Babišův karavan z pohledu nás, naivních idealistů

Andrej Babiš si během svého vládnutí vytvořil oddané příznivce a o nic méně „oddané“ (přesvědčené) kritiky. Jeho fungování v opozici bylo ale vždycky trochu záhadou. Chvíli mluvil o odchodu do civilu, chvíli o tom, jak zase bude makat a půjde vládě po krku. Dělá to druhé, výsledek však zatím za moc nestojí. Na zdražování nemá Babiš o nic lepší recepty než vláda. Patrně by rozdal víc peněz, ale ty by vyvolaly další inflační tlaky. V parlamentu se zmohl pouze na to, že spolu s Okamurou blokuje, co se dá. Víc než nářky, jak se Fialův kabinet s ANO o ničem nebaví, ze sebe zatím nevymáčkl.

Má i svou tragikomickou rovinu: muž v letech, který vstupoval do politiky s rozmáchlým tvrzením, že za něj Poslanecká sněmovna nebude „žvanírnou“, skončil tím, že v parlamentu několik hodin předčítá z jakési učebnice, jen aby zabil čas. Přesto náš šampion v politickém marketingu opět dominuje. Spustil totiž viditelnou provokativní kampaň se snadno zapamatovatelným sloganem a vydává se v obytném autě do regionů za voliči.

Sázka na iluzi

To je samozřejmě v principu v pořádku. Lidé si zaslouží, aby se jim politici občas ukázali i naživo, a sami viděli něco z toho, jak se v zemi skutečně žije. Jenže teď je to všechno trochu složitější. V těžké době, která má potenciál zhoršit životy běžných lidí ještě mnohem víc, než si kdokoliv umí představit, má mít podobný politický výjezd mezi lidi i jiné ambice: vysvětlovat realitu, snažit se veřejnost uklidnit a posílit v nich trpělivost, bez níž se žádná vleklá krize v demokracii zvládnout nedá.

Babiš ovšem dává nepokrytě najevo, že nic podobného v úmyslu nemá. Opět jen roztáčí svůj obvyklý kolotoč slibů, líbivých sebeprezentací a kritiky těch druhých, kteří „na lidi nemyslí“. A je lhostejné, jestli tak činí kvůli prezidentské kampani nebo posílení své stranické značky.

Znalci politického provozu patrně namítnou, že jde o přirozené a zdravé chování opozice. Tedy že politický boj v principu vede k posílení státu a zlepšení života lidí. Teď ale nejsme v běžném politickém provozu. Kousek od nás je válka, agresor míří raketami i na nás, viditelně se snaží rozvrátit Evropu uprchlickou krizí, vydírá ji pomocí plynu a blokuje vývoz ukrajinské pšenice, což povede ke globální potravinové krizi.

To vše je příliš vážné na to, aby se v Česku rozjížděla dlouho před volbami další předvolební kampaň. Aby se zkreslovala skutečnost, nebo se dokonce lhalo. Ať už fandíme v politice komukoliv, vláda toho momentálně moc dělat nemůže, kromě onoho rozdávání peněz. I rozdané peníze ale bude třeba jednou vrátit, rozdané jsou tedy jen zdánlivě. A na toto „zdání“, iluzi, Babiš opět se svými otrlými PR poradci vsází.

Tenkrát za Babiše

Politický boj je přirozenou součástí parlamentního a stranického světa, ale jeho význam stoupá v období voleb, mezi nimi se vyplatí projevit smysl pro konsenzus a jistou politickou ukázněnost. To platí pro vládu i opozici, které by měly v těžkých časech hledat co nejlepší cesty společně a vzájemnými útoky, či dokonce kampaněmi plnými emocí situaci nehrotit.

Babiše tedy můžeme dál chválit za jeho marketingový talent nebo chytrou sázku na penzisty coby věrné voliče. Podstatné však je, že i za volantem svého karavanu opět hraje pouze sám na sebe. Nejlépe to ostatně ukazuje to jeho cynické heslo. Takzvaně za Babiše bylo v jistém smyslu líp prostě proto, že Putin nevedl válku, svět si užíval dlouhotrvající prosperity a dalo se rozdávat z eráru. Jiný důvod to nemělo.