Zákon o zločinech komunistického režimu nesmí přitěžovat zločincům komunistického režimu

Městský soud v Praze zrušil podmíněné rozsudky čtyřem estébákům, kteří před čtyřiceti lety šikanovali v rámci akce StB s názvem Asanace tři hudebníky zakázaných kapel. Estébáci v operaci Asanace pomocí zastrašování, bití, opakovaného zatýkání a další svévole nutili jimi vybrané představitele Charty 77 a další protikomunistické opozice k emigraci.

Předseda soudního senátu Pavel Benda zdůvodnil osvobozující rozsudek poněkud zmateně. Podle něj je čin promlčen, protože se na něj nevztahuje zákon o zločinnosti komunistického režimu, tudíž je na souzené estébáky nutné použít zákony, které platily za komunismu - a ty jsou promlčeny. Z vyjádření soudce byl zmatený i žalující státní zástupce, který nechtěl rozsudek komentovat, dokud si nepřečte písemné zdůvodnění. A bude pár týdnů trvat, než jej od soudu dostane.

Na poučeného laika, sledujícího procesy s estébáky a dalšími protagonisty komunistického režimu, působí soudní verdikt naprosto absurdně a nepochopitelně. Důvodů je víc a zkusíme je připomenout, protože vypadají přesvědčivě. I když připustíme, že právo je komplikovaná záležitost a každý souzený případ je jiný.

Asanace byla velká estébácká akce, která měla desítky obětí. Dnešní soud s estébáky nebyl zdaleka první. Za aktivity v rámci operace Asanace bylo v minulosti už odsouzeno dvanáct příslušníků StB. Pravda, většina z nich v první dekádě tohoto století, ale na věci to nic nemění, protože soudy s řadou dalších estébáků pokračují dodnes a na promlčecí lhůtu se zatím žádný soudce neodvolal. Soudy se táhnou, protože se jim estébáci vyhýbají, a jsou často odročovány.

Každopádně tu máme zákon vycházející z rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu, že nepromlčitelnost „politických“ zločinů platí u trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činila nejméně deset let. Když to vše dáme dohromady, najdeme hodně podivnou logiku osvobozujícího rozsudku senátu soudce Bendy.

Podle něj – řečeno s jistou nadsázkou - za komunismu neplatil zákon o zločinnosti komunistického režimu, takže nemůže být připuštěn jako přitěžující okolnost na zločiny estébáků, které dnes osvobodil za aktivity v rámci operace Asanace. Jinými slovy, estébáci podle něj spáchali málo závažné trestné činy, na které se nevztahuje ona desetiletá horní hranice trestu. Taková Hlava 22.

Jak to soudce Pavel Benda a jeho přísedící opravdu mysleli, se dozvíme až z písemného zdůvodnění, stejně jako se to dozví zmatený státní zástupce. Třeba právní logice soudního senátu křivdíme, ale faktem je, že rozhodnutí jde zatím mimo zvyklosti ve veškerých vynesených rozsudcích nad „politickými“ zločinci komunistického režimu.

Není ale sporu o tom, že právní a soudní se vyrovnání s neskutečně záludnou estébáckou operací Asanace je zatím více ostudné než spravedlivé. Režim brutálně vyháněl z domova a z jejich vlastní země lidi, kteří chtěli po státu jen dodržování spravedlnosti a zákonů, k nimž se stát zavázal dodržovat mezinárodními smlouvami.

A k tomu ti samí lidé požadovali nádavkem trochu svobody nejen pro sebe, ale pro všechny, kteří žili uvnitř zadrátovaných hranic. Tak odpudivá operace by si zasloužila mnohem pečlivější právní zhodnocení - a také motivaci pohnat autory, organizátory i její vykonavatele k mnohem větší odpovědnosti před společností.