Holmes na Freudově pohovce je sjetý opiem a novým případem

Můj nejsilnější dojem z unikátní herecké přesvědčivosti Honzy Hájka byl až doteď jeho výkon v televizním Českém století: jeho motivační proslov v roli Ivana Martina Jirouse k Václavovi Havlovi v sobě obsahoval neodolatelně vyváženou kombinaci démonické uhrančivosti a zároveň plaché křehkosti. Minulý měsíc čtyřicetiletý herec ji podtrhnul svou fyzickou konstitucí, s níž na svět shlíží ze dvou metrů, aniž je úplně jasné, co vlastně tak vytáhlé tělo drží pohromadě. Zvlášť když má v sobě třetí pětilitrovou zavařovačku piva. Minulý víkend u mě nicméně Hájkova Jirouse překonal Hájkův Holmes.

V Divadle Na zábradlí měl totiž premiéru Podivuhodný případ pana Holmese. Třetí inscenací režírovanou v krátké době po sobě se David Jařab stává Na zábradlí kmenovým režisérem a rovnou říkám, že novinka je nejlepší věcí, kterou tu kdy udělal. Pro příběh, jejž nejen režíroval, ale i napsal a obdařil scénou s důmyslnou elevací, se inspiroval Doylovou povídkou Dům U měděných buků. Sherlock v ní řeší zapeklitý případ, ve kterém je Jephro Rucastle (Jakub Žáček) ochotný natolik vyjít vstříc přání své novomanželky Melanie (Petra Bučková) mít potomka, že nechá volný průchod svým temným pudům a zplodí ho se svou dcerou z prvního manželství Alicí (Johana Matoušková).

Další děj se nehodí prozrazovat, respektive ho asi všichni stejně dobře znáte. Každopádně v Jařabově inscenaci se celý odehrává v zadní, zvýšené části scény, kde se v podání jednoho z posledních českých surrealistů Jařaba odvíjí v podobě pomalých, až pantomimicky exponovaných výstupů, ze kterých bude divákovi běhat mráz po zádech, i kdyby znal příběh předem sebevíc.

Přední, dolní část scény je zároveň po celou dobu vyhrazena Honzovi Hájkovi v roli Sherlocka Holmese, jenž během představení víceméně nevstane z gauče. Až po premiéře ve foyer jsem zjistil, že byla tato inscenační finesa vynucená i Hájkovým zraněním nohy – nicméně Jařab ono uvěznění na lenošce očividně používá ve zjevné narážce na Freudovu pohovku, na které člověk může odtajnit i nejtemnější hlubiny. A pokud to zvládne včas a na nic nezapomene, má šanci, že se z něj nestane další Jephro Rucastle.

Jařabův Holmes odpovídá současné interpretaci detektiva (viz britský seriál Sherlock) coby nesnesitelného sociopata, jehož jediným štěstím v neštěstí je, že jeho genialita občas mimoděk pomáhá i jiným. Také Holmes Na zábradlí je sebestředný ignorant, jehož memento zůstává viset nad jevištěm ještě dlouho poté, co ho Hájek pronese se zrakem, jímž by dokázal zapálit i navlhlé dříví: „Nejde mi o to, aby tady bylo bezpečněji. O to mi vůbec nejde! Spíš naopak!“ A tak jako v televizním Sherlockovi, i zde jsou drogy od Holmesova dealera Smugglera (Jiří Černý) a také zde je dobromyslný, v manželství uťáplý doktor Watson (Miloslav König).

Ale jinak jde o zcela neokoukanou, v mnohém dost radikální Jařabovu verzi, kým vlastně Sherlock Holmes byl a hlavně proč jím byl. Představení má s přestávkou bezmála tři hodiny. Naposledy mi Na zábradlí takhle dlouhá inscenace uběhla takhle rychle ještě v časech, kdy zde působil Petr Lébl. Divák se totiž záhy po začátku díky Jařabově imaginativní obrazotvornosti a sugestivním hereckým výkonům v čele s tím Hájkovým dostane do podobného rauše jako detektiv sjetý opiem nebo novým případem.

Poslouchá neutichající repetitivní hudbu Jakuba Kudláče a spolu s Holmesem se dostává do dalších a dalších vrstev Rucastlových, detektivových i svých vlastních běsů. Doporučuju si však zachovat plné vědomí až do poslední chvíle. Hájkova závěrečná replika totiž celou seanci obrátí vzhůru nohama. Čili se nedivte, kdyby se vám během aplausu zatočila hlava a spadla vám z ní lovecká čepice.

Je to prosté, milí diváci: velké těšení se na další směřování Divadla Na zábradlí s Davidem Jařabem na palubě.