Tady točí Netflix. Mají si filmaři zabrat půl centra Prahy?

Auta létající vzduchem, střelba z kulometu, speciálně upravené tramvaje, k nepoznání proměněné náměstí Jana Palacha, kde před Rudolfinem vyrostla kašna a vedle něj bar s názvem Jágr. V exponovaných částech centra Prahy se uplynulých několika týdnech natáčel akční snímek The Gray Man (Šedý muž) z produkce společnosti Netflix v hlavní roli s Ryanem Goslingem a Chrisem Evansem. Příprava snímku s rozpočtem 200 milionů dolarů uzavřela nemalou část metropole. Projít ani projet nešlo v různých fázích například přes Čechův most, zmíněné Palachovo náměstí, Dvořákovo a Alšovo nábřeží nebo po rušné holešovické ulici Dukelských hrdinů od Strossmayerova náměstí až k Výstavišti. Rozsahem i množstvím pražských lokací – natáčelo se i v Karlíně nebo na Náměstí Republiky – jde o jeden z největších projektů, které tu kdy zahraniční společnosti realizovaly. Zábory ulic v centru Prahy tak vzbudily kromě zájmu médií i emoce a debatu, která neutichne ani s úterním koncem natáčení. Patří vůbec produkce v tomto rozsahu do centra metropole, kde omezují jeho obyvatele? A co a komu vlastně přinášejí?

Nejde jen o pobídky

V Praze zahraniční štáby intenzivně natáčejí už od 90. let. V té době česká metropole dokonce hrála mezi dalšími evropskými lokacemi prim díky kombinaci cena-atraktivní lokace-zkušené filmařské profese jako kostymérky, kaskadéři, architekti nebo výrobci dekorací. Dobrý zvuk měla i postprodukce. Vznikly tu třeba snímky Mission Impossible, Hellboy nebo Iluzionista. Etablovaly se tu velké servisní společnosti v čele se Stillking Films, které poskytují servis zahraničním štábům.

Postupně ale Praze vyrostla konkurence. Co se střední a východní Evropy týče, hlavně v Budapešti, kde vznikla moderní filmová studia přesně s cílem přitáhnout zahraniční produkce a s nimi i zajímavé peníze. Atraktivní, i když dražší zůstával Londýn. Přibylo Rumunsko nebo Polsko. Evropské země se začaly předhánět, kdo nabídne lepší podmínky zahraničním filmařům – z nichž nejvíce atraktivní jsou velkorozpočtové hollywoodské filmy a v současnosti rozsáhlé seriály z produkce Netflixu nebo Amazonu.

Trumfem a později standardem se staly takzvané filmové pobídky, které producentovi garantují návrat části peněz proinvestovaných v dané zemi. Například v Maďarsku si může vzít zpět 30 procent z utracených peněz, v Česku aktuálně o deset procent méně. Zahraniční produkce si tak vybírají, ve které zemi je pro ně výhodnější natáčet. Peníze hrají přirozeně jednu z klíčových rolí, i když nemusí být nutně nejdůležitější.

Rozhodovat mohou lokace, kde je možné točit, nebo úroveň a kvalita filmařských profesí. V případě The Gray Mana údajně Českou soutěžilo s několika dalšími zeměmi. Czech Film Commission, organizace, která propaguje Česko mezi zahraničními filmaři a láká je sem, připravila seznam lokací a informace o českém pobídkovém systému a výhodách natáčení. Pro Prahu hrála například i její versatilita – tedy rozmanitost míst, které může nakonec ve filmu představovat. Praha bude Prahou, ale třeba Karlín bude ve výsledku „hrát“ Bangkok.

Co se pobídek týče, v roce 2019 zahraniční výrobci v Česku utratili téměř devět miliard korun. Zahraniční zakázky přitom tvořily 67 procent celkové filmové produkce v Česku (reklamy 20 a české filmy 13). Státní fond kinematografie, pod který pobídky spadají, vyplatil na vratkách přes miliardu. Jde o podporu soukromého byznysu, u něhož se ovšem předpokládá, že bude mít nemalý přínos pro ekonomiku daného státu. Třeba tím, že štáby platí za hotely nebo pronájmy.

