Zvládl Madonnu i Hořící Mississippi. Zemřel filmový univerzál Alan Parker

Budu psát scénáře a režírovat za jídlo. Tak nazval svoji knihu satirických skečů nahlížejících dovnitř filmového průmyslu režisér Alan Parker. Vyšla v roce 2005, dva roky poté, co rodák z Londýna natočil svůj poslední film – kriminální drama Život Davida Galea s Kevinem Spaceym a Kate Winslet v hlavních rolích. Sám ovšem nikdy nemusel psát scénáře a režírovat jen za jídlo. Patřil k nejúspěšnějším Britům v Hollywoodu, i když jeho kariéra běžela zdánlivě tišeji a v druhém plánu - za kariérami jeho filmově a stylisticky výstřednějších kolegů jako Ridley Scott nebo Adrian Lyne, kteří přišli do Hollywoodu zhruba ve stejné době. Režisér podepsaný pod filmy Hořící Mississippi, Půlnoční expres nebo Bugsy Malone zemřel minulý pátek v Londýně v sedmdesáti šesti letech.

Alan Parker byl ukázkový filmový univerzál. Byl schopný pohybovat se mezi žánry i styly. Za třicet let trvající kariéru natočil jen čtrnáct snímků, ale je mezi nimi stylizovaná gangsterka obsazená výhradně dětmi chovajícími se jako dospělí (Bugsy Malone), atmosférický noir (Angel Heart), muzikál (Evita), komorní drama o posttraumatickém syndromu z Vietnamu (Létat jako pták), vězeňské drama (Půlnoční expres), taneční film z umělecké akademie (Fame), antirasistické kriminální drama (Hořící Mississippi) nebo válečné drama (Navštivte ráj).

Hledat u Parkera jednotný styl je tak podstatně těžší než třeba u Ridley Scotta ovlivněného reklamní estetikou silných obrazů. Parker byl hlavně disciplinovaný profesionál, který styl podřizoval látce – ale zároveň látku ve svých nejlepších titulech (Půlnoční expres, Angel Heart) povyšoval díky svému filmovému vidění. I když jeho snímky nemusí nutně vyvolávat nadšení, téměř vždy vyvolávají určitý respekt. Možná proto, že Parker neměl nikdy valné mínění o autorské teorii, která připisovala největší zásluhy a vizionářství režisérovi.

S tím jde ruku v ruce určitá míra pokory. I že Parker přitom sbíral zkušenosti v reklamě, kde musel natáčet podle zadání. „Jediný způsob, kdy by mi někdo dal šanci říct Akce a Stop, bylo v reklamě. Tam jsem se naučil řemeslu. Dělal jsem absurdní věci,“ řekl v roce 1980 v rozhovoru pro New York Times. V té době už za sebou měl tři filmy včetně kontroverzního Půlnočního expresu (1978), na kterém si udělal jméno. Za příběh o americkém studentovi, který za pašování drog skončí v tureckém vězení, byl poprvé nominovaný na Oscara – Oliver Stone jej za scénář k filmu získal. Druhou nominaci si Parker vysloužil o deset let později za Hořící Mississippi.

Právě osmdesátá léta patří k nejzajímavějšímu období tvůrce, který přišel do Hollywoodu na konci předchozí dekády ve vlně britských režisérů, jež spojovala právě zkušenost z reklamy. Dekádu sice otevírá teenagerskou soap operou z newyorské umělecké střední Sláva, kterou se studio MGM snažilo oslovit mladé publikum. Následující dva roky ale dělí pozornost mezi rockovou operu Pink Floyd: The Wall a vztahové drama Střílejte na měsíc, příspěvek do dobově silného cyklu o rozvodech a rozpadu manželství. Snímek s Diane Keaton a Albertem Finneym v rolích rozcházejících se dlouholetých partnerů patří dodnes k tomu nejrealističtějšímu a nejbolestivějšímu, co o traumatech rozchodu vzniklo. Snad i proto, že do filmu Parker promítl vlastní nedávnou zkušenost.

Následující Létat jako pták (1984) prozkoumává jiné trauma – to způsobené válkou ve Vietnamu. Snímek s Nicolasem Cagem a Matthewem Modinem v rolích vietnamských veteránů, z nichž jeden se utíká do svého vnitřního světa a je přesvědčený, že umí létat jako pták, je sice méně známým filmem zpracovávajícím vietnamskou zkušenost, ale zajímavě doplňuje dobové silovější snímky jako Četa. Poté se Parker plynule přesouvá na území temné noirové detektivky s Angel Heart, která je jeho stylisticky nejvýraznějším filmem, a následně na dusný, rasismem poznamenaný americký jih šedesátých let v Hořící Mississippi podle skutečné události z roku 1964, kdy byli zavražděni tři aktivisté za práva černochů. Přes silné téma vak Parker neproměnil ani druhou nominaci na Oscara. Snímek jich celkem získal sedm, ale akademie dala přednost Barry Levinsonovi za hit roku Rain Man.

Parkerova kariéra se zpomalila v devadesátých letech. Pokračoval hlavně v hudebních projektech, které byly vždycky podstatnou částí jeho tvorby. Jeho vůbec první film Bugsy Malone byl svérázný klasický muzikál, v Pink Floyd: The Wall (1982) experimentálně zpracoval hudbu slavné britské kapely podle scénáře jejího frontmana Rogera Waterse, hudba Petera Gabriela dotvářela atmosféru Létat jako pták, The Commitments (1990) vyprávějí o vzestupu dublinské kapely a Evita (1996) je adaptací slavného broadwayského muzikálu Andrewa LLoyd Webera, který mimochodem považoval Parkera za režiséra, jenž dokáže výjimečně cítit jeho hudbu.

Evita sice vynesla Madonně v titulní roli Zlatý Globus za ztvárnění první dámy Argentiny, ale Parkerovi vysloužila hlavně smíšené kritické reakce. Což platilo ostatně i pro jeho další dva filmy – Andělin popel a Život Davida Galea. Poté se kariéra tvůrce, který je neodmyslitelně spjatý s americkou kinematografií osmdesátých let, vytratila do ztracena. Jak napsal deník Variety v jeho nekrologu: „Kdo ví, proč režiséři ztrácejí svůj dar? Je to nevyzpytatelná profese. Když se ale ohlédnete za snímky, které Parker natočil se zručností, vizuální uhlazeností a – ano – nepopiratelnou lidskostí, je jasné, že ten dar měl. A že jeho nejlepší filmy zde  zůstanou.“