Kdo tvrdí, že Quentin Tarantino už není v kurzu, nebyl u úterní canneské premiéry jeho nejnovějšího filmu Tenkrát v Hollywoodu. Provázelo ji očekávání nesrovnatelně větší než jakýkoliv doposud promítnutý snímek. A nebylo to jen z profesní povinnosti. Čtvrtstoletí po zdejší premiéře Pulp Fiction, za které získal hlavní cenu, je Tarantino bez debat největší režisérské jméno, které letos v Cannes získali.
Kvůli žádnému filmu zatím před centrálním palácem nedefilovali lístků chtiví mladíci s transparenty s Tarantinovou vlastnoručně malovanou podobiznou. Režisér v pondělí na Twitteru filmu prosil publikum, aby neprozrazovalo zápletky a zvraty. „Miluji film a vy také. Je to zažívání příběhu napoprvé.“ První novinářská projekce byla naplánovaná hodinu a půl před oficiální premiérou, na 16:30. Druhá na 18:15. Následující text je chronologickým záznamem autorčina čekání na Tarantina.
14:30 Dvě hodiny před začátkem projekce. S vědomím, že je Quentin Tarantino bez diskusí největší režisérskou hvězdou letošní soutěže a bude tedy na něj chtít jít každý, se autorka staví do fronty dvě hodiny před začátkem projekce. Většinou už příchod hodinu předem dokáže na 90 procent zajistit úspěch. Šance je třeba zvýšit znásobením času. Za normálních okolností by dvě hodiny předem zajistily naprosto s přehledem výhodnou startovní pozici rovnou u zátarasu, který odděluje frontu od červeného koberce, po němž se stoupá do sálu Debussy, druhého největšího prostoru spolu s hlavním festivalovým sálem Lumiére. Jenže Tarantino nejsou normální okolnosti, červený koberec je daleko a zhruba 150 lidí bylo ochotných přijít ještě dřív.
14:35 Začíná hra na zvažování šancí. Autorka je majitelkou modré akreditace, která není v canneské hierarchii příliš vysoko. Bývala zvyklá na růžovou, kterou dostávají deníkáři, a realita modré s sebou nese úplně jinou, méně komfortní zkušenost. V Cannes existuje systém hierarchie novinářských akreditací: od nejvyšší bílé (zasloužilí VIP a hlavní filmová globální média jako Variety) přes růžovou se žlutým puntíkem (zasloužilí novináři z prestižních velkých deníků), růžovou (běžní deníkáři, u nichž se počítá s uzávěrkami a nutností vše vidět včas a pohodlně) a modrou (týdeníkáři, u nichž se nepočítá s uzávěrkami ani tím, že v podstatě jako deníkáři fungují, protože píší denně texty na web) ke žluté a oranžové (většinou on-line tituly vyhodnocené Cannes jako periodika menšího významu). Každý novinář si tak musí najít svoji správně barevnou frontu, přičemž od růžové výš se jde na filmy dostat většinou bez problémů. Níž je to pak otázka zenového klidu a doufání ve výhru v loterii.
14:36 Při pohledu na narůstající počet hlav v sekci pro růžové se začíná vkrádat hlodavý pocit, že kdyby přišla tři hodiny předem…
14:40 Fronta modrých roste. Nastává situace podobná pinballu. Protože se modrá fronta nevyzpytatelně kroutí a prolíná s běžným provozem před palácem, kudy procházejí stovky lidí, nově příchozí novináři nevyhnutelně najdou špatný konec. Jako pinballové kuličky vystřelené do prostoru se tak zase rychle vracejí do své výchozí pozice, aby zaujali správné místo. A tak nějakou chvíli pořád dokola, než se konec fronty vzdálí do nedohledna.
14:45 Trojice francouzských novinářů se pokouší „nenápadně“ vymyslet svůj vlastní konec a předběhnout. Fronta si to civilizovaně nenechá líbit.