Přínos má natáčení velkých zahraničních projektů jako The Gray Man i pro filmový průmysl obecně. Nejen pronájmem ateliérů, techniky nebo využitím postprodukce. Štáby si často vozí jen úzké jádro, jako je producent, režisér, hlavní hvězdy a kameraman; na ostatní práce si najímají lokální řemeslníky a filmaře, jako jsou lokační manažeři, architekti, kaskadéři, švenkaři nebo grafici. Zapojením do západního projektu se tak udržuje nebo stoupá kvalita určitých skupin profesionálů, z čehož bude následně profitovat český filmový průmysl (byť jinou otázkou je odliv kvalifikované síly z natáčení českých filmů). Zároveň po výpadku způsobeném covidem musela spousta lidí pracujících ve filmovém průmyslu přerušit živnost - pro mnohé z nich je tak velká zakázka dvojnásob důležitá. Dva týdny objížděk nejsou velká cena, kterou je třeba za ekonomické plusy zaplatit.

Co lze ještě tolerovat

Zcela jinak ale situaci mohou vidět obyvatelé Prahy, kteří na projektu nejsou nijak zaangažovaní a - lidově řečeno - mnohým z nich může být filmový byznys jedno. Může jim vadit, že město právě pod jejich okna odklonilo dopravu, že se nemohou dostat jednoduše tam, kam potřebují, že nemohou dojet za zákazníkem. Nebo – pokud například nejsou z Prahy 1 a nedostali do schránky letáček s informací o natáčení – se o natáčení dozvídají až v momentě, kdy musí obcházet bloky a hledat třeba pod časovým presem jinou cestu ke svému cíli.

„Natáčení NETFLIX v Praze a jejich zábory města jsou totálně přes čáru. Argumentace kulturním přínosem ještě více… Kdo toto schválil? Doufám, že je to nadlouho naposledy - a to píši z pozice filmaře,“ napsal například na svém Facebooku filmový architekt Jan Vlček, který v dotčeném centru bydlí, s tím, že mu jde o míru toho, co ještě lze ve městě jako Praha tolerovat pro zájem soukromého byznysu. Pro někoho pak vstupuje do hry i představa, že si „Američané“ mohou za své peníze koupit cokoliv; a že jim městské části jednoduše cokoliv dovolí a na obyvatele se přitom neohlížejí.

Zábory přinášejí peníze kasám jednotlivých městských částí, přičemž každá si pak o tom, co filmařům dovolí, rozhoduje sama. Za zábor zhruba deseti tisíc metrů čtverečních pošlou filmaři do městské pokladny první městské části 1,5 milionu korun. Do Bezpečnostního fondu přispějí podle informací magistrátu téměř dvěma miliony korun – peníze půjdou podle radního Richarda Bureše na odměny strážníkům – a jeden milion půjde na rozvoj veřejného prostoru, tedy opravu komunikací a výsadbu zeleně. Praha 7 se naproti tomu dohodla na částce půl milionu korun nad rámec standardních poplatků za metr čtvereční záboru. Peníze podle starosty Jana Čižinského použije rovněž na opravu chodníků a výsadbu stromů. „Jestli natáčení povolit, nebo ne jsme se rozhodovali i podle toho, že podle nás přinese žádoucí ekonomickou injekci po covidu a zároveň reklamu pro Prahu, která ve filmu hraje samu sebe,“ dodává Čižinský.

Otázka, zda je to u takhle velkého projektu a v takhle exponovaných částech města dost, je každopádně nasnadě. Stejně jako otázka případné přílišné benevolence ze strany městských částí či rozkrytí toho, jak o takových projektech vlastně rozhoduje a co zvažuje. Dá se namítnout, že výjimečné zabrání několika ulic na čtrnáct dní je minimální „daní“ vzhledem k omezením, která jsme zažili během uplynulých osmnácti měsíců, a v porovnání s ekonomickým přínosem i reklamou pro Prahu. V momentě, kdy metropole dlouhodobě nemá zrovna nejlepší pověst města vstřícného k vlastním obyvatelům – stačí se podívat na Smíchov nebo na Václavské náměstí – je nicméně rozhořčení celkem pochopitelné.

Praha 1 sice zřídila web, kde lidé mohli aktuální zábory sledovat, ale k řadě Pražanů se informace nedostala a o natáčení a s ním souvisejícími omezeními se dozvídali až ve chvíli, kdy narazili při své cestě na zátarasy a ochranku vysvětlující, že dál to prostě nejde. Pokud už za sebou například měli v dané chvíli několik týdnů přeskakování rozkopaných ulic a života s dopravou svedenou z několika tepen pod jejich okna, mohla být jejich reakce výrazná.

Kdyby bylo od začátku jasnější a viditelnější, jaký konkrétní přínos bude Praha a obyvatelé „postižených“ městských částí ze záborů mít, byla by pro ně třeba celá situace přijatelná v duchu hesla „něco za něco“. A z oken svých bytů by pak klidněji sledovali atrakci, kterou zase tak často neuvidí.