Fajt, anebo Pokorný? Respekt získal materiály finalistů konkurzu na šéfa NG

Ministr kultury Lubomír Zaorálek se v těchto dnech rozhoduje, kdo usedne do křesla šéfa/šéfky Národní galerie Praha. Jasno by měl mít krátce po prázdninách. Opírá se o hlasování své poradní komise, která mu doporučila trojici finalistů v pořadí Marek Pokorný, Alicja Knast a Jiří Fajt. Respekt nyní od ministerstva získal písemné materiály, se kterými se pod názvem Koncepce činnosti a dalšího rozvoje NGP favorité do klání přihlásili. Co z nich lze vyčíst?

Polský outsider

Tak především to, že někdejší ředitelka Slezského muzea v Katovicích Alicja Knast je ve finále v pozici jasného outsidera. Její koncepce zní příliš teoreticky a vzhledem k teritoriálnímu ukotvení se logicky neopírá o přímou zkušenost se stavem, v jakém se nyní NGP nachází. Knast ve své vizi vychází z přesvědčení, že má galerie větší potenciál než nějakých 700 tisíc návštěvníků ročně, ale když má říci, jak by dosáhla návštěvnosti vyšší, vystačí si jen s obecnými manažerskými frázemi typu „změna vyžaduje identifikaci překážek, které brání rovnoměrné intenzitě provozu, a řešení, která neohrožují sbírky a historickou infrastrukturu“.

Konkrétněji se v přihlášce vyjadřuje jen k většímu důrazu na „týmovost“ galerijního týmu, nutnosti rozšiřovat sbírky zejména o umění ze střední Evropy, pokulhávání v kompletní digitalizaci stávajících sbírek, podceňování pravidelných prezentací NGP na Benátském bienále, „příliš homogennímu programu doprovodných akcí“ a slabému využívání virtuálního prostoru. S takovým plánem by se ovšem mohla hlásit do výběrového řízení na vedení jakékoli sbírkotvorné instituce u nás i ve střední Evropě.

Ostravský favorit

Přihláška současného ředitele ostravské galerie Plato Marka Pokorného naopak potvrzuje jeho pozici favorita. Ze všech tří vizí je nejobsáhlejší a také nejkonkrétnější. Hned v úvodu Pokorný sympaticky oceňuje, že se z NGP pod vedením jeho (loni z galerie odvolaného) konkurenta Jiřího Fajta „stala poměrně sledovaná a dobře navštěvovaná instituce“ - nicméně se až moc spoléhala na svou domnělou mezinárodní slávu, což se jí nevyplatilo. S detailní znalostí vnitřku galerijního kolosu pak Pokorný v přihlášce vypočítává, v čem aktuálně NGP zaostává za svým posláním.

Zejména v akvizicích umění po roce 1969, které podle něj ovšem „nelze jednoduše vyřešit potřebnými nákupy uměleckých děl, jež už nyní jsou nejen finančně nedostupná“. Jak lze tento deficit vyřešit, to už ale ani Pokorný nepíše. Snad navýšením rozpočtu instituce o navrhovaných 20–30 procent, které Pokorný sice přirovnává k „zázraku“, ale bez něj by podle něj docházelo k ještě vyšší fluktuaci zaměstnanců, která je už nyní enormní.

Co se týče programu galerie, by rád vrátil do hry přehledové výstavy z dějin moderního českého umění, na jaké jsme zvyklí v podání Západočeské galerie v Plzni nebo Galerie hl. města Prahy. Výstavní plán by přitom měla mít NGP jistý minimálně na tři roky dopředu.

Také Pokorný píše o potřebě kompletní digitalizace sbírek, akutně nutné opravě chátrajícího výstavního pavilonu v Benátkách a dotažení stálých expozic, které by měla NGP mnohem víc propagovat. Spuštění chystané rekonstrukce Veletržního paláce coby vlajkové lodi NGP Pokorný odhaduje na 6 až 10 let, do té doby je nicméně podle něj nutné palác stejně alespoň částečně opravit.

V závěrečném boji by Pokornému mohla pomoct jeho schopnost zakomponovat do svých představ i ryze současné trendy v mezinárodním uvažování o sbírkotvorných institucích. V přihlášce píše, že by jednou z hlavních rolí NGP mělo být posilování „důstojnosti“ jejího publika, která by měla vycházet i z respektu „k elementárním předpokladům existence života na planetě“ - a do svého výhledu zařadil i plán vybudovat v Praze muzeum neevropských civilizačních okruhů, jejichž artefakty jsou momentálně roztroušené zejména mezi Národní muzeum a právě NGP.

Třetí vzadu

Pokud bychom mezi finalisty hledali toho, kdo nejlépe popisuje stávající stav NGP, byl by jím jednoznačně Jiří Fajt. „NGP se zvenku projevuje jako nervózně-letargický organismus s řadou interních konfliktů,“ píše o galerii, která podle něj po jeho loňském vyhazovu „není ekonomicky, ani personálně stabilizovanou institucí“. Fajt se v přihlášce opírá o konkrétní čísla. Zadluženost NGP vyčísluje na 100 milionů korun ročně, kvůli čemuž z ní odcházejí zaměstnanci a prakticky se v ní přestalo nakupovat umění vzniklé po roce 1989.

Rozpočet NGP je proto podle Fajta nutné navýšit právě o oněch 100 milionů, z nichž by se alespoň 30 milionů věnovalo na akvizice, v jejichž pořizování by mohlo galerii pomoci i – blíže nekonkretizované – zapojení soukromých sběratelů. Nárůst příjmů ze vstupné si Fajt představuje tak, jak je u něj zvykem, čili díky „atraktivnímu výstavnímu programu“.

Většina Fajtovy přihlášky se ale týká spíš nutných výdajů: na výstavbu centrálních depozitářů, které by měly být hotové do roku 2025; na zastínění a klimatizaci benátského pavilonu, které se musí stihnout už za dva roky; na skutečně zodpovědnou rekonstrukci Veletržního paláce, jež by se měla spustit v roce 2026. Také v datacích je Fajt pečlivý, z jeho dílny ostatně pochází koncepce rozvoje NGP v letech 2015–2020, kterou mu při minulém vstupu do vedení NGP schválilo ministerstvo kultury a o jejíž teze – ovšem redukované koronavirem – se NGP stále opírá.

Ani Fajt v přihlášce nevynechává požadavek na dokončení digitalizace sbírek a stálých expozic, k nimž by měl v jeho představách přibýt zbrusu nový projekt s názvem Asie v Praze – čili jakási obdoba konceptu muzea neevropských civilizací Marka Pokorného.

Zda ve finále zvítězí Pokorný jako favorit komise, nebo se bude Jiří Fajt smát jako pověstný třetí vzadu, bychom se měli dozvědět už v září.