14:51 Autorka zdvořile odmítá arašíd v cukru, který jí v kleštičkách nabízí vynalézavý pouliční prodavač, jenž rozjel kolem vinoucích se front úspěšný byznys. Balíček za dvě eura. Kdyby pršelo, prodávali by imigranti z Afriky deštníky.
14:56 Raduje se, že neprší.
15:01 Půjčuje plán projekcí americkému kolegovi z American Cinematographer. Jako poděkování se dozvídá, že žije v Paříži, jeho matka je Američanka, otec Francouz, rozvedli se, když byl malý, a dětství trávil pendlováním mezi New Yorkem a francouzskou metropolí. Sdílný kolega je milejší než obligátní rozebírání soutěžních filmů.
15:04 Na ohraničené silnici před palácem začíná přibývat lidí s cedulkami, na nichž žádají o lístky na Tarantinův film. Nad hlavami se objeví i několik inovativních transparentů s nápisem Hollywood, a dokonce s portrétem Tarantina a Leonarda DiCapria. V tomhle davu je třeba na sebe upozornit jakkoliv.
15:10 Přece jen dochází na soutěžní filmy. S americkým kolegou se shodnou, že je překvapivě zasáhl Skrytý život Terrence Malicka o věřícím rakouském sedlákovi, který odmítl přísahat věrnost Adolfu Hitlerovi a byl za své svědomí popraven. Morálně monumentální snímek provází rozporuplné reakce. Do debaty se přidává kolega z Estonska, který se nudí a nechce se nudit sám.
15:20 To co si všichni myslí, začínají říkat nahlas: dvě hodiny předem nebudou stačit. Má smysl jít si už stoupnout do fronty do menšího sálu Bazin na projekci v 18:15? Panuje všeobecná shoda, že spíš ne. Estonský kolega zvažuje, že se půjde místo toho najíst do japonského pavilonu.
15:40 Ve frontě se rodí žertovné scénáře na rebelii proti akreditační hierarchii.
15:45 Raduje se, že nejenže neprší, ale došlo i na sluneční brýle. Bolí jí noha.
16:00 Do sálu začínají pouštět růžové. Ani po čtvrt hodině jejich proud nijak neslábne.
16:01 Množí se jízlivé poznámky. Pokud nakonec přece jen pustí několik modrých, tak to bude stejné jako s tím, že pustí několik režisérek do soutěže. Aby se neřeklo.
16:15 Naplno se projevuje pozoruhodný psychologický jev: přestože člověk ví se stoprocentní jistotou, že se tentokrát dovnitř nedostane, nedokáže z fronty odejít. Naděje je ďábelsky nebezpečná emoce.
16:28 Posun s americkým kolegou na dohled zátarasů. Ani na padesát lidí před nimi už se však nedostane. „Complet, désolé.“
16:45 Po vystání fronty na bezpečností kontrolu u vstupu do paláce káva v tiskovém centru a kontemplace smyslu života.
17:10 Šedesát pět minut před začátkem projekce v 18:15. Staví se do fronty k sálu Bazin. Nechává se zlákat navzdory instinktu, že to opět bude promarněný čas. Snaží se jej vyplnit rešeršemi k velkému textu, který má připravit na příští týden do tištěného čísla.
17:15 Přidává se kolega z American Cinematographer z první fronty, který rovněž neodolal, přestože ve své šance příliš nevěří.
17:18 Nabízí kolegovi, jenž vypadá bledě a zmiňuje se, že od rána nic nejedl, protože čekal ve frontách, mrkev, kterou se jí podařilo propašovat do paláce, kam se jídlo nosit nesmí. Kolega s nefalšovaným nadšením přijímá.
17:30 Nezávazná konverzace se rutinně stáčí k téměř etnografickému pozorování pohybu kolegů s akreditacemi vyšší hodnoty. Začíná hra na odhadování, kolik jich je a jaké jsou šance. Nějakou chvíli to vydrží.
17:42 Odolává pokusu amerického kolegy vyprovokovat debatu o marxismu a hegeliánství ve vztahu k filmové historii. Smířlivě dává do placu Foucaulta. Příště si dvakrát rozmyslí, jestli se bude ve frontě svěřovat cizím s výzkumem, na kterém právě pracuje.
