Salvadorský Batman zatočil s gangy. Smetl u toho nevinné lidi i ústavu

Obyvatelé středoamerického Salvadoru žili desítky let v hrůze z tamních zločineckých gangů. Pak si prezident Nayib Bukele řekl dost. Došla mu trpělivost a s pomocí „la mano dura“, tedy železné pěsti, se mu podařilo něco, co lze označit za zázrak. Gangy během jediného týdne zmizely.  

Když jsem v březnu 2023 navštívila El Zonte, surfařské městečko na pobřeží Tichého oceánu, slyšela jsem od místních ten příběh mnohokrát. Rok předtím dosáhlo násilí gangů nevídané brutality a Bukele na situaci reagoval tím, že vyhlásil výjimečný stav. Ten policistům umožnil zatknout každého, kdo byl podezřelý z příslušnosti ke zločinecké skupině, aniž mu sdělili důvod zatčení, informovali ho o jeho právech nebo mu umožnili kontaktovat právníka. Salvador, kdysi jedno z nejnebezpečnějších míst planety, je tak nyní zemí s nejvyšším počtem vězňů na počet obyvatel – a se stejným počtem vražd jako Kanada. 

Salvadorská ústava umožňuje výjimečný stav vyhlásit nejvýše na šedesát dní – ale Bukele už jej udržuje v platnosti více než tři roky, přestože není jasné, jestli má toto opatření nadále patřičný efekt: během prvních dvou měsíců se počet vražd prudce snížil, následně se ale pokles zastavil. Prezident přiznává, že ze sta tisíc Salvadorců, kteří skončili ve vězení, jsou někteří nevinní; jeho vláda je však odmávne jako „vedlejší škody“ či „statistickou chybu“. Podle organizace Amnesty International během této doby zemřely stovky lidí ve vazbě, řada z nich následkem „bití, mučení a nedostatku řádné lékařské péče“. 

Kritici pokračujícího výjimečného stavu argumentují, že bezpečnost bez spravedlnosti je faustovským obchodem. Bukelemu to však vyhovuje – a má důvod si myslet, že zbytku země také. Od roku 2022 se výzkumníci Středoamerické univerzity každý rok ptají obyvatel Salvadoru, zda výjimečný stav podporují, a více než 80 procent dotázaných tvrdí, že ano. Když se však upřesní, co výjimečný stav obnáší, tedy že umožňuje vládě zatýkat lidi bez soudního příkazu, souhlasí s ním jen asi 30 procent respondentů. Což naznačuje, že mnozí z těch, kteří tuto politiku podporují, o ní příliš nepřemýšlejí. 

Přesto je Nayib Bukele podle průzkumů nejpopulárnějším vůdcem Latinské Ameriky. Politici v Kolumbii a Hondurasu slíbili, že salvadorskou metodu napodobí, a na amerického prezidenta Donalda Trumpa učinila Bukeleho politika takový dojem, že právě do Salvadoru nechal z USA deportovat stovky údajných členů venezuelských gangů – k čemuž využil zákon umožňující americké hlavě státu zasáhnout vůči cizím státním příslušníkům. Norma sice pochází z konce 18. století, ale připomíná současné metody Nayiba Bukeleho. Není přitom žádným tajemstvím, že v salvadorských věznicích mizí nevinní lidé, takže objímání s Bukelem je dalším znepokojivým signálem, jak daleko lze zajít bez ztráty politické půdy pod nohama.  

Od počátku své kariéry se Bukele snažil působit rázně, aby se odlišil od zdánlivě krotké a neefektivní salvadorské politické třídy. Amparo Marroquín, výzkumná pracovnice v oblasti politické komunikace na Středoamerické univerzitě, mi vysvětlila, že Bukele vystupoval jako kombinace influencera, hlavního hrdiny telenovely a oddaného katolíka. „Když mluví na veřejnosti, neoslovuje občany. Oslovuje fanoušky,“ říká vědkyně.  

Syn prosperujícího podnikatele se v roce 2015 stal starostou San Salvadoru s nepravděpodobným příslibem, že na opuštěná náměstí metropole se začnou brzy sjíždět turisté. Nepravděpodobným proto, že v noci se ven neodvážili ani místní; většina dodržovala nepsaný zákaz vycházení, který zavedly zločinecké gangy. Starosta Bukele historické centrum města vyčistil a učinil ho „modernějším, kosmopolitnějším, reprezentativnějším pro návštěvníky“, jak mi řekl historik Héctor Lindo-Fuentes.