Po Ukrajině Tchaj-wan? Bidenova slova o obraně ostrova nelze brát jako uřeknutí

Chtěli by být Ukrajinci v pozici Tchaj-wanu? Spojené státy slíbily demokratické části Číny v roce 1979 (Taiwan Relations Act), že ji vyzbrojí tak, aby se mohla bránit před případným útokem z kontinentální (a mnohem větší) nedemokratické Číny. Zároveň bylo vždy nejasné, zda by se do případné obrany zapojily i americké ozbrojené síly, Washington si v tomto bodě pečlivě udržoval postoj tzv. „strategické nejednoznačnosti“. To je sofistikovaný způsob jak říct: Nechte se překvapit - ale spíš to raději vůbec nezkoušejte. To ovšem platilo do pondělka.

Nic se nemění

Onoho dne prezident Joe Biden odpověděl na otázku, zda se budou v případě útoku Číny proti Tchaj-wanu ostrov vojensky bránit zcela jednoznačně: „Ano.“ Novináři přítomní na tiskové konferenci popisují, že už během otázky se Bidenovi poradci vrtěli v křeslech, neboť zřejmě tušili, co bude následovat. „Souhlasíme s politikou jedné Číny,“ pokračoval Biden. „K té jsme se přihlásili a všechny následující dohody z tohoto konceptu vycházejí. Ale myšlenka, že by toho bylo možné dosáhnout silou, že by si (Tchaj-wan) bylo možné vzít silou, je jednoduše nevhodná. Rozvrátilo by to celý region a byl by to další čin podobný tomu, co se teď odehrává na Ukrajině.“

Jak se poslední dobou stává už zvykem, Bidenův tým se pokoušel prezidentova slova tlumit. Když se prezident přihlásil k myšlence jednotné Číny, na tradičním postoji USA v základu nic nemění, couvali poradci. Mnoho komentátorů ale upozorňuje, že Bidenovo vystoupení rozhodně nelze považovat za uřeknutí. Ostatně něco podobného na adresu Číny a Tchaj-wanu prohlásili v posledních měsících už potřetí. Nejdříve vloni v srpnu v debatě na televizní stanici ABC potvrdil, že USA budou v případě napadení Tchaj-wanu „reagovat“ - a závazek přirovnal k závazku, jejž mají USA vůči spojencům z NATO. V říjnu pak na otázku, zda by Spojené státy nasadily při obraně Tchaj-wanu vlastní armádu, odpověděl: „Ano, zavázali jsme se k tomu.“

Jinými slovy, Biden si skutečně myslí, že Amerika má vojensky bránit Tchaj-wan před Pekingem. Nebo alespoň chce, aby si Peking myslel, že si to myslí. To je samozřejmě pro ostrov dobrá zpráva: připomeňme si, že v případě Ukrajiny Biden jasně opakoval, že Amerika vojensky na pomoc nepřispěchá a její vojáci nikdy na ukrajinskou půdu nevkročí. Co by Ukrajinci dali alespoň za výše zmíněnou „strategickou nejednoznačnost“.

Ani Čína si rozhodně nemyslí, že se Biden přeřekl. Mluvčí tamního ministerstva zahraničí rychle do Washingtonu vzkázal, že by „žádná země neměla podceňovat pevné odhodlání i vůli jakožto i schopnosti chránit své suverénní a teritoriální zájmy“. A zaznívaly i šťavnatější reakce. Americký deník U.S.News citoval bývalého šéfredaktora čínského anglicky psaného deníku Global Times, který prohlásil, že „palebná síla Čínské lidové armády dávno přesáhla možnosti Američanů. Když Biden říká, že vyšle americké vojáky na obranu Tchaj-wanu, přeje si snad, aby se vraceli domů v rakvích?“

Pravdou rozhodně je, že situace okolo Tchaj-wanu není nijak růžová. Vloni, tedy před vypuknutím války na Ukrajině, označil týdeník The Economist ostrov za „nejnebezpečnější místo na světě“. Čína již delší dobu horečně zbrojí a kromě toho stupňuje nacionalistickou rétoriku. V simulacích případného střetu, které Američané pravidelně provádějí, začínají Spojené státy skutečně prohrávat.