17:43 Strategicky nadhazuje Miloše Formana, protože si vybavuje, že v první frontě americký kolega zapáleně mluvil o filmových auteurech. Ukáže se, že je vášnivým obdivovatelem Lásek jedné plavovlásky a Amadea. Další čtvrt hodinu tak zabere vyměňování interpretačních teorií a postřehů. Panuje shoda na genialitě Formanova filmu.
17:58 V řadách modrých stoupá naděje. Patnáct jich totiž konferenciéři pustili do jakési čekací zóny, z níž je po jednom nebo po třech organizátoři postupně vypouštějí do sálu, jak se počítají prázdná sedadla. Modří, kterým čekací zóna o pár míst unikla, netrpělivě sledují, jak pomalu se vyvolená skupinka zmenšuje.
18:02 Na obrazovce běží přímý přenos z velkého sálu, kam právě vchází za hlasitých ovací Quentin Tarantino a jeho hvězdy.
18:10 Dostává se s americkým kolegou do čekací zóny. Baví se scénářem, že budou těmi posledními, kteří se do sálu nedostanou. Že kdyby přišli o půl hodiny dřív. Přesto se dostali dál, než čekali. A doufají, že to dopadne. Nedopadne. Kdyby přišli o půl hodiny dřív…
18:15 „Complet, désolé“. Realita modrých není v Cannes růžová.
18:30 Čtyři hodiny po začátku čekání. Odchází domů a zvažuje, kolik hodin by tak mohlo stačit na středeční projekci ve 12:00.
21:00 Čte si první reakce a posílá je do redakce s krátkým úvodem:
Tenkrát v Hollywoodu, devátý Tarantinův film, je černá exploatační komedie zasazená do roku 1969. Vypráví o televizním herci (Leonardo DiCaprio), který se dá dohromady se svým dublem (Brad Pitt) ve snaze vrátit se znovu na výsluní během toho, co Tarantino považuje za posledních pár let zlaté éry Hollywoodu. Na sluncem zalitou Kalifornii však vrhá stín Charles Manson a brutální vraždy spáchané jeho zfanatizovanými následovníky. Margot Robbie hraje Sharon Tate, která se stala jednou z Mansonových obětí. Diváci se po necelých třech hodinách vynořili z přítmí kinosálů v Cannes a twitterové účty zaplavily první reakce.
„Skvělá černá exploatační komedie Quentina Tarantina dokázala najít smířlivý pohled ve stylu Pulp Fiction na noční můru zvanou Manson: šokující, vtahující, závratně natočené v primárních barvách nebeské modré a zlaté západu slunce,“ chválil film na svém Twitteru bezprostředně po projekci kritik britského deníku Guardian Peter Bradshaw.
V pozitivní až extatické reakci nebyl sám. Jason Gorber ze serveru Filmfest píše o „historicky pochybném, ale tematicky brilantním filmu“. Quentin Tarantino je prý zpátky ve formě s filmem, který může vyhrát Zlatou palmu stejně jako si vysloužit protesty diváků. „Nebo možná obojí. Vzrušující, provokativní, černohumorné, silně znepokojivé mistrovské dílo.“
Některé reakce byly zdrženlivější. „Vynoří se plno žhavých názorů na nového Tarantina, ale osobně mi nevadí, když ten svůj nechám trochu vychladnout,“ napsal kritik deníku New York Times Kyle Buchanan a pokračoval: „Je to uvolněnější film, než jsem čekal, a DiCaprio je úžasný, vtipný, srdceryvný. Nad zbytkem se musím ještě zamyslet.“
Svůj názor si naproti tomu už udělal Tim Grierson ze Screen Daily. „Jako hodně Tarantinových filmů z posledních let, i tenhle je nafouklý, do sebe zahleděný, fascinujícím způsobem svůj a ambiciózně zformulovaný. Samozřejmě, že je to výkon a často oslnivý, ale v konečném důsledku je to úspěch jen poloviční.“
Další texty z Cannes:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
