Architekt – scénograf - světoběžník

Dlouho jsme o něm nevěděli skoro nic, přitom zasahoval do spousty kulturních odvětví, říká na úvod japanoložka a historička umění Helena Čapková, rozkročená pracovně mezi rodnou zemí a Japonskem. Na mysli má architekta Bedřicha Feuersteina (1892–1936), jemuž se rozhodla splatit badatelský dluh. Pro Národní technické muzeum v Praze jeho odkaz shrnula na aktuální výstavě Bedřich Feuerstein, architekt. Praha – Paříž – Tokio. A je to skvělá příležitost seznámit se s mimořádnou, i když opravdu pozapomenutou figurou naší kultury. Feuerstein byl nejen architekt, ale i průkopník divadelní scénografie a světoběžník, jehož příběh dokládá úzké provázání kultury prvorepublikového Československa se světem. A také obligátní pravdu, že doma není nikdo prorokem.

Výstavu by Helena Čapková nikdy nedala dohromady, kdyby o pozůstalost předčasně a tragicky zemřelého Feuersteina nepečovala jeho sestra Anna, která ji předala do českých archivů v čele toho spravovaného Technickým muzeem. Na výstavě architektonicky efektně pojaté dalším multitalentem Davidem Vávrou coby neoklasicistní chrám proto patří Anně Feuersteinové místo hned u vstupu. Stojí tu její busta vytvořená sochařkou Martou Jiráskovou, mimochodem spolu s Mary Duras vůbec první ženou, které úřady dovolily studovat na pražské Akademii výtvarných umění.

Feuerstein studoval na České vysoké škole technické. Jeden z nových architektonických modelů vytvořených přímo pro výstavu ukazuje jeho školní práci, s níž se účastnil soutěže na Riegrovu mohylu na vrchu Kozákov u Turnova. Jak je vidět, tehdy byl hodně ovlivněný kubismem, z jehož divokých tvarů se ale rychle vyléčil. „Celý život ho pronásledovala zkušenost z první světové války a nikdy se těch zážitků nezbavil,“ vysvětluje Helena Čapková před plány jeho první velké realizace. Zobrazují budovu Vojenského zeměpisného ústavu v pražské Bubenči. Feuerstein ji na začátku dvacátých let navrhl v uniformě československé armády, kterou si navlékl po službě Rakousko-Uhersku na prvoválečné frontě.

Za války sloužil u ženistů v istrijské Pule, jejíž námořní pevnost je u nás známá díky obrazům dalšího umělce-vojáka, malíře Bohumila Kubišty, který sloužil tamtéž. Krátce po odchodu z armády pak navrhl Feuerstein druhou pozoruhodnou stavbu. Krematorium v Nymburku, kde už použil svůj typický úsporný purismus. Vojenský ústav a krematorium (Feuerstein nemohl tušit, že víc už toho v rodné zemi nepostaví) nezní jako úplně optimistická místa. A proto je dobré připomenout paralelní, mnohem veselejší linii Feuersteinovy tvorby. Coby zakládající člen Devětsilu – a odbytý ctitel fatální Toyen – začal spolupracovat s tehdy nesmírně progresivním Národním divadlem. Jeho první scénografií bylo v roce 1921 Čapkovo legendární drama R.U.R.

Feuerstein spolupracoval i s Osvobozeným divadlem. Navrhl scénu pro Osla a stín,Slaměný klobouk,Kata a blázna a Baladu z hadrů. V první z nich na jeviště umístil obří kulisu v podobě ruky svírající dýku, což byl rok po Hitlerově uchopení moci v Německu spolu s vyzněním hry jasný apel na to, co by se s Evropou mohlo stát – a nakonec i stalo. Na výstavě tuhle etapu spolupráce s Voskovcem a Werichem připomíná unikátní dvojbusta dramatiků ze sbírek Národního muzea. V roce 1932 ji vytvořil Otakar Švec. Feuersteinův přítel a spolupracovník, jehož osud po komunistickém převratu fatálně zasáhla výhra v soutěži na Stalinův pomník na Letné. Ale zpátky k Feuersteinovi. Tvář pověstného elegána na výstavě připomíná portrét od fenomenálního malíře Josefa Šímy. V roce 1920 spolu odjeli na vládní francouzské stipendium do Paříže, kde Šíma Feuersteina seznámil s architektem Augustem Perretem. Tomu se Feuerstein zalíbil a přijal ho do svého ateliéru.

