„Obscénní“ zlatá rukavice i zahalený Messi

Světelná show rozechvívající travnatou plochu kolem „ležaté osmičky“, symbolu šampionátu sloužícího jako nasvícené podium, ohňostroje nad stadionem, slavnostní obleky a konfety padající na hlavy vítězného týmu Argentiny. Závěrečná pozápasová ceremonie po nedělním finále mistrovství světa ve fotbale v Kataru, kde proti Argentině nastoupil obhájce titulu Francie, byla pokračováním předzápasové podívané plné hudby a tance, která si nezadala s leckterým olympijským ceremoniálem. Celou slávu odstartovala katarská zpěvačka Dana al Fardan s verzí písně Louise Armstronga What a Wonderful World.

Zahájení a zakončení sportovních podniků globálního významu bývají o to spektakulárnější, o co kontroverznější je jejich místo konání – stačí si vzpomenout třeba na olympiádu v Pekingu. Dalo se čekat, že katarská královská rodina nebude šetřit na vytváření pozitivní image ani ve finále a vytvoří působivou tečku za tím, co řada komentátorů už během konání označovala za nejlépe zorganizované mistrovství světa. Kritika z počátku mistrovství ohledně korupce, porušování lidských práv nebo diskriminace LGBTQ+ se rozplynula jako dým světlic. I díky vynikajícímu finálovému fotbalu, je třeba dodat. Předávání ale nabídlo ještě jedno představení, nejen to oficiální plné inscenované pompy: sérii zdánlivě drobných gest a svérázných reakcí s pozoruhodnou výpovědní hodnotou třeba o globální politice.

Ceremoniál byl plný pochopitelných emocí. Radost na straně Argentiny a zklamání na straně Francie. K nim se navíc přidaly lehké rozpaky z přítomnosti Emmanuela Macrona na podiu hned vedle katarského emíra Tamíma bin Hamada Ál Tháního. Francouzský prezident byl vidět během celého zápasu, po jeho konci utěšoval Kyliana Mbappého a pak celý tým v šatně. Na trávník nastoupil po Ál Tháním a prezidentovi FIFA Giannim Infantinim.

Možná je Macron skutečně jen nadšeným fanouškem, ale jeho demonstrativní přítomnost působila spíš jako politický obchod. Přítomností na podiu „posvětil“ kontroverzní mistrovství, čímž získal body u vládců Kataru, kteří mají přístup k ropě a plynu v době, kdy Evropa čelí energetické krizi. Francouzská levice za to Macrona tvrdě kritizovala. Za politizování fotbalu i za uhlíkovou stopu, kterou přítomností na neekologické akci zanechal. Symbolickému čtení jeho přítomnosti nepomohlo ani to, že je v porovnání s katarským emírem asi o dvě hlavy nižší; rozdílné výšky jako by zdůraznily nerovnováhu v současném světě.

Těžko také říct, jak se cítila americká rozhodčí Kathryn Nesbitt, když přebírala medaili od katarského emíra, který jí – na rozdíl od mužských kolegů – nepotřásl rukou. Což odráží postavení žen v Kataru, který se řídí systémem šaría, jenž výrazně omezuje práva žen. Naopak přítomnost na podiu si evidentně užíval argentinský brankář Emiliano Martínez, který po celý šampionát projevoval rozverně-provokativní povahu. Eskapády završil současný gólman týmu Aston Villa komickým i adolescentním gestem z ranku středoškolské tělocvičny bezprostředně poté, co převzal trofej pro nejlepšího brankáře turnaje. Zlatou rukavici si podržel před rozkrokem.

Později vysvětloval, že gesto, které někteří komentátoři označovali za obscénní, směřovalo k francouzským fanouškům, kteří na něj během zápasu bučeli. V přesně naplánovaném ceremoniálu, který je podřízený hlavně zájmům institucí i organizátorů a oficiálním narativům, to zároveň působilo osvobozujícím dojmem. Martínez anarchisticky „nehrál podle pravidel“, ukradl si jednoduše vítězství pro sebe - a naložil s ním, jak chtěl.

Cítil se tak nejspíš o poznání svobodněji než jeho spoluhráč a hlavní hrdina večera Lionel Messi. Střelec dvou gólů Argentiny byl doslova a do písmene zahalen do jednoho z oficiálních vyprávění šampionátu. Než si přebral vítěznou trofej, emír Ál Thání ho za radosti Gianniho Infantina oblékl do tradičního arabského pláště zvaného bišt, který nosí muži na slavnostní události, jako jsou svatby či náboženské oslavy. Plášť tak schoval jeho ikonický dres s číslem 10. V praxi to znamenalo, že na jednom z nejfotografovanějších momentů roku je místo národního dresu muslimské oblečení.

Organizátoři to vykládali jako vyjádření úcty, bývalí profesionální fotbalisté a komentátoři naopak jako sobecké gesto neúcty a snahy organizátorů přivlastnit si moment, který patřil Messimu a Argentině. „Svým způsobem je ostuda, že přikryli Messiho dres,“ řekl například bývalý anglický reprezentant a současný komentátor BBC Gary Lineker.

Zdánlivý detail podle mnohých ani nestojí za zmínku a nemá smysl si jím kazit radost z fotbalu. Pro jiné mohl otevřít debatu, komu tedy vlastně vítězství patří. Což s sebou následně nese řadu potenciálně nepříjemných otázek ohledně fungování FIFA a současného vrcholového fotbalu.