okamžitě začal znovu nakupovat. Sbírka se tak v polovině dvacátých let rychle znovu rozrostla na původní velikost a přibyl do ní například Zápasník Honorého Daumiera z roku 1852. Další plátno, před kterým se dá v Paláci Kinských donekonečna přemýšlet, zda borec v trenýrkách má už po boji a poraženě odchází z arény, nebo se naopak na osudovou chvíli teprve chystá.

Se Zápasníkem Hansen koupil i Mořskou scenerii od Clauda Moneta. Mě ovšem víc zaujalo dílo s totožným názvem, které v roce 1874 namaloval nepoměrně méně známý představitel krajinářské Barbizonské školy Charles-Francois Daubigny. Jak je na reprodukovaném detailu patrné, Daubigny k zachycení mořských vln použil netradičně silnou vrstvu barvy, díky které výjev i dnes působí až dráždivě živě. Podrážděný – ovšem v negativním smyslu – byl ke konci života i sběratel Wilhelm Hansen. K Dánsku se po odmítnutí nabídky k odkupu postavil zády - a dnes je jeho sbírka ve státním majetku jen díky jeho ženě Henny Nasen. Ta si na původní slib svého muže z roku 1918 vzpomněla ve své poslední vůli a celou kolekci i s budovou muzea odkázala Dánsku.

Jako státní muzeum Ordrupgaard bylo v Kodani otevřeno v roce 1953. Což je mimochodem shodou okolností doba, kdy se pomalu o zásadní díla francouzských impresionistů rozrůstala i Národní galerie v Praze. První jejich nákup se uskutečnil už v roce 1923, kdy přesvědčil šéf Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění (předchůdkyně dnešní NGP) Vincenc Kramář československý stát k velkorysé akvizici čtyřiceti pláten z Francie, mezi nimiž vynikají Milenci Augusta Renoira. A další do NGP zamířila z Kramářovy soukromé sbírky právě na konci padesátých let, kdy ho k daru dotlačili komunisté.

V Paláci Kinských najdeme jiný Renoirův kousek. Unikátní přípravnou studii k jeho proslulému Tanci v Le Moulin de la Galette, který je pýchou pařížského Musée d´Orsay. Na skice z roku 1876 je tančírna na Montmartu o dost rozostřenější, což může návštěvník brát jako předzvěst následující místnosti věnované stále málo známému zapojení žen do impresionistického hnutí. K vidění jsou tu obrazy Berthy Morisot či Evy Gonzalés, a jak v katalogu zdůrazňuje kurátor Petr Šámal: „Způsob impresionistické malby, vysmívaný jejími ranými kritiky, například její ,nedokončenost´, byl totiž mnohdy spojován s negativními vlastnostmi přičítanými ženám: rozmarností, nervozitou, nerozhodností. Obecně platí, že impresionismus byl, v době svých počátků i později, často asociován s jistou mírou ,ženskosti´, a to jak v negativním, tak pozitivním smyslu.“ Morisot se v Paříži každopádně účastnila hned první výstavy impresionistů, kteří si ještě říkali Skupina nezávislých umělců. Vystavila na ní Ženu s vějířem, která teď v Praze patří k nejobdivovanějším dílům z Hansenovy sbírky.

Já tuto Pražskou kavárnu zakončím dílem, jehož snímek ji v titulu otevírá. Jde o Gauguinův Portrét mladé ženy. Vaïte (Jeanne) Goupil. Komplikovaný název odkazuje k dceři Augusta Goupila, francouzského advokáta a politika, který se tak jako Gauguin usadil na Tahiti. Vaïte bylo Jeannino tahitské jméno a Gauguin ji v rámci tatínkovy objednávky namaloval jako zasněnou princeznu ze světa ještě vzdálenějšího, než je ostrov ve Francouzské Polynésii. A když už mluvíme o vzdálenostech: milovníci technologií na pražské výstavě ocení, jak mistrně je instalovaná. Plátna jsou kvůli převážení vzácných exponátů ve svých původních rámech zapuštěná zhruba o dva centimetry navíc, aby se před ně vešla bezpečnostní skla - nicméně jsou tak kvalitní, že si možná spousta návštěvníků ani nevšimne, že se na obrazy dívají přes ně. Dost drahá, ale vynikající inspirace i pro české galerie…