Oligarchové, kteří podporovali Hitlera – a pak toho litovali

Patřil mezi nejbohatší muže světa. První velké peníze vydělal v těžkém průmyslu. A další jako mediální magnát. A v lednu 1933, výměnou za příslib politické přízně, Alfred Hugenberg zajistil Hitlerovi dostatečné množství voličů, aby z něho udělal kancléře. Ještě než se Hugenberg s Hitlerem spřáhl, jeho blízký přítel ho varoval, že toho jednou bude litovat: „Přijde noc, kdy budeš utíkat po dvoře ministerstva ve spodkách a schovávat se před zatčením.“

Moje nedávná kniha Takeover: Hitlerʼs Final Rise to Power (Převzetí: Jak Hitler dosáhl moci) je i kronikou křehkého vztahu mezi tyranem a titánem, ale moje vyprávění končí v lednu 1933. Nepopisoval jsem proto Hugenbergův další osud, a už vůbec ne katastrofické důsledky, které čekaly jiné kapitány průmyslu, jejich firmy a jejich zemi.

Ach, ten dar

Během dvacátých let a na začátku let třicátých si Hitler svou politickou značku udělal z odporu ke kapitalistům a elitám z velkofirem. Jeho Národně socialistická strana byla bojovně nationalistisch, ale také nepokrytě sozialistisch – skutečná Arbeiter-Partei, strana pracujících. Ve svém pětadvacetibodovém programu otevřeně útočil na bankéře a finančníky, když volal po „zlomení jha úroku“, a stejně tak i na průmyslníky, kteří vydělali na válečné ekonomice. Zisky měly být bez náhrady zabaveny státem a vedoucí pracovníci souzeni za zradu. Programový bod číslo 13 byl jasný: „Požadujeme znárodnění všech stávajících velkých firem.“

Během dvacátých let byznysmeni v politice sázeli na konzervativní, středové a podnikání nakloněné politiky, jako třeba na Centristickou stranu, Bavorskou lidovou stranu nebo pravicové, ale byznys protěžující Německé nacionalisty. Národním socialistům nezbylo nic jiného než spoléhat na stranické příspěvky, na členy polovojenských jednotek, kteří postávali na rozích ulic a prosili o podporu pro svou stranu, a na vstupenky na Hitlerova vystoupení. Mezi výjimky patřily některé členky nóbl společnosti – Viktoria von Dirksen, Helene Bechstein, Elsa Bruckmann – které byly Hitlerem unešené. Ale výjimkou ze všech největší byl Fritz Thyssen.

Thyssen, který se narodil do rodiny jedněch z nejmocnějších německých průmyslníků, financoval nacistické hnutí skoro od počátku. Poprvé viděl Hitlera na podzim 1923 na mítinku v jedné pivnici. „Tehdy jsem si uvědomil, jaký řečnický dar má a jak dokáže vést masy,“ vzpomínal ve svých memoárech nazvaných I Paid Hitler (Platil jsem Hitlera) z roku 1941. „Co na mě ale zapůsobilo nejvíc, byl řád, jaký na jeho mítincích panoval, skoro vojenská disciplína jeho následovníků.“ Thyssen podle vlastních odhadů poskytl straně asi jeden milion říšských marek – v přepočtu na dnešní peníze přes 120 milionů korun – a také pomohl s koupí a rekonstrukcí jednoho z mnichovských paláců, kde si nacisté zřídili své sídlo. Nejdůležitější ale bylo to, že Thyssen Hitlerovi zařídil, aby 27. ledna 1932 mohl v Düsseldorfu promluvit k dalším bohatým průmyslníkům.

„Jeho řeč na ně hluboce zapůsobila,“ řekl Thyssen, „a do pokladny národních socialistů začal těžký průmysl rychle přispívat vysokými částkami.“ Sponzorské dary, které podle střízlivých odhadů činily dva miliony říšských marek ročně, plynuly přes důvěryhodného prostředníka: Alfreda Hugenberga.

Měli skoro všechno

Hugenberg byl za první světové války ředitelem Krupp AG, velké ocelářské a zbrojařské firmy, a po ní založil Telegraphen-Union, konglomerát asi 1400 novinových titulů, které měly působit jako konzervativní protiváha k liberálnímu a prodemokratickému tisku. Hugenberg také koupil kontrolní podíl v největším filmovém studiu, a mohl tak využívat film i tisk k prosazování své krajně pravicové a protidemokratické agendy. Reportér Vossische Zeitung, předního německého centristického deníku, poznamenal, že Hugenberg je „ohromný šiřitel národněsocialistických myšlenek a skrz své noviny, knihy, magazíny a filmy je dostane k celému národu“.

Aby dosáhl svého, praktikoval Hugenberg něco, čemu říkal Katastrophen-Politik, tedy „politiku katastrofy“. Snažil se štěpit veřejné mínění a politické strany výbušnými zprávami, z nichž některé byly Fabrikationen – zcela vymyšlené články, které měly šířit zmatení a vztek. Podle jednoho z nich německá vláda zotročuje německou mládež a prodává je svým spojencům, aby splatila válečný dluh. Hugenberg počítal s tím, že když zničí politický střed, už nebude možný politický konsenzus a demokratický systém se zhroutí. Jako pravicový poslanec v Říšském sněmu prosazoval takzvaný „zákon o svobodě“, který volal po osvobození německého lidu z okovů demokracie a tíživé Versailleské smlouvy. Podle zákona by všichni, kdo ji podepsali, stejně jako všichni úředníci, kteří se podílejí na jejím plnění, měli být souzeni za vlastizradu a pověšeni. Francouzský velvyslanec v Berlíně nazval Hugenberga „jedním z nejgeniálnějších padouchů Německa“.