Rakušan zkouší, jak by veřejnost přijala „zákaz“ dezinformací

Největším problémem dopadu dezinformací není v tom, že zhruba třetina tuzemské populace má tendenci věřit nesmyslným lžím. Třeba rozprašování chemických látek pomocí letadel, po kterém onemocníme a vydělá na tom farmaceutický průmysl,   nověji pak mikročipům Billa Gatese v očkovací látce proti covidu a dnes třeba tomu, že válku na Ukrajině vyvolal západ, aby zničil Slovany.

Hlavním rizikem šířených manipulací a lží je, že většina konzumentů dezinformací má pak tendenci věřit, že se je někdo pokouší ovládnout - a tahle víra způsobí, že nakonec nevěří vůbec ničemu, jen svým vlastním myšlenkovým a emočním konstruktům. Ze všeho nejméně pak věří nástrojům demokracie, „systému“ v němž žijí. A kdo nevěří ničemu, má sklony přijímat (či zpochybnit) cokoli, i když to má smysl a logiku. Odmítá dokonce věřit i nástrojům společnosti, které jej chrání.

A pokud se dezinformacím a propagandě podaří zpochybnit cokoli, co chrání občana nebo stát v době, kdy je společnost ohrožena válkou ruského agresora, který před půl rokem ohlásil, že má zájem o přímý vliv v Česku, je potenciální riziko opravdu vážné. Je tu nebezpečí narušení demokracie, svobody, v horším případě devastace našich domovů. A přišel čas se začít bránit. V tomto případě dezinformacím coby součásti hybridního ataku Moskvy a její tuzemské páté kolony.

Nejsme ovšem v situaci, kdy pravidla a zákony demokracie dovolují vyhlásit stav ohrožení. Rusko na nás neútočí zbraněmi, nenarušuje fyzicky naši státní suverenitu a na dezinformační, ekonomické či energetické ataky ze strany Kremlu, které devastují náš svět, obyčejné zákony ani ústava nestačí. Když vás někdo postřelí na vašem pozemku, je to podle zákona útok. Když vám třeba prostřednictvím řetězových lživých mailů vymývá ve vašem křesle mozek, je zákon ve většině případů krátký.

Jsme tedy ve válce jen tak napůl- zákony se můžeme bránit tomu, co je trestné. Ale zároveň - stejně jako ministr vnitra Vít Rakušan a vláda - cítíme, že to nestačí. Dezinformace mohou ovlivnit podzimní komunální i senátní volby, výběr příštího prezidenta, mohou vyvolat demonstrace, nepokoje, pocit zmaru a potřebu poslat systém, který nám tak „ubližuje“, do horoucích pekel a opevnit se v bunkrech našich obranných konstruktů, které nepřijmou nic kromě našeho pomyslného klidu a pohodlí.

Jedna z možností, jak se bránit, je vypínat dezinformační weby, které šíří lži narušující bezpečí země i občanů. Nikdo tohle opatření ale neumí spoutat do obecného zákona, který by zároveň neohrozil právo na svobodu slova a projevu. Ve vládě se debatovalo podle informací Respektu o řadě nápadů, ale všechny jsou na hranici ústavy.

Jedním z nápadů by byla obdoba „varování“, které dnes může vydat NÚKIB v případě kybernetického ohrožení. Státní firmy musí a soukromé by měly odříznout nebezpečí od svých zdrojů. To se týká třeba čínské firmy Huawei, jejíž IT nesmí do žádného českého strategického kybernetického uzlu. U dezinformačních webů by to fungovalo tak, že by Národní bezpečnostní úřad – stejně jako třeba v případě bezpečnostních prověrek pro firmy obchodující s citlivým zbožím, jako jsou zbraně – posoudil rizika. A na základě rozhodnutí by mohl být web vypnut.

Nápad na roli NBÚ i další varianty ale přinášejí problém: vždy musí někdo sehrát roli posuzovatele „škodlivosti“ šířených lží, demagogie, propagandy. A na to neexistují ani v ústavě žádná pravidla. Seriózní posuzovatel vždy narazí na to, jak škodlivost a z ní vyplývající zákaz definovat. „Muselo by být jasně doloženo, že se jedná nejen o nějaký názor nebo lež, ale o strategicky nebezpečnou informaci,“ stojí v návrhu zákona, skrze který by šlo šíření dezinformací blokovat.

Nikdo ale dnes přesně neví, co ta definice znamená a jaké má mantinely. Vít Rakušan ji vypustil evidentně proto, aby prozkoumal, jak se veřejnost na záměr dívá. První reakce i u seriózní veřejnosti jsou spíše odmítavé. Je tu prosté nebezpečí, že někdo může dostat do ruky zákon, který by se dal zneužít. A pokud by nastoupila populistická proruská vláda, jako je to v Maďarsku, mohl by zákon být začátkem kopání hrobu demokracii.

Nicméně „něco“ se udělat musí. Dezinformátoři jsou většinou dost chytří a obratní, aby se vyhnuli formulacím, k jejichž postihu tu máme několik trestních zákonů. Vzdělávání společnosti, podpora seriózních médií či neziskovek, které se odhalováním dezinformací zabývají (Čeští elfové, Manipulatori.cz a další), je dobrý nápad na dlouhou trať. Válka je ale přítomná, je tady a teď.

Rakušanův pokusný balónek by se tak mohl stát opravdu podnětem nejen ke zkoumání, jak naložit s těmi nejbezostyšnějšími a nejnebezpečnějšími dezinformátory, ale i k rychlejšímu hledání současnější definice ohrožení země. Protože tu máme nejen propagandu, ale hrozící hlad a energetickou krizi nevídaných rozměrů, válka eskaluje také změny klimatu. Pokud tahle rizika nevyřešíme v demokratické debatě a mantinelech, můžou dezinformace vyvolat společenskou smršť vedoucí k nástupu systému, který veřejná debata vůbec nezajímá.