Pomocí Ukrajině pomůžeme i sami sobě

Česká politika téměř unisono tvrdí, že migrace se má řešit v místě konfliktu. Současný premiér Petr Fiala (ODS) v roce 2015 v momentě migrační krize v Evropě řekl, že jedinou efektivní možností, jak zastavit uprchlickou vlnu ze syrské války, je vojenský zásah přímo v Sýrii.

Ruská válka proti Ukrajině tenhle teoretický koncept postavila přímo před oči politiků. Neznamená to, že má česká armáda vzlétnout a bombardovat ruské pozice na ukrajinském území. To nechce po spojencích ani ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Česko ale dosud stojí na opačném pólu. Silná slova solidarity s Ukrajinou nedoprovázejí patřičné kroky v terénu. Česko už v lednu slíbilo, že Ukrajině dodá dělostřeleckou munici. Jak ale zjistily Hospodářské noviny, munice stále neopustila české armádní sklady. 

Česko také dosud neposlalo vojáky k posílení východního křídla NATO, do Pobaltí, Polska, na Slovensko. Jiné alianční země to už udělaly, konkrétně Francie, Velká Británie, dokonce i vzdálené Španělsko. Premiér Fiala dosud tvrdil, že jsme připraveni to udělat, ale „tak daleko ještě nejsme“.

Další příklad: ještě před začátkem invaze Ruska na Ukrajinu rozhodla EU o tréninkové misi pro policisty a speciální jednotky v Kyjevě. Český ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) na dotaz po naší účasti na začátku tohoto týdne odpověděl, že „není na stole”.

Záběry na slovensko-ukrajinskou hranici, kde stojí kolony Ukrajinců prchajících před válkou, ukazují, co už zcela jasně na stole je a nemůže být blíž. Česko dostalo příležitost pomoci „zdrojové zemi migrace”, abychom použili český politický slovník, a nesmí ji promarnit. Jak to definoval například ukrajinský velvyslanec v Praze Yevhen Perebyinis, když řekl: „Potřebujeme zbraně, vojenský materiál a potřebujeme to dnes.”

Jako společnost musíme Ukrajincům na útěku pomoci. V Česku budou hledat útočiště dost možná proto, že tu jejich známí, příbuzní nebo oni sami žijí - nebo žili a pracovali. Pomocí jim pomůžeme i sami sobě. Fakticky, bezpečnostně, morálně.