Záhady koaliční beletrie

Pokud bychom právě zveřejněnou koaliční dohodu ČSSD, ANO a lidovců posuzovali z hlediska žánru, můžeme ji směle označit za čistou beletrii. Hemží se řadou obecných, mnohdy i vzletných tezí a slibů. Zároveň je ale skoupá na matematiku, procentuální vyjádření, časové údaje… Závazných čísel nenajdeme v textu o padesáti stranách víc než deset. Skutečně – budoucí vládní strany, které nám slibovaly „nový počátek,“ přicházejí s nejvíc bezzubou koaliční smlouvou, jaká byla uzavřena za poslední dvě desetiletí. 

Přitom nelze říct, že ČSSD nebo strana lidová neměly ve volebních programech řadu konkrétních slibů. Teď ale uzavírají spojenectví s Babišovým „hnutím nezřetelnosti“, které zůstává nezřetelným i po volbách. A tahle nevyhraněnost ANO patřičně posíleného lidovým hlasováním se přelila do koaliční smlouvy.

Pokud na tom někdo tratil, pak hlavně strana Bohuslava Sobotky, jehož manévrovací prostor se ukázal o mnoho omezenější než Babišův. Byla to právě sociální demokracie, která musela obětovat svůj volební tahák, jímž bylo vyšší zdanění firem a lidí s vysokými příjmy a také zavedení sektorových daní. Naproti tomu Andrej Babiš může prohlašovat, že svůj slib zabránit jakémukoliv zvýšení daní (a tím i levicové vládě) beze zbytku plní.

Přitom i jedno z mála opatření, jež ČSSD dokázala prosadit - snížení DPH na léky, knihy, dětské pleny a dětskou výživu - nějak visí ve vzduchu. Koalice se neshodla na výši nové daňové sazby, ani jak bude pokles příjmů do rozpočtu financován. Právě tady se objevuje formulace, že koalice zváží (jedno z nejoblíbenějších slov autorů smlouvy) zavedení sektorové daně. Ale pokud ji Sobotka neprosadil teď, není pravděpodobné, že mu Babiš ustoupí v čase evropských a komunálních voleb. 

Samozřejmě nebylo možné předpokládat, že se tak protikladná seskupení jako ČSSD a hnutí ANO hned shodnou na daňové nebo sociální politice, nad nimiž se odjakživa vedou zásadní ideové spory. A je i pravděpodobné, že koalice, pakliže bude mít delšího trvání, přece jen v praxi dotáhne některé zatím jen naznačené kompromisy.

Ale tím spíš teď mohla rodící se vláda vsadit na to, co jí především spojuje – na prosazování protikorupčních zákonů obhospodařovaných občanskou iniciativou Rekonstrukce státu. Jenže i kapitola věnovaná těmto krokům, jejichž rychlé zavedení by mohlo zlepšit atmosféru ve společnosti, překvapí vágností a opatrnictvím. Příští vláda sice slibuje zákon o centrálním registru smluv, ale neříká to nejpodstatnější: zda smlouvy nabudou platnosti až zveřejněním na internetu.
Nebo koalice avizuje rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu, ale nedozvíme se, zda se to bude týkat i akciových společností se státní a městskou účastí. Což jsou právě ony neuralgické body, na nichž se zákony zasekly v minulé sněmovně.

A tak to po pročtení téhle koaliční všehochuti vypadá, že nejpřiléhavější komentář vyřkl místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek: „V tuto chvíli jde především o to, aby smlouva prošla vedením všech tří stran.“ Jenže co bude dál? Jak konkrétně chtějí noví spojenci změnit politiku, rozbít korupční sítě, prosadit vládu práva nebo oživit a rozběhnout ekonomiku? V odpovědích na tyhle otázky zůstávají koaliční beletristé nadále skoupí.