Jak využít pomoc umělé inteligence a neztratit přitom mozek

Na střední škole jsme v hodinách češtiny museli pravidelně psát takzvaný čtenářský deník, což byl nástroj, jak nás donutit přečíst alespoň deset knih za rok. O každé knize bylo potřeba napsat do deníku referát a v něm zodpovědět deset vcelku složitých otázek: jak je kniha napsaná a proč to tak asi autor udělal; co se v knize děje a o co v knize jde; z jaké je doby a jakým jiným knihám se podobá; proč se nám líbila, případně nelíbila. A tak podobně.

Vzpomínka se týká doby před dvaceti lety, kdy už šlo celkem snadno podvádět: o známých knihách už na webu visely hotové seminární práce. Ale odhalit zkopírovaný text bylo pro učitele snadné a tresty byly přísné. Navíc i tak byla práce s tím naroubovat věty stažené z internetu do předepsaného mustru. Takže pro každého, i pro ty, kdo číst nechtěli, bylo nakonec přece jen snazší prolétnout jednou za měsíc krátkou knihu, trochu se nad ní zamyslet, rychle něco sepsat, vyfasovat trojku a mít klid.

Minulý týden jsem nechal ChatGPT, jeden z nejpoužívanějších chatbotů založených na umělé inteligenci, aby mi takový zápis do čtenářského deníčku napsal. Zadal jsem mu knihu Osamělost přespolního běžce s jistotou, že tuhle slavnou anglickou novelu určitě dobře zná. Během chvilky jsem dostal zpátky text, který byl formálně přesný, vůbec ničím pronikavý nebo zajímavý („tématem knihy je vzpoura proti autoritě a pocit osamělosti“) a naprosto přijatelný. Dostal bych trojku, možná i dvojku, a měl bych klid. S takovou pomocí k ruce bych jediným předmětem, kde jsme na gymnáziu museli pravidelně poctivě číst a pak si lámat hlavu s psaným textem, mohl projít bez přečtení jediné knihy – když pominu těch několik titulů povinné četby, jejichž znalost se zkoušela v písemkách. 

Schopnost současné umělé inteligence přečíst ohromné množství textu a srozumitelně ho shrnout a z druhé strany napsat víceméně cokoli v akceptovatelné podobě, je pro ty kantory, kteří mají za úkol studenty naučit chápat slova a umět je používat, podstatná novinka. Může být hrozivá – protože ji studenti mohou využívat k tomu, aby se vyhnuli velkému kusu z toho čtení a psaní, které jim dnes kurikulum předepisuje. Ale může být i slibná.

Ono to totiž není tak, že by tuzemská výchova ke čtenářské gramotnosti byla klenot, který je možné jen zkazit. Podle výzkumů organizace OECD jsou Češi v porozumění textu průměrní, což ale znamená, že polovina Čechů prošlých zdejším vzdělávacím systémem bez maturity rozumí jen velmi jednoduchému textu, třeba krátkému inzerátu, a dokáže se v něm orientovat. Ve všem jiném se ztratí. Mezi lidmi s maturitou je takových 13 procent, každý sedmý. Vysokoškolský učitel, který učí budoucí lékaře historii jejich řemesla, mi – raději pod rouškou anonymity – řekl, že schopnost mediků napsat souvislý text je u spousty z nich mizerná. Už od střední školy míří na medicínu, považují psaní a četbu za zbytečnou ztrátu času a mají ke studiu důležitější věci. Jejich přístup se dá pochopit. Ale velmi pravděpodobně ovlivňuje jejich schopnost srozumitelně mluvit s pacienty. 

Takže je o co přijít i co zlepšit. Čeští učitelé jsou rozpolcení. Podle průzkumu, kteří předloni provedla olomoucká Univerzita Palackého, si skoro polovina z nich myslí, že umělá inteligence nám pomůže lépe se vzdělávat, a stejný počet má za to, že kvůli ní lidé zhloupnou. Ale většinově se shodují na tom, že AI do školy přijde, ať si o ní myslíme cokoli. Nebo jinak – ona už tam dávno je. Zkušenosti učitelů, kteří ji využívají, říkají, že zatím je to ochotný pomocník, který moc velké škody napáchat nedokáže. Ale brzy se situace změní. 

