Nese vinu za šíření požáru národní park?

Jak se přesvědčila reportérka Respektu, v obcích kolem Děčína se šíří názor, že vinu na ničivém požáru má existence národního parku. Především jeho snaha nekácet suché smrky a podobně jako na Šumavě nechat prostor přirozeným přírodním procesům. Na analýzu příčin rychlého šíření ničivého požáru je ještě čas, ale výsledek bude velmi pravděpodobně jiný.

Národní park České Švýcarsko byl vyhlášen v roce 2000 hlavně kvůli ochraně pískovcových skalních útvarů a ekosystémů, které se na nich zachovaly. Na písku přitom rostou především borové lesy, příroda v parku měla ovšem k přirozenosti daleko. Podle záznamů tvořily lesy na území parku z více než padesáti procent smrkové plantáže vysázené na začátku 20. století.

Správa národního parku začala už před lety s postupnou proměnou v přirozený les, která měla trvat desetiletí. Na vybraných místech prořezávala smrky a vytvářela prostor pro přirozený růst. Do toho ale zasáhly suché roky. Rozmnožil se kůrovec a smrky začaly ve velkém usychat. A to je v Česku spíš politický než ochranářský problém. Správa se tedy pustila do suchých stromů, později ovšem ve snaze nevytvářet holiny a chránit půdu před erozí nechala podobně jako vedení parku na Šumavě suché stromy stát. Kácelo se pouze v okolí cest.

Podstatnou část parku však dál tvoří zmíněné smrkové monokultury. Vojtěch Kotecký z Karlovy univerzity, člen rady narodního parku,  přitom říká, že právě tyto nepůvodní smrkové plantáže jsou místem, kde se požáru nejlépe daří. „V bezzásahových oblastech parku teď nehoří. Naopak vyschlá půda, na níž rostou nepůvodní smrky, je tím místem, kde se oheň nejsnáze šíří,“ uvádí.

Rovněž upozorňuje, že ve srovnání se srážkově bohatou Šumavou má smrk v Českým Švýcarsku výrazně méně příznivé podmínky, snaha správy národního parku o jeho nahrazení přirozenějším lesem je tedy zcela logická. „Požár nemá s existencí národního parku žádnou souvislost. Pokud by hořelo vedle v Lužických horách, kde národní park není, hořelo by úplně stejně,“ dodává Kotecký.

Kolem Českého Švýcarska lze pozorovat stejný jev jako u jiných národních parků - dlouhodobou nespokojenost místních obyvatel s jejich existencí. Ta přitom souvisí i s omezením pro místní aktivity a malým porozuměním, jaké má park cíle – tedy obnovu přirozených přírodních procesů. Ty by podle expertů neměl probíhající požár ohrozit.