Agnès Varda byla mnohem víc než matkou „chlapců“ z nové vlny

Svobodomyslná, ačkoliv tak na první pohled hned nepůsobila. Sebeironická, vtipná, tvořivě sebevědomá, i když neprávem ve stínu svých novovlnných kolegů. V osobních esejistických filmech i nostalgická, přesto vitální a otevřená. Reflektující ženství a rozdíl mezi ženskou a mužskou existencí ve společnosti s téměř investigativní zvědavostí. I taková byla podle oslovených filmových historiků, dramaturgů a dokumentaristů přední francouzská režisérka Agnès Varda, která zemřela ve čtvrtek. Devadesátiletá filmařka – autorka snímků Cléo od pěti do sedmi, Bez střechy a bez zákona, Sběrači nebo Agnèsiny pláže – patřila k nejosobitějším a nejvlivnějším autorům evropského filmu. Ovlivnila francouzskou novou vlnu a vynesla do popředí ženské téma jako téma osobní svobody v kinematografii. Loni poslala na oběd tvůrců nominovaných na Oscary (byla navržena za dokument Visages Villages) místo sebe několik vlastních podobizen v životní velikosti vystřižených z kartonu i se svojí milovanou kočkou. - a gesto, které neodráží pohrdání Hollywoodem, jak by se prvoplánově nabízelo, ale hravost a maximální osobitost, charakterizovala i její tvorbu.

David Čeněk, filmový historik, dramaturg a pedagog FF UK: Budeme-li hledat vzor auteurského filmaře, bude režisérka Agnès Varda tou nejlepší volbou. Díky vlastní produkční i distribuční společnosti Ciné-Tamaris se jí podařilo získat tvůrčí volnost. To by z ní samozřejmě nečinilo jednu z nejvýznamnějších režisérek v dějinách. Její dílo vystihuje motto, které sama užívala – inspirace-tvorba-sdílení. Zde se skrývají hlavní charakteristiky prolínající se všemi jejími filmy. Inspirace odkazuje na význam námětu, vize, tématu, která hledala kolem sebe; nejčastěji je nacházela na místech, kde žila, u lidí, které znala, a přirozeně tak nechala prostupovat dokumentární aspekt do inscenovaného. Tvorba či tvůrčí činnost je pro ni rozhodnutí, s kým bude točit, na jaký materiál a jak bude film strukturovaný. Pro Vardovou je to neméně důležitá fáze, protože každé nové natáčení pro ni bylo setkáním s lidmi, kterým potřebovala důvěřovat. Sdílení je pak její idea, že nikdo netočí filmy sám pro sebe, ale chce je promítat dalším lidem. Proto vždy myslela na diváky a jejich pocity. Ačkoliv na první pohled tak nepůsobila, byla velmi svobodomyslná, otevřená a ve všech jejích filmech se odráží nejzákladnější prožitky člověka, které dokázala promýšlet a zprostředkovat skrz velmi osobní, značně empatický styl. Nemám jeden nejoblíbenější film v její filmografii. Mohu ale vybrat film, který mne zasáhl tak, že se k němu budu vracet celý život – Bez střechy a bez zákona (1985) a přidal bych Bytosti (1965) jako jakýsi prolog. Snad u žádného tvůrce jsem neviděl tak přesně dokumentárně zachycené lesk a bídu svobody v kontextu moderní společnosti, která si se skutečnou individuální svobodou neví rady.

Andrea Slováková, dramaturgyně MFDF Jihlava: Na Agnès Varda budu vždy bezmezně obdivovat způsob, jakým dokázala neokázale kombinovat intimní a politické. V hrané i dokumentární tvorbě vrstvila silné osobní události zobrazované bez emocionálního patosu a jasné politické postoje, které nesdělovala tezovitě, ale spíš prostřednictvím subtilních detailů v kresbě postav, a precizně komponované obrazy s často až bojovným vyzněním. Nejzásadnější jsou pro mě její esejistické filmy. Například Agnèsinypláže, sofistikovaná autobiografická výpověď, v níž osmdesátiletá  režisérka nikdy nesklouzne k sentimentálnímu přemítání, ale kombinuje názorově jasně zarámované odkazy na francouzskou kulturu a dějiny filmového zobrazování, citlivé aluze na osobní prožitky a výjevy reprezentující společenskou paměť druhé poloviny dvacátého století.

Stanislava Přádná, filmová historička, FF UK: V tvorbě Agnès Vardy, která stála vždy tak trochu ve stínu svých slavnějších novovlnných kolegů, mě fascinuje její sebevědomá tvůrčí svoboda ruku v ruce s neutuchající hravostí. Ve všech svých filmech, byť ne vždy vyvážené úrovně, můžeme sledovat soustředěnou autorskou reflexi ženství s téměř investigativní zvědavostí. Na její osobnosti a stylu mě nejvíc zajímá sepětí s fenoménem fotografie, která jako by předurčovala její filmové vidění. A nejen proto, že začínala jako fotografka a přiznaně těží z estetiky fotografie. I jako filmařka se dívá na svět a lidi pronikavým okem citlivé fotografky. Fotka pro ni nikdy nebyla jen vystaveným statickým obrázkem. Pochopila její virtuální potenciál ve filmovém médiu a osobitě se jí zmocnila dávno předtím, než svět zaplavil boom fotografického šílenství následkem digitalizace. K mým oblíbeným filmům patří hraný debut Cléo od pěti do sedmi (1962). Jako průkopnický pokus ztotožnit v ději čas reálný s filmovým může působit z hlediska dnešních technologií jako krotká archiválie, ale v hlubším propojení časovosti s motivem smrti je to odvážné a nadčasové autorské gesto. Přitom navzdory pochmurné tematice film neztrácí ani půvab jako autentický obraz Paříže 60. let.