Motivovaní, ale lákavé

Ludmila Tomanová učí na plný úvazek osm let a poslední roky na říčanském gymnáziu Open Gate. Soukromé gymnázium založené rodinou Kellnerových je specifický a výběrový ústav se školným přes 200 tisíc korun ročně. Ludmila Tomanová, která má zkušenosti i ze státní školy, ale říká, že v tom, k čemu AI používat a k čemu ne, se školy mezi sebou moc lišit nemohou. Ona sama ji ke své práci využívá často – nechává si od chatbota ChatGPT pomoci se čtvrtletními plány a někdy i s programem jednotlivých hodin. Chatbot má dobré návrhy, co dělat a jak zadanou látku probírat, a Ludmila Tomanová má stejně jako ostatní oslovení učitelé dojem, že ChatGPT je nejspíš trénovaný mimo jiné na kvalitní vzdělávací literatuře, a je proto pro sestavování příprav dobrý.

„Obecně vzato – nechávám ho dělat rutinní práci a využívám toho, že umí dobře vyhledávat na internetu,“ říká učitelka. Tam taky staví mez pro své žáky. Nechat si chatbotem vymyslet osnovu referátu je ok. Když mají najít příklad oxymóronu a má to být něco jiného než máchovský zborcené harfy tón, je pomoc chatbotu správná volba. Někdy její žáci mají napsat esej, kdy nejde o samotné argumenty, ale mají se naučit sestavit přehledný text, který představí různé pohledy. I tady je spolupráce s umělou inteligencí v pořádku: proč si neusnadnit práci například s hledáním argumentů pro a proti používání elektronických kartáčků, když ta hlavní práce je sestavit pak z nalezeného dobrý text.

Tímhle – tedy v zásadě zdrojováním informací a radou ohledně formální podoby práce nebo textu – chatboti v hodinách Ludmily Tomanové končí. Několik let stará představa, že novou a cennou lidskou dovedností bude „promptování“, tedy schopnost zadávat umělé inteligenci dostatečně jasné příkazy, je mylná. Podobně jako by dnes nikoho nenapadlo pořádat propracované semináře na téma „vyhledávání na Googlu“, protože proces je tak snadný, že nikdo žádné lekce nepotřebuje. Pro práci s ChatGPT a dalšími jazykovými modely není nutná žádná inženýrská specializace a programování, program se naopak rychle posouvá k jednoduchosti. Takže je to naopak – problém s chatboty má ten, kdo neumí formulovat a přesně se vyjadřovat v běžné lidské řeči. „Zadat žákům úkol, aby dali chatbotovi něco napsat, nedává žádný smysl, to hned zvládne každý a nikdo se nic podstatného nenaučí,“ říká Ludmila Tomanová. 

To taky znamená, že upouští od domácích úkolů, respektive zadává je dobrovolně. Jak říká, její studenti jsou „velmi motivovaní“, ale pořád jsou to čtrnáctiletí mladí lidé, a pro část z nich je lákadlo usnadněné práce moc velké. Takže i když je to jistá ztráta – některé dlouhé a propracované texty, třeba seminárky, není možné napsat při hodině, to se dá jenom doma –, není to podle Lucie Tomanová žádná tragédie. V hodinách pořádá takzvané čtenářské a psací dílny, kdy studenti píší a čtou společně a o tom, co četli nebo napsali, spolu mluví. Říká, že je to zábavné a je to způsob, jak dotlačit žáky k důkladné četbě i formulování vlastních delších textů. 

Ušetři čas, ale co s ním?

Badatelé, kteří se zabývají lidským mozkem, došli v posledních dvou desetiletích k podstatným objevům, které jim pomohly pochopit, v čem jsou čtení a psaní pro lidský mozek důležité. Pracují při nich specifické části mozku způsobem, který není možné nahradit jinou činností. Pro dětství a dospívání to platí obzvlášť. Jsou zodpovědné za schopnost rozluštit, co nám ostatní lidské bytosti chtějí sdělit.

Bez trénování téhle dovednosti se dá žít. Ale málo čtení a psaní (není úplně podstatné, jestli rukou nebo na počítači) znamená budoucí omezení v životě. „Obojí obrazně řečeno rozšiřuje cesty, po kterých mozkem putují informace,“ říká Nadine Gaab z lékařské fakulty Harvardovy univerzity. „A čím širší ty cesty jsou, tím plynuleji a rychleji náš mozek rozumí, co mu okolí říká, a je schopen sám srozumitelně komunikovat.“ To je něco, co se hodí každému. 

