Nejdůležitější volby, které nikoho nezajímají

Již ve čtvrtek začaly volby do Evropského parlamentu, volit šli třeba Britové nebo Nizozemci. Na výsledky si ovšem počkáme až do nedělního pozdního večera, protože se čeká na poslední zemi, což bude Itálie - její volební místnosti se zavřou hodinu před půlnocí.

Tahle roztahanost pramení z rozdílných volebních zvyklostí jednotlivých zemí osmadvacítky (Češi se třeba jako jediní drží zásady dvou volebních dnů) a odpověď na otázku, proč všichni Evropané nevolí naráz, je stejná jako u drtivé většiny témat v Unii. Protože změna pravidel vždy někoho naštve a někdo při