Jde město jako Brusel poznat za jeden den? Spíše ne, ale můžete se o to pokusit a objet ho kolem dokola na kole jako já. Tohle dobrodružství umožňuje Zelená cesta (Promenade verte), cyklostezka a zároveň stezka pro pěší vinoucí se okolo celé metropole. Dohromady má přes 60 kilometrů a je rozdělená do sedmi částí. Nemá start ani cíl, je na každém, kde začne a kde se z kruhu odpojí. Celá trasa je značená jednoduchou zelenou tabulkou s piktogramem kola nebo chodců a číslovkou 01. Většinu jdou stezky společně, jen na nejužších úsecích se cyklotrasa od pěší oddělí. Cesta v souladu s názvem prochází hlavně zelenými částmi města - parky, lesy, zahrádkářskými koloniemi, loukami nebo pastvinami. Nevyhýbá se však ani průmyslovým částem města nebo turistickým cílům, jako jsou muzea nebo architektonické památky.
Moje cesta po stezce začala u Muzea tramvají ve čtvrti Woluwe na východě Bruselu: vydal jsem se proti hodinovým ručičkám okolo města na sever. Na kolo jsem naskočil přesně v místě, kudy do roku 1970 vedla železniční trať z Bruselu do Tervurenu, kde se nachází královský palác a kde je dnes slavné Africké muzeum. Trať připomíná velkolepá socha ze starých kolejnic, které si nelze nevšimnout.
Cesta pokračuje podél potoka Woluwe a opuštěného vodního mlýna. Kopcem nahoru touto rezidenční čtvrtí jsem se dostal do bodu, kde se před člověkem otevře nečekaný výhled - pastviny s koňmi a větrný mlýn z roku 1767. Místo se jmenuje Hof Ter Muschen a určitě se sem ještě vrátím.
Další část cesty jedu čtvrtí Evere, která je známá hypermoderní železobetonovou centrálou NATO. Tu ale po zelené stezce vynechám, zato potkávám centrální bruselský hřbitov, před kterým stojí stánek s typickými belgickými hranolky. Kolonie divočinou zarostlých plechových domků u trati a následně modernistická radnice Evere ze 40. let stojí za krátkou zastávku.
Za pár kilometrů potkávám další muzeum na trase, tentokrát Muzeum vlaků u nádraží ve čtvrti Schaerbeek; její výstavy, třeba ta o Orient Expressu, stojí za návštěvu, i když člověk není zrovna šotouš. Přejíždím kanál a jedu vzhůru podél Královských zahrad, jejichž skleníky bývají na jaře otevřené. Míjím japonskou věž a čínský pavilon u Muzea Dálného východu, které se bohužel teď rekonstruuje. Vjíždím na plošinu Heysel a blížím se k asi největší atrakci moderního Bruselu – Atomiu.
Cesta se poté zase odpojuje od civilizace a vede zelení. Podél potoka Molenbeek, kde lze zastavit třeba u pozorovatelny ptáků. Jedu okolo mokřadů, pastvin a zahrádkářských kolonií. Pozoruju pasoucí se ovce a připadá mi, že město, ze kterého jsem vyrazil a ve kterém se stále nacházím, musí být hrozně daleko. Zastavuji v meditační zahradě u nemocnice Erasmus, chvilku odpočívám na dřevěných lehátkách u rybníka.
Do reality města mě vrací přejezd vodního kanálu, průmyslová zóna s továrnou Audi, velkosklady Ikea, železniční podjezd. Ale netrvá to dlouho a nořím se zpátky do zeleně ve čtvrti Uccle. Tady potkávám výjev jako ze surrealistických obrazů Reného Magritta - pána s papouškem na hlavě. Poté vjedu do Čistého lesa (Forêt de Soignes). Svištím nekonečnou zelenou plochou a zapomínám na téměř 60 km, které mám v nohách.
Cesta se stáčí zpět k bývalé železniční trati, právě jsem dokončil celý okruh okolo Bruselu. Funguje to dokonale jako lákadlo na bližší průzkum jednotlivých částí města. Úseky, kde cesta vede zastavěným prostorem, jsou vstřícné k cyklistům, i propojení s městskou divočinou je bez problémů. Člověk nabyde pocitu, že tu panuje tolerance všech lidí sdílejících společný prostor. Žádné přetahování o důležitost, kterou občas zažívám při pohybu v Praze - na kole i pěšky.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