Jana Šindlerová učí předmět jazyk a komunikace na pražském Gymnáziu Paměti národa a kromě toho je lingvistka, která se zabývá vývojem jazyka. Myslí si, že psaní a čtení je jedna z mála cest ke schopnosti přemýšlet, a škola, kde učí, klade hlavně na psaní velký důraz. Ale zase nezbožšťuje každé psané slovo.

„Je hrozně moc textů, které jsou mechanické. Tam není žádný problém nechat to umělé inteligenci. Možná by vám to nepřiznali, ale vědci ji hodně používají při psaní odborných textů. Ty mají části, které prostě nejsou kreativní,“ říká Jana Šindlerová. Stejně se na to dívá u svých žáků. Školu zřizuje organizace, která se zaměřuje na moderní dějiny, a žáci musí kvůli svým pracím mluvit s pamětníky. „Nejsi si jistý, jak někoho oslovit a napsat zdvořilý dopis? Nech si pomoct chatbotem. Je to jenom šablona, není tam nic k vymýšlení, ušetři čas,“ říká Jana Šindlerová. 

Domácí práce tu zatím neopustili. ChatGPT sice dokáže napsat všechno, ale jak říká Jana Šindlerová, je to „formálně dokonalé a úplně hloupé a prázdné“, protože uměle inteligentní jazykové modely (zatím) neumějí být kreativní. Na gymnáziu chtějí po studentech tvůrčí a osobní psaní, a kdo „prohnal“ domácí úkol strojem, je poznat okamžitě. Což se stává. Na vysoké škole za takový čin zpravidla následuje vyhazov nebo poslední varování, ale Jana Šindlerová netrestá. „Nerezignuji na to, že jde o vzájemnou důvěru a etiku a že to je podvod. Jasně si řekneme, že by se to nemělo opakovat. Ale hlavně to vezmu jako učební pomůcku. Když nechají domácí práci napsat strojem, odevzdají špatný text. Sedneme si nad to a projdeme, co tomu chybí a v čem to není dobré,“ říká. 

Zatím jí to funguje, říká, že pokusů ulehčit si práci chatbotem je málo. Pokud se umělá inteligence zlepší natolik, že její výtvory nebudou snadno k rozeznání od výtvorů lidského mozku (o čemž předpokládá, že se stane v řádu málo let), možná změní přístup a domácí práci taky opustí. Ale umělá inteligence už z životů dnešních středoškolských studentů nezmizí. Používají ji denně a běžně jako vyhledávač, a nezmizí tím pádem ani ze škol. „Já osobně si myslím, že ve velkém přenechat čtení a psaní strojům se dotýká samotné podstaty naší inteligence a mysli,“ říká Jana Šindlerová. „Úkolem nás učitelů bude přesvědčit studenty, že stojí za to svůj mozek používat. Ale nedělám si iluze, že to bude snadné a že budu vždycky úspěšná.“ 

Na něco se Jana Šindlerová ve své pedagogické budoucnosti s umělou inteligencí vyloženě těší. AI podle ní umožní (respektive už to dávno umí, ale brzy snad budou tyto nástroje dostupné i běžným školám) bedlivě sledovat pokroky žáků a podle toho jim dávkovat a doporučovat učivo. Bude v tom mnohem preciznější než lidský učitel, protože ten na takovou analytiku nemůže mít čas. Mohlo by to pomoci zlepšit výuku a snížit počet lidí, jejichž chápání textu končí u jednoduché esemesky. 

Ale co se týče jazykových modelů, tedy slavného ChatGPT a dalších nástrojů, už dnes si nikdo nemusí přečíst žádnou knihu. Chatbot ji dobře shrne, a když chcete, dodá i citáty nebo motivy, které iluzi sečtělého člověka ještě umocní. Takže proč číst Bídníky? „Nemůžu nabídnout nic jiného, než že číst dlouhý a složitý román je jedinečný zážitek a že vám dá něco unikátního, co vám četba sebelepších souhrnů dát nemůže,“ říká Jana Šindlerová. „Ale nakonec to bude každého rozhodnutí, jak se svým časem a mozkem naloží.“