Nazývej dobro dobrem a zlo zlem

S Miloslavem Vlkem nás pojilo přátelství a spolupráce bezmála půl století, tedy 49 let. Pamatuji si na přesně na naše první setkání za Pražského jara v březnu 1968. Podařilo se mi v nově vzniklé Akademické radě studentů prosadit, že na celouniverzitní studentská setkání byli zváni i studenti cyrilometodějské teologické fakulty, která byla po únoru 1948 vyloučena ze svazku univerzity a vyhnána do Litoměřic. S jedním z těch seminaristů jsme po schůzi skončili ve studentské hospůdce blízko Filozofické fakulty. Ačkoliv byl o patnáct let starší (dříve absolvoval filozofickou fakultu), rychle jsme se spřátelili a vyprávěli si o svých životních plánech.

Řekl, že za rok má být vysvěcen, ale pak půjde ještě postgraduálně na starozákonní studia do Jeruzaléma. Já jsem mu řekl, že mým životním snem je jednou přednášet na filozofické fakultě, a svěřil jsem se mu i se snahou najít kněze, který by se věnoval pastoraci vysokoškolských studentů. Kdyby nám někdo tenkrát ukázal v kouzelném zrcadle naši budoucnost, byli bychom mu těžko věřili. Ruské tanky za několik měsíců rozdrtily naše plány. Do Jeruzaléma jsme vstoupili poprvé spolu, ale až za dvacet čtyři let. Tehdy - na podzim 1992 -  jsem tím knězem pro vysokoškoláky byl já sám a můj spolustolovník – Miloslav Vlk -  byl mým představeným, pražským arcibiskupem.

Mezitím, během „normalizační“ perzekuce církve, se naše cesty intenzivně prolnuly v „ilegalitě“, v riskantních aktivitách „podzemní církve“, zejména během osmdesátých let. Tenkrát Miloslav Vlk ztratil „státní souhlas“ k vykonávání kněžského povolání a mně - tajně vysvěcenému ve východoněmeckém Erfurtu v roce 1978 - se o veřejném kněžském působení nemohlo ani zdát. Oto Mádr, neoficiální hlava církve v ilegalitě, si nás oba povolal do jakéhosi řídícího štábu a brain trustu, který kromě jiného napomohl tomu, že se z kardinála Tomáška, dotud velmi opatrného biskupa, postupně stal viditelný symbol morálního odporu proti totalitě.

Do tohoto týmu, kde byli představení hlavních v ilegalitě působících řeholních řádů a zástupci všech diecézí, jsem přinesl projekt Desetiletí duchovní obnovy národa a Miloslav Vlk, zastupující tam hnutí fokoláre, byl jedním z těch, kteří nám v realizaci této iniciativy pomáhali. Tam se také diskutovalo o možnostech přehodnocení vztahu katolické církve k Janu Husovi. Kardinál Tomášek, který Husa vnímal stále očima předválečného katolictví, k tomu neměl mnoho ochoty, až s nástupem Miloslava Vlka na arcibiskupský stolec došlo k ustavení ekumenické komise, v níž se teologové a historici zabývali Husovým odkazem - a tato naše práce vyvrcholila významnou husovskou konferenci ve Vatikánu v prosinci 1999.

Naše dlouholeté přátelství dokázalo vždy překonat i některé poněkud různé pohledy na vývoj církve na počátku 90. let, ale i tehdy jsem cítil ze strany svého biskupa důvěru, pochopení a podporu. To se prohloubilo zejména poté, kdy se kardinál Vlk sám přesvědčil o neudržitelných poměrech na katolické teologické fakultě a přispěl k její reformě.  Díky jeho podpoře se duchovní správa studentů u kostela Nejsvětějšího Salvátora stala první personální farností v České republice, Akademickou farností Praha.  Kardinál Vlk byl po mnoho let až do poslední doby svého života každý měsíc pravidelným aktivním účastníkem debat s osobnostmi vědeckého, kulturního i veřejného života v rámci „Laboratoře dialogu“ na České křesťanské akademii, kterou výrazně podporoval. Byl také jednou z tváří iniciativy Společný hlas sdružující k spolupráci zástupce křesťanů, Židů a muslimů v České republice.

Nesmírně jsem si vážil jeho statečnosti a přímočarosti, s kterou dokázal bez diplomatických vytáček pozdvihnout hlas k otevřené kritice představitelů politické moci - nejen v době komunistické perzekuce, nýbrž i po roce 1989, kdykoliv cítil, že arogance, populismus a demagogie politiků nebo ideologie „marxismu naruby“, přeceňující ekonomii na úkor práva, ohrožuje morální zdraví české společnosti.  Neváhal podepsat Impuls 99 a řadu petic vyslovujících se k veřejnému životu, ale neváhal se postavit i proti nespravedlnostem v církvi samé, což dokázal zejména otevřenou podporou odvolaného arcibiskupa Bezáka.

Tím se zařadil do tradice velkých pražských arcibiskupů včetně Berana a Tomáška, kteří v duchu biblických proroků i našich světců odmítli mlčet k zlořádům veřejného života, zejména v zacházení s mocí. Naplnil to, co tradiční obřad biskupského svěcení kladl svěcencům na srdce: Nazývej dobro dobrem a zlo zlem.