The Atlantic: Oligarchové, kteří podporovali Hitlera – a pak toho litovali

Patřil mezi nejbohatší muže světa. První velké peníze vydělal v těžkém průmyslu. A další jako mediální magnát. A v lednu 1933, výměnou za příslib politické přízně, Alfred Hugenberg zajistil Hitlerovi dostatečné množství voličů, aby z něho udělal kancléře. Ještě než se Hugenberg s Hitlerem spřáhl, jeho blízký přítel ho varoval, že toho jednou bude litovat: „Přijde noc, kdy budeš utíkat po dvoře ministerstva ve spodkách a schovávat se před zatčením.“

Moje nedávná kniha Takeover: Hitlerʼs Final Rise to Power (Převzetí: Jak Hitler dosáhl moci) je i kronikou křehkého vztahu mezi tyranem a titánem, ale moje vyprávění končí v lednu 1933. Nepopisoval jsem proto Hugenbergův další osud, a už vůbec ne katastrofické důsledky, které čekaly jiné kapitány průmyslu, jejich firmy a jejich zemi.

Ach, ten dar

Během dvacátých let a na začátku let třicátých si Hitler svou politickou značku udělal z odporu ke kapitalistům a elitám z velkofirem. Jeho Národně socialistická strana byla bojovně nationalistisch, ale také nepokrytě sozialistisch – skutečná Arbeiter-Partei, strana pracujících. Ve svém pětadvacetibodovém programu otevřeně útočil na bankéře a finančníky, když volal po „zlomení jha úroku“, a stejně tak i na průmyslníky, kteří vydělali na válečné ekonomice. Zisky měly být bez náhrady zabaveny státem a vedoucí pracovníci souzeni za zradu. Programový bod číslo 13 byl jasný: „Požadujeme znárodnění všech stávajících velkých firem.“