Dva roky v něm pracoval bez nároku na honorář a řídil třeba stavbu novátorského divadla pro Mezinárodní výstavu dekorativních umění (mělo tři jeviště). Ještě důležitější ale byla pro Feuersteina japonská zkušenost. „První dojmy jsou báječné, půjde-li to tak dál, budu hodně spokojen. Hned jak jsem slezl z lodi, viděl jsem dům, nějaké patrové přístavní skladiště, vzpomněl jsem si na pana profesora Starého, jak by se asi moderně zapotil, kdyby to viděl. Pak jsem viděl takových baráků víc. Čili, architektura je zde modernější, než je zvykem v ČSR,“ psal nadšeně po připlutí na ostrovy. Také v Japonsku našel Feuerstein spřízněnou architektonickou duši. Českého rodáka Antonína Raymonda, který tam působil jako honorární konzul.

Spolupracovník Franka Lloyda Wrighta zaměstnal Feuersteina ve svém ateliéru a jejich nejzásadnější realizací se stala Nemocnice sv. Lukáše, jejíž výstavní model je na úvodní fotce této Pražské kavárny. „Pro Japonce je to něco jako pro nás pražský Motol,“ přibližuje význam kurátorka Čapková. Její vznik inicioval americký misionář v Japonsku Rudolf Bolling Teusler a pojal ji jako mezinárodní ústav, v němž se nejen léčilo, ale také učil nový lékařský personál. České architekty si Teusler vybral nejen díky tomu, že ho o volbě přesvědčili pracovníci naší ambasády v Tokiu. Ale i proto, že měl dobrou zkušenost s našimi legionáři, kteří se přes Japonsko vraceli po válce ze Sibiře. Jenže Feuersteinova spolupráce s Raymondem neskončila šťastně. „Trpěl tím, že ho Raymond nechtěl uznat jako společníka ve firmě a nakonec podal výpověď,“ vypráví Helena Čapková a ukazuje na fotky jedné z jeho posledních realizací v Japonsku: modernistickou jednopatrovou budovu sovětské ambasády v Tokiu.

Po návratu do Československa se ve třicátých letech věnoval Feuerstein hlavně divadlu a filmu. Funkcionalistickou scénu vytvořil třeba k Vančurovu snímku Před maturitou. Architektonické zakázky ale nepřicházely, v soutěžích se neprosazoval, a když dostal nabídku na interiéry pro ministerstvo obrany, nedokázal dodržet termín a o projekt přišel. „Měl větší ambice, nechtěl se podbízet a k tomu se přidaly zdravotní potíže a trauma z války,“ říká kurátorka Čapková  při pohledu na poslední Feuersteinovu stavbu, letní dům pro rodinu Jiřího Voskovce u Sázavy, který navrhl s Aloisem Wachsmannem a zmíněným Šímou. Brzo ráno 10. května 1936 Bedřich Feuerstein neunesl tíhu osobní situace a během návalu deprese se zabil skokem z Trojského mostu. Bylo mu teprve čtyřiačtyřicet. Jeho výstava v Národním technickém muzeu doprovázená povedeným katalogem nabízí i pohled na originální plány, které před dvaceti lety vytopila velká voda v archivu uloženém tehdy v Invalidovně a musely poté projít náročným restaurováním. Expozice by měla být v následujících letech reprízovaná v Japonsku. Při pražské premiéře připomíná, jaké úžasné architektonické fondy se v – teď už bezpečně uložených – sbírkách technického muzea nacházejí. A že by bylo bohulibé, aby do nich mohla veřejnost nahlížet mnohem častěji.