Chris Rock zachránil příliš bílé Oscary

Tak nám, paní Müllerová, konečně ocenili Leonarda. I tak by se dalo v lehké nadsázce shrnout nedělní předávání cen Americké filmové akademie. Po šesti nominacích a pětadvaceti letech v branži si Leonardo DiCaprio odnesl Oscara za nejlepší mužský herecký výkon za své utrpení ve filmu The Revenant – Zmrtvýchvstání.

Jeho situace se podobala té režiséra Martina Scorseseho, shodou okolností jeho dlouholetého patrona. I Scorseseho Oscar z roku 2007 za snímek Skrytá identita provázel tak trochu pocit, že hlasující kolegové chtějí udělat správnou věc a konečně ocenit tvůrce, jenž si první nominaci vysloužil už Zuřícím býkem v roce 1981. Jedenačtyřicetiletý DiCaprio byl poprvé navržen v devatenácti za snímek Co žere Gilberta Grapea? Svým způsobem tak byly letošní Oscary hlavně o dvou věcech. O DiCapriovi, který už během rozhovoru na červeném koberci působil jako vítěz. A pak o rase.

DiCapriovo ocenění bylo nejmenším překvapením nijak nepřekvapivého večera. Týdny před udílením určovaly jeden proud hlavní oscarové agendy debaty v duchu, „zda Leo letos konečně sošku dostane, nebo ne“. Kampaň studia Fox ke snímku Revenant zdůrazňovala, jak herec pro své umění trpěl při natáčení příběhu pomsty lovce kožešin, jehož po napadení medvědem zanechají společníci svému osudu na nehostinném Divokém západě. Jak mrznul, jedl syrová buvolí játra a plazil se ve špíně. Bryan Cranston nominovaný za Trumba, Matt Damon za Marťana, Michael Fassbender za Stevea Jobse a Eddie Redmayne za Dánskou dívku v podstatě neměli s výkony z pohodlí teplých pokojů a civilizace šanci.

Po komorněji laděných dramatech a čekání na Oscara jakoby DiCapriovi došla trpělivost a rozhodl se jít do extrému, kam patří i fyzické transformace nebo ztvárnění psychicky postižených postav; do extrému, se kterým akademici rezonují. Opustil Scorseseho a s projektem v ruce si zvolil Alexandra G. Iñárritu, jehož dosavadní tvorba slibovala, že nechá vyniknout DiCapriovu emočnímu i fyzickému vypětí. I mexickému tvůrci se spolupráce vyplatila - získal Oscara za režii. Oba by ale měli pozici o poznání těžší, pokud by za kamerou nestál Emmanuel Lubezki. Nyní již trojnásobný držitel Oscara (Gravitace, Birdman a právě Revenant) natočil snímek jako delirium vzbuzující závrať a utopené v nekonečných tónech beznadějné šedi - a výrazně tak DiCapriovi pomohl.

Příliš bílé Oscary?

Sklon Akademiků oceňovat filmy zpracovávající společensky důležité téma se projevil v hlavní kategorii. Mezi osmi nominovanými snímky na nejlepší film zvítězil novinářský Spotlight o týmu reportéru z deníku Boston Globe, kterým se podařilo rozkrýt desítky let trvající zatajování sexuálního zneužívání dětí v bostonské katolické diecézi. Volba to z filmového hlediska byla značně konzervativní. Spotlight je spíše dramatem střihu 70. let, kdy se žánr investigativních novinářů odhalujících nepravosti v americké administrativě i společnosti těšil značné popularitě.

Cenu pro nejlepší herečku brala Brie Larsonová za ztvárnění unesené dívky, která svému únosci porodí v zajetí syna ve snímku Room. Nejlepším zahraničním filmem se stal holocaustový Saulův syn debutujícího maďarského režiséra Lászlá Nemese.

Ve skutečném světle reflektorů ale bylo jiné společenské téma – „příliš bílí Oscaři“. Tedy fakt, že v hereckých kategoriích nebyli nominovaní žádní černí herci či herečky navzdory řadě výrazných rolí, které loni ztvárnili (Creed, Beasts of No Nation). V měsíci předcházejícímu udílení kvůli tomu Akademie čelila kritice médií a řady černošských umělců působících v zábavním průmyslu. Slova Hollywood a rasistický byla skloňována v jedné větě. Aby vedení Akademie kritiku zmírnilo, ohlásilo, že zintenzivní ohlášenou iniciativu 2020, jejímž cílem je rasově, věkově i genderově proměnit skladbu více než  šesti tisíc hlasujících. Podle statistik jsou v současnosti 94 procent hlasujících běloši a 76 procent muži. Průměrný věk je přes šedesát. „Reforma“ má do řad hlasujících přivést více žen, více černochů a více mladých.

