Když vytřené pokoje a milí bachaři dýchají olympiádou

Pokud by Česko soutěžilo o nejsmutnější výrok roku, tak Martina Sáblíková má hned v jeho úvodu našlápnuto k velmi solidnímu umístění. Legendární rychlobruslařka totiž po příletu na svoji pátou olympiádu prohlásila: ”Vesnice je naprosto úžasná. Je to tady velké, krásné, čisté, vše funguje. Lidi jsou milí a umí anglicky. Dýchá to tady olympiádou. Jsem hrozně ráda, že tady mohu být.” Sáblíková to přitom nesměla říct novinářům osobně, slova se dostala ven prostřednictvím funkcionářů Českého olympijského výboru, kteří nahrávku ke spokojenosti přísného ideologického dohledu nad hrami šíří dál.

Proč tedy nejsmutnější? Jedna z nejúspěšnějších světových sportovkyň poslední dekády se rozplývá nad tím, že stát, který na svém druhém konci právě teď ze svého krutého pohledu velmi úspěšně provozuje koncentrační tábory pro lidi jiného etnického původu a vyznání, zvládl světové sportovce ubytovat, uklidit jim a předat jim ve srozumitelném jazyce pokyny, v nichž si tak libuje.

A taky je důkladně izolovat od okolí, kvůli nulové covidové toleranci jim nedovolit nikam jít a vnutit jim špehovací aplikaci, kterou si musí bez řečí nainstalovat do svých mobilní telefonů. Právě ve schopnosti izolovat a hlídat je totiž Peking světovým šampiónem, takže chvála rychlobruslařka Sáblíkové dopadá na úrodnou půdu.

Diskuse o roli a odpovědnosti vrcholových sportovců bývá často odbývána s poukazem na to, že ji v drtivé většině vedou nesportovci. Zkrátka lidé, kteří nevědí, jaké to je tvrdě se po celý dosavadní život připravovat s nadějí, že se zúčastní nejdůležitější sportovní události - olympijských her. Lidé, kteří si neuvědomují, že pokud nejste Martina Sáblíková, bývá ta šance často jen jedna, a pak je konec kariéry.

To je jistě oprávněná námitka. Život, kde se sport stal smyslem všeho konání a často jedinou náplní, je pro běžné lidi skutečně těžko představitelný, stejně jako je těžko představitelná míra oběti, pokud by se účasti na nejprestižnějších závodech světa vzdali. Ani tento aspekt  ale ze sportovců nesnímá to, čemu se říká morální odpovědnost či odpovědnost k reálnému světu kolem nás. A kde jinde o tom mluvit než při hrách pořádaných v Číně, zemi s jedním z nejodpornějších zacházení s vlastními obyvateli, kteří projevují odlišné názory.

Je možné, že Martinu Sáblíkovou si cynici z olympijského výboru vybrali pro chválu politováníhodných her záměrně, protože je známá a neumí se tolik bránit. V každém případě - jakkoliv to zní tvrdě -  z ní i svým přičiněním dělají modelový příklad toho, co sportovci přítomní v Pekingu jsou. Tedy užitečných idiotů, kteří nehledí nalevo ani napravo, nepřemýšlí o jen trochu složitějších souvislostech života mimo vzorně uklizené pokoje a zajímá je pouze vlastní prospěch zosobněný medailí.

Olympijské hry, tedy pokud tomu dobře rozumíme, si však zaslouží něco víc.