Kdo se do čeho (ne)má plést. Senátoři nechtěli ustupovat, ale dodrželi dohodu

Ve čtvrtek, chvíli před pátou hodinou, schválila horní komora parlamentu čtyřiapadesáti hlasy volební zákon ve znění, které dostala před necelým měsícem od poslanců. Zbývá už jen podpis prezidenta Miloše Zemana – který slíbil, že ho připojí bez otálení – a podzimní volby do Poslanecké sněmovny se budou moci konat, jak se patří. Zákon tu tedy máme, ale je otázkou úhlu pohledu, jak velkým úspěchem je jeho znění.

Skvělé je, že zákon, který umožní nekomplikované volby, vznikl - a pochvalu si zaslouží i schopnost kompromisu, kterou většina zákonodárců projevila. Před necelými třemi měsíci, když Ústavní soud vynesl verdikt, že platný přepočet hlasů na mandáty diskriminuje menší strany a jejich voliče, a naopak neproporčně zvýhodňuje ve volbách úspěšnější strany a sílu hlasů jejich voličů, to vypadalo špatně.

Rozhodnutí Ústavního soudu tehdy docela drsně a diletantsky zkritizoval premiér Andrej Babiš, vážné výhrady měli komunisté, SPD i Miloš Zeman. V tu dobu představovala nejhorší alternativu možnost neschválení novely do podzimních voleb, chaos a možné neústavní kroky prezidenta, které uvedou zemi do nebývalé krize. Platilo to naštěstí jen pár dnů – do chvíle, kdy soudci Nejvyššího správního soudu upozornili, že i neschválení novely umožňuje uspořádat volby, jen přepočet hlasů by mohl provést místo zrušené části zákona právě Nejvyšší správní soud.

Bez ohledu na to, nakolik by to bylo ústavně čisté, to projasnilo vzduch. Představitelé Senátu a sněmovny se nebývale rychle dohodli na kompromisu. Zůstane čtrnáct volebních obvodů, dvoukoalice bude potřebovat ke vstupu do sněmovny minimálně osm procent voličských hlasů, troj a vícekoalice jedenáct procent. K přepočtu hlasů byla zvolena metoda, která stále mírně zvýhodňuje ve volbách úspěšné strany, ale podle zákonodárců v mantinelech předepsaných Ústavním soudem.

Až potud víceméně dobré. Především opoziční poslanci a senátoři ale chtěli uzákonit právo korespondenční volby pro české občany žijící v zahraničí. Podle údajů ministerstva zahraničí je jich zhruba 250 tisíc; v Senátu padalo, že možná až půl milionu. Mají sice právo volit, ale pouze na českých zastupitelských úřadech a docela komplikovaným způsobem. Účastnit se voleb je pro většinu z nich časově náročné, kvůli cestování drahé, někdy prakticky nemožné. Právo volit korespondenčně by jejich volební právo hodně posílilo.

Jenže proti bylo ANO, komunisté, SPD, a dokonce i sociální demokraté. Argumentovali přitom docela trapně, třeba i slovy, že pokud tu někdo nežije, neměl by se plést do toho, co se tu děje, ani svým volebním hlasem. Nebo nijak nepodloženými odkazy na možnost manipulace nebo falšování voleb. Skutečný důvod jejich odmítnutí je ale jinde.

Češe žijící v zahraničí volí z velké části běžné demokratické strany. ANO, komunisté nebo SPD to v minulých volbách u „zahraničních“ českých občanů prohráli - a to jich bylo kvůli zmíněným komplikacím volit jen deset tisíc. Korespondenční možnost by jich dovedla k volbám velmi pravděpodobně mnohem víc, a jejich hlasy by mohly i rozhodnout volby.

ANO a další jmenované strany tak pro svůj možný úspěch obětovaly zjednodušenou možnost volit pro stovky tisíc spoluobčanů. Rozhodly se sobecky, účelově a bezohledně. Většině senátních debatérů tak zdůrazňovala pocit, že zrazují lidi, kteří se na ně spoléhají. Kdyby však normu kvůli korespondenční volbě vrátili sněmovně, pohled ANO, komunistů či SPD by se nezměnil.

Mohla by nastat situace, že zákon bude schválen pozdě nebo vůbec - a byli bychom rázem v situaci jako na počátku února. Takže nakonec u senátorů zvítězil státnický přístup, i když se jim příliš nechtělo ustupovat tlaku stran, pro něž není dodržování demokratických pravidel velmi často tím, proč jsou v politice. Jejich představitelé tu sice žijí, ale to samo o sobě neznamená výsadu rozhodovat o rovných právech všech českých občanů.