Rozhodnutí ale vzbudilo mezi současnými hlasujícími podobně vášnivou reakci jako absence nominovaných černošských herců u druhého tábora. Hollywood Reporter například zveřejňoval na pokračování sérii reakcí od hlasujících, kterým přišel od Akademie dopis, že o jejich služby už nestojí a nahradí je někým „rozmanitějším“. Například padesátiletý tvůrce speciálních efektů (běloch) i bílá lesbická čtyřicetiletá scenáristka upozorňovali na nespravedlnost a krátkozrakost takové plošné politiky, která podle nich ignoruje, že členství v Akademii je spojené s profesními zásluhami - a na to, že to degraduje životní práci konkrétních lidí, kteří zrovna nezapadají do kritérií, jež Akademie aplikuje.

Dvacet milionů není fair

Otázce rasy se tak nemohl vyhnout ani ceremoniál. Hodnoceno zpětně Akademie udělala možná to nejlepší, co mohla, když nabídla moderátorský post černošskému komikovi Chrisi Rockovi. Institucionalizovaný rasismus je stěžejním tématem Rockovy komediální kariéry a zároveň je možná jediným komikem, kterému díky typu jeho humoru projde, když je vůči svému zaměstnavateli kritický na večírku, který zaměstnavatel organizuje. „Příliš bílým Oscarům“ věnoval celý úvodní monolog a nešetřil ani jednu, ani druhou stranu. „Vítejte na cenách Akademie, jinak známých také jako to, co si vyberou bílí lidé. Pokud by nominovali i moderátory, pak bych tuhle práci vůbec nedostal – a vy byste teď sledovali Neila Patricka Harrise,“ otevřel ceremoniál.

Jeho monolog byl ale víc sžíravý v jeho typickém „neservítovém“ duchu než jednoznačně a slepě tepavý vůči Hollywoodu.  Rock kritizoval, že černí Američané mají v showbyznysu obecně menší šance a Hollywood je uzavřený klub, kam se špatně dostávají. Rasismus v Hollywoodu označil za „rasismus univerzitního sesterstva“. Lidé v Hollywoodu jsou podle něj ti nejhodnější na světě, nenajímají ovšem černochy v duchu „Rhondo, máme tě rádi, ale nejsi Kappa“.

Nicméně se pustil i do černých protestujících celebrit jako Jada Pinkett-Smith, která Oscary bojkotovala na protest, že její manžel Will Smith nebyl nominovaný za fotbalové drama Concussion. „Není fair, že nebyl Will nominovaný. Úplně to chápu. Ale stejně tak není fair, že dostal 20 milionů dolarů za Wild Wild West,“ prohlásil. A upozornil tak na fakt, že Oscaři, kteří se týkají privilegovaných vrstev, jsou stěží správným místem, kde by se měly řešit palčivé rasové otázky americké společnosti.

V 60. a 70. letech, kdy černošští herci rovněž nebyli nominovaní, podle něj nikdo Oscary nekritizoval, protože se řešily skutečné problémy: „Lynčovaní černoši neměli čas starat se o to, kdo vyhrál nejlepší kameru.“ Do honosného kina Dolby Theater, kde se ceremoniál konal, se ale nebál na druhé straně vtáhnout ani špinavou realitu Ameriky, když poznamenal, že „In Memoriam montáž bude jen sestřih černochů, které policie zastřelila na cestě do kina“.

Není vyloučené, že kritici Chrise Rocka obviní, že se zaprodal a posloužil jako „strýček Tom“ zájmům bílých. Že jako najatý moderátor měl ztlumit kontroverzi a odklonit večer od rasismu k filmům - což se mu také povedlo. Jeho monolog přitom zároveň ukazuje, jak nejednoznačné téma je; že je složitější, než by se mohlo zdát z aktivistických hashtagů rozzlobených černošských celebrit.

Například týdeník The Economist zveřejnil analýzu, která ukazuje, že oscarové nominace od roku 2000 pro černošské herce poměrně odpovídají počtu černošských obyvatel Ameriky. Černoši tvoří 12,6% americké populace a 10% oscarových nominací připadlo na černošské herce. Týdeník tak nevidí problém v „rasismu“ bílých hlasujících, kteří volí adekvátně podle toho, co vidí na plátně – ale už v hereckých školách nebo v castingových agenturách, jež upřednostňují bílé. „Pohled za kameru pak odhalí ještě větší problém,“ píše The Economist: „Černí režiséři tvoří jen 6% ze šesti set filmů. Černé ženy v podstatě neexistují. To jsou čísla, na která by se kritici měli soustředit, ne na nominace a vítězství v hereckých kategoriích.“ Spolu s BBC pak magazín podotýká, že Hispánci dostávají minimum hlavních rolí navzdory tomu, že představují 25% obyvatel – a jsou tedy skupina, která má největší právo upozorňovat na „příliš bílý Hollywood“.