Vznik dvou bloků

Američané běžně operují s letopočtem 2027 jako s datem, do něhož se Peking pravděpodobně rozhodne k invazi. Nepřiměje ho k tomu pouze rostoucí vojenská převaha v oblasti, ale také skutečnost, že se Tchaj-wan pevninské Číně stále více vzdaluje mentálně. Drtivá většina jeho obyvatel se například v průzkumech označuje prostě za Tchajwance, zatímco čistě za Číňany se naopak považují jen čtyři procenta obyvatel ostrova. Čína si tak zjevně může nechat jen snít o tom, že by ke sjednocení se sebevědomým Tchaj-wanem mohlo dojít poklidně: naprosté pošlapání principu „jeden stát, dva systémy“ v Hongkongu asi někoho v demokratické zemi stěží přesvědčí, že je pod vládou Pekingu čeká cokoliv dobrého.

Do tohoto neblahého vývoje ovšem vstoupila ukrajinská válka. Poučení si z ní zcela jistě odnášejí všechny zúčastněné strany - a samozřejmě o nich nemluví nahlas. Pokud jde o Spojené státy, ty se nicméně docela často ocitají pod palbou kritiky, že Putina neodstrašovaly mnohem důkladněji hned v zárodku. Ujišťovat pravidelně domácí americké publikum a s ním i posluchače v Kremlu, že na Ukrajině nestane noha jediného amerického vojáka, bylo možná skutečně zbytečné. Kromě toho Bidenova vláda - jak připomíná třeba komentátor Bret Stephens - „žehlí“ pošramocený obraz spojený s nepříliš zdařilým odchodem z Afghánistánu. A názory, že obrátky amerických jednotek kvapně vyklízejících kábulské letiště mohly přispět k Putinovu přesvědčení, že ho na Ukrajině čeká otevřená cesta, nejsou ojedinělé.

Peking zase nepochybně sleduje sám průběh války, která se pro agresora – jenž mimochodem také argumentuje vizí „jednoho národa“ - nevyvíjí nijak skvěle. Měsíčník The Atlantic zveřejnil nedávno text o tom, že průběh války znamená pravděpodobně zvrat v úvahách o současné vojenské strategii. Všechny velké mocnosti vybavené drahou vojenskou technikou, jako jsou tanky, vojenské lodě či letadla, musí řešit skutečnost, že relativně slabší soupeř může s pomocí moderních protipancéřových zbraní klást překvapivý odpor. Jak se takové zjištění promítá do úvah Pekingu nebo Washingtonu, není známo, ale americké ozbrojené složky vedou vášnivou debatu o zásadním přezbrojení (překlad textu si můžete přečíst v připravovaném vydání Respektu). Poměr sil v okolí Tchaj-wanu je vlastně možná větší neznámou, než se může zdát.

Bidenovo prohlášení bylo součástí širší strategie, americký prezident je ostatně pronesl během turné po asijských zemích, jehož cílem bylo posílit obranný a ekonomický val proti rostoucí moci Číny. Vývoj situace lze s jistým nadhledem chápat i jako vznik dvou světových bloků. Ve chvíli, kdy Tokio hostilo zasedání čtyř mocností, tedy Indie, Austrálie, Japonska a USA, vytvořily ruské a čínské bombardéry schopné nést jaderné zbraně nad Jihočínským mořem společnou formaci a japonské stíhačky jim musely vzlétnout naproti. Napětí tedy roste - a Bidenovo rozhodné „Yes“ v otázce případné obrany Tchaj-wanu stěží považovat za nerozvážné uřeknutí.