Od nacionalismu k fašismu

Kdyby byl Tomáš Taraba ministrem vlády Vladimíra Mečiara v devadesátých letech a prohlásil, že vyjde vstříc Maďarsku a urovná s ním spor o Dunaj (ministr životního prostředí za SNS obhajuje maďarský projekt vybudování čtyř vodních děl ve starém korytě Dunaje, jenž by měl velmi negativní dopad na přírodu na Slovensku. Taraba projekt označuje za „pouhé nasypání kamínků“, podle něj je potřebný pro ukončení dlouholetého sporu mezi Slovenskem a Maďarskem kvůli vodnímu dílu Gabčíkovo–Nagymaros – pozn. red.), Mečiarovi voliči by ho hnali holemi. Dnes je tento tábor voličů vládní koalice ještě radikálnější, ale Tarabova slova je nevzrušila. Jak je to možné? Změnili totiž nepřítele. Už to nejsou Maďaři, kteří se naopak stali spojenci; jejich novým nepřítelem jsou etničtí Slováci. 

Tuto pozoruhodnou změnu předpovědělo několik historiků v devadesátých letech, když sledovalo vývoj v postkomunistické střední Evropě. Obávali se, že tehdejší radikální etnický nacionalismus může být spouštěčem pro vznik novodobého fašismu. Tedy že mocenský útlak etnických menšin přeroste do útlaku jiných menšin uvnitř národa – názorových, sexuálních či kulturních. 

Rozdíl oproti minulosti je patrný, ačkoli našemu zraku často uniká. Začátkem devadesátých let se slovenští nacionalisté vyrojili ve velkých počtech, a přestože měli primitivní a vulgární slovník, vyjadřovali se jasně. 

Jádrem jejich propagandy byla etnická čistota národa a posedlost slovenštinou coby státním jazykem. Nepřítelem byl každý, kdo toto národní jádro ohrožoval: maďarská menšina na jihu, protože chtěla na úřadech ve svých vesnicích mluvit maďarsky, i Maďaři za hranicemi, protože ztělesňovali tradiční slovenské trauma z národního útlaku. Až do rozdělení Československa byli nepřáteli také Češi, kteří nechtěli uznat touhu nacionalistů po samostatném státě.