Jak udržet publikum

Oscary ale mají ještě jeden problém, o němž se nemluví. Vlastní relevanci. Za posledních dvacet let klesá jejich sledovanost. Mladé publikum, diváci budoucnosti, nejeví přílišný zájem o přenos považovaný za konzervativní varietní show. Organizátoři, kteří jsou závislí na ziscích z reklamy, jež během přímého přenosu a před ním v televizi běží, se snažili negativní trend zvrátit různě.

V roce 2010 rozšířili pole filmů nominovaných do hlavní kategorie nejlepší film z pěti až na možných deset. Argumentem bylo, že zvýšení počtu filmů zvýší možnost potenciálních diváků identifikovat se se svým favoritem a zapnout si Oscary. O rok později se pokusili oslovit unikavé mladé publikum omlazením moderátorů. Předávání uváděli James Franco a Anne Hathawayová, věkově omladině bližší než tradiční Billy Crystal nebo Whoopi Goldbergová. Zpívali, tančili, Franco se dokonce převlékl za Marilyn Monroe. Osvěžit show měl broadwayskou energií a seriálovou tváří loni i Neil Patrick Harris. Nepříliš šťastná volba ale stáhla sledovanost o 18 procent dolů v porovnání s předchozím rokem.

https://www.youtube.com/watch?v=pcML7KeAxmo

Jenže problém není ani tak ve formátu – možnosti a mantinely jsou dané typem pořadu spojujícího formální předávání cen s varietní show. Večery mívají standardně poměrně vysokou produkční úroveň a jejich koukatelnost závisí často na tom, jak humorný je scénář a vtipný/dojímavý/společensky přesahový je moderátor. Zároveň je třeba nezapomínat, jaký byl smysl Oscarů od začátku, když ve 20. letech vznikly. Podnikový večírek měl dodat prestiž nepříliš prestižnímu filmovému průmyslu. Důstojná sebe-propagace tak patří k věci a ovlivňuje, jak Oscary vypadají.

Problémem je, že Oscary ztratily auru skutečně výjimečné události, která je provázela do půle 90. let. Vítězný film obklopoval intenzivní pocit, že „skutečně“ něco znamená, že se zapíše do historie, že je výjimečný. Co platilo o Amadeovi, Četě nebo Rain Manovi, ale neplatí o Milionáři z chatrče, Králově řeči ani o letošním vítězi, novinářském dramatu Spotlight. Vyhmátnout důvod není snadné. Je možné spekulovat o kvalitě filmové produkce jako takové s rizikem paušalizace, protože komiksové či béčkové filmy a poplatná sociální dramata vznikala v Hollywoodu vždy.

Je možné mluvit o tom, jak se změny v organizaci filmového průmyslu – hlavně nástup multimediálních korporací a anektování nezávislé scény velkými studii – promítly do typu filmů, které Hollywood (či nezávislá scéna) produkuje.  Filmů, které jsou čím dál tím unifikovanější a kvůli orientaci na rodinu nebo mladé diváky také obsahově plošší. O odlivu talentu do televize. Nebo se prostě proměnily podmínky na mediální scéně a film už není v jejím epicentru. Hollywood tím pádem ztratil monopol na zábavu.

S nástupem internetu, nárůstem televizních stanic a možností jiných druhů zábavy je film jen jednou z mnoha. A doplácí pochopitelně i na mnohost hlasů a kakofonii témat v divokém informačním věku. Zatímco na začátku 90. let agendu určovala poměrně úzká elita, k níž patřil i Hollywood, dnes z každé drobné události či záležitosti dokáže dostatečně aktivní a hlasitá skupinka udělat téma, které se pere o pozornost.

Paradoxně by tak mohlo pozdvižení kolem „příliš bílých Oscarů“ na relevantnosti – či aspoň sledovanosti – cen přidat. Alespoň krátkodobě. Už otázka, jak se s tématem popasuje Chris Rock, zvedla výrazně zájem o předávání. Pokud je možné jeho první moderování v roce 2005 brát jako vodítko, pak přitáhne k obrazovkám v mnohem větším počtu černošské publikum. Podle předběžných odhadů letos Oscary sledovalo více lidí než loni. Možná si přenos zapnou pro pokračování dramatu i příští rok.