Můj říjen s covidem

Horečka kolem devětatřiceti, hlasy v hlavě, skoro halucinace. Píchání na mnoha místech, v hlavě, na hrudi, pod lopatkou. Velké hloubání nad tím, jestli zvládnu pětimetrovou vzdálenost z postele na toaletu. Zvládl s velkými obtížemi. Stav bezmocnosti, bolesti, rezignace – poprvé v životě jsem si připustil, že můžu v následujících hodinách zemřít. Takový byl rozjezd mého covidu na počátku října. Tři měsíce po dokončeném očkování při velmi dobrých fyzických ukazatelích v těle bez nemoci. Už vím, že to může potkat každého, a tak zkusím popsat své zkušenosti z nemoci. Protože jsem snažil zaznamenávat vše, co mi pomohlo a co by mohlo pomoci i jiným - nebo co by se dalo z pohledu nemocného zlepšit.

Po čtyřiadvaceti hodinách se můj stav docela prudce zlepšil. Byl jsem sice vyčerpaný,  hlavu mi zatížila pomyslná přilba, z níž nepřetržitě vystřelovaly píchající jehlice, ale dalo se s tím být. Teplota klesla k normálu. Podle několika lékařů, kteří mají s léčením covidu zkušenost, způsobilo tuhle změnu s pravděpodobností, jež hraničí s jistotou, už zmíněné očkování. Protilátkám chvíli trvalo, než se s atakem vyrovnaly, ale začaly to zvládat.

Další zlepšení přišlo o den později, kdy jsem na doporučení praktické lékařky dostal v nemocnici infuzi něčeho, co se jmenuje monoklonální protilátky. Je to vlastně jediný současný preventivní lék proti covidu. Podávají se rizikovým pacientům (já do kategorie patřím kvůli věku) a v době několika dnů po identifikaci covidu dokážou zabránit těžkému průběhu nemoci. Vyžaduje to dvě až tři hodiny pobytu v nemocnici. Je tu ale jeden problém. Praktici ho málo doporučují, pacienti se o něm nedozví. Je to škoda, tahle poměrně drahá a spolehlivá léčba je v Česku luxusním bonusem.

Trasování. Hygiena se samozřejmě ozvala okamžitě, v den zjištění mé pozitivity. A docela umně zjišťovala mé kontakty. Kde jsem to mohl dostat a koho jsem mohl nakazit. Věděl jsem, že kvůli ochraně zdrojů nemůžu hygieně povídat, s kým vším jsem se jako novinář setkal, a tak jsem obvolal citlivé kontakty sám, ať jdou pro jistotu na testy. Ukázalo se, že nikdo z těch, s nimiž jsem se nějak nablízko setkal v posledních deseti dnech před nemocí, není pozitivní. Kromě členů redakce šlo o dalších zhruba patnáct lidí. Je zřejmé, že jsem prudce nakažlivý vir chytil někde na veřejnosti, i když respirátor používám skoro vzorně dle předpisů. Věřím ale, že respirátor dokázal v době inkubace mé nemoci, když jsem ještě neměl příznaky, ochránit řadu lidí.

Čtrnáctidenní izolaci jsem dodržel, byt neopustil. Pomyslná helma mi držela na hlavě asi deset dnů, hroty jehlic se postupně otupovaly; a pak to všechno najednou vypnulo. Zaregistroval jsem změnu, trvalo to asi deset vteřin. Hlava byla najednou čistá, mohl jsem se soustředit i přemýšlet. Další týden jsem se spíše pro jistotu dával fyzicky do pořádku. A přitom jsem po celou dobu nemoci pročítal a poslouchal debaty i odborné statě o tom, co se ve světě covidu děje.

Podle serveru ockovani.opendatalab.cz se za posledních sedm dnů nakazilo v Česku covidem (chcete-li mělo pozitivní testy) 28852 lidí. Přesně tři čtvrtiny z nich nebyli očkovaní. Průměrný věk pozitivních neočkovaných je 27 let. Sedm a půl tisíce nově pozitivních plně naočkovaných má průměrný věk 50 let. V nemocnicích i na jipkách převažují rovněž neočkovaní, i když je jich v populaci méně. Úmrtí vychází u obou kategorií stejně. Průměrný věk zemřelých je v obou kategoriích přes 75 let. A protože očkovaných v této věkové kategorii je šestkrát více než neočkovaných, je logické, že očkovaní senioři mají šestkrát větší šanci přežít než neočkovaní. Aspoň podle současných čísel.

Během nemoci jsem si prošel znovu všechna doporučená opatření včetně lockdownů za posledních dvacet měsíců. Působila opravdu velmi nepřehledně, nesrozumitelně a zmateně. Jak ukázalo letošní jaro, ten zmatek poslal na onen svět zbytečně mnoho lidí. Jako novinář jsem si teď udělal řadu rešerší a zjistil jsem, že opatření státu, ale také mnoha odborných autorit postrádala empatii vůči občanům.  Zjednodušeně chyběl jim um vytvořit atmosféru vzájemné důvěry, která by ve společnosti vyvolala potřebnou ohleduplnost. Těžko to ale čekat od vlády Andreje Babiše nebo z Hradu, když je autorita obou institucí založena na vyvolání neshod a vzájemné nesnášenlivosti, manipulaci a lžích - a u některých ministrů vypadal boj proti covidu spíše jako pokus vydělat co nejvíce peněz na obchodování se zdravotnickými pomůckami.

Co dál? Já jsem zdráv, pečlivá kontrola v nemocnici zjistila, že covid nezanechal žádné viditelné následky. Trochu jiné je to ve společnosti. Pandemie se znovu rozjíždí a čísla zatím naznačují, že cesta očkování by mohla covid časem odkázat do kategorie běžných nemocí. Jenže tu máme čtyři miliony  neočkovaných – ať jsou jejich důvody jakékoli. A už na začátku téhle nové vlny se na sociálních sítích i v médiích rozjíždí jejich jistá ostrakizace.

Mohl bych s tím po své zkušenosti souhlasit, přesto si myslím, že očkovaní - a někdy i experti - dělají stejnou chybu, jakou dělala vláda AB. Je tu další ostré dělení společnosti: místo empatie, pochopení pro jednání neočkovaných, hledáním vstřícných cest, jak vysvětlit, že jejich rozhodnutí se netýká jen jejich zdraví, nabízení vakcíny v oblastech, kde na ni lidé nedosáhnou, osobní přesvědčování v terénu. Není pochyb, že „něco“ se se statisticky i lékaři prokázaným stavem bude muset udělat – ale mělo by se k tomu přistoupit otevřeností a debatou. Jinou, než vedli lidé kolem Babiše.