Oceňuji také snímek Bez střechy a bez zákona, kde Vardová zkoumá kvazi-dokumentární formou důsledky totální svobody jdoucí až na doraz u mladé tulačky, která zásadně odmítá všechna existenčně nezbytná pravidla a konvence. Nezapomenutelná je v hlavní roli strhující Sandrine Bonnaire, která v tomto vymknutém příběhu udivuje mentálně „nefalšovaným“ puncem bezdomovectví. Film je disputací o zvolené cestě vedoucí neodvratně k smrti, po níž tragická hrdinka urputně kráčí.  A nakonec musím zmínit autobiografický filmový esej Agnèsiny pláže, v němž osmdesátiletá režisérka vystupuje před kamerou sama za sebe i jako filmový objekt. V originálním krédu si vzpomínající filmařka spontánně pohrává s vlastní osobní historií, kterou rekonstruuje v sofistikované fotografické stylizaci. V komentáři umí být sebeironická i vtipná. Ani občasná nostalgie jí nebrání ve vitální radosti být ženou s příznačným francouzským šarmem a espritem. Vstup Varda do oblasti filmu nazval kdysi jeden kritik prvním zvoněním zvonu před hrou velkého krásného koncertu (čímž měl na mysli nástup nové vlny). Zdá se mi, že pomyslné vyzvánění zvonu jako oslavy tvořivé kinematografie zní nad filmy Agnès Varda dodnes.

Vít Janeček, dokumentarista a producent D1film: Odejde-li velký člověk, který byl současně součástí určité skupiny nebo hnutí, bývá tendence činit právě toho posledního zesnulého otcem – v tomto případě matkou - hnutí samotného. Agnès Varda se to děje právě nyní, když je po své smrti nazývána jakousi „matkou“ francouzské nové vlny. Je to přitom přesně ten typ rámování a uchopování, kterému se celý život vzpírala jak svojí tvorbou, tak svými intelektuálními postoji. Spolu se spisovateli točícími filmy Marguarette Duras, Alainem Robbe-Grilletem a filmaři jako byl její muž Jacques Demy, Alain Resnais nebo Chris Marker patřila k tzv. levému břehu nové vlny, což nesouviselo s politickou orientací, ale pouze s tím, že většina z nich bydlela v Latinské čtvrti Paříže, tedy na levém břehu Seiny. Na rozdíl od skupiny kolem časopisu Cahier du Cinéma, kam patřili Truffaut, Godar, Malle, Chabrol a několik dalších, se nová vlna levého břehu identifikovala mnohem více s literaturou, reflexí jazyka i živé zkušenosti než s filmem a jeho historií, stylistikou a žánry. Což bylo naopak typické pro autorské režiséry bydlící kolem Montmartru, tedy pro pravý břeh (kde byl výjimkou Rivette, vycházející ve svých filmech hodně z divadla a hereckého spoluautorství díla).

Agnés Varda je někdy označována za dokumentaristku, někdy nazývána filmovou experimentátorkou a jindy režisérkou. Když byla jednou na otočku v Praze, v rozhovoru Mirce Spáčilové meditující nad jejími identitami při filmu o sběračích odpadu řekla: „Režisér totiž většinou zná předmět svého vyprávění a hledá lidi – čili hrdiny, kteří by daný předmět, téma demonstrovali. Kdežto já dávám přednost lidem, kteří jsou sami oním předmětem filmu. Nepotřebují už žádný dodatečný komentář, vyjadřují sami sebe.“ Tento lapidární souhrn vyjadřuje v kostce její metodu bez ohledu na to, jestli byla produkčně realizována či diváky vnímána spíše jako dokument, nebo fikce. Klíčová je volba postav(y) a film je pak jejich následováním v jejich vnitřní logice i poselství. Varda také nebudovala žádný svůj rukopis. Její filmy se proměňují téma od tématu – spojuje je smysl pro černý humor, originalitu života a hluboké pochopení rozdílu mezi ženskou a mužskou existencí v naší společnosti.

Její patrně nejznámější film Cléo od pěti do sedmi pracuje s postavou naivní krásky, do jejíhož života náhle zasáhne smrt. Film sleduje jakoby minutu po minutě přesně dvě hodiny hrdinčina života, kdy čeká na sdělení diagnózy a stává se zrcadlem i pro své převážně mužské okolí. Její podle mého soudu nejlepší a současně nejbrutálnější film je o tři roky později natočené Štěstí (1965), který je - jak sama občas uváděla - jakousi poctou Simone de Beauvoir a její klíčové knize Druhé pohlaví. Jde o film realizovaný v té nejlehčí letní atmosféře, kde ve šťastné rodince muž s lehkostí vymění svoji ženu za jinou, velmi podobnou ženu - a byl by i rád, kdyby nová rodina žila klidně společně, pohromadě. Atmosféru nenaruší ani drobná událost, když jedna z hlavních postav jen tak mimoděk spáchá sebevraždu. Hádejte která…

S Agnés Varda odešla další z originálních bytostí, která dosvědčovala, že kinematografie je doménou umění a silných témat, někdy také i navzdory divákům. Člověku by se chtělo vzpomínku na ni uzavřít tím, co všechno s jejím odchodem mizí. Ale zůstává to podstatné: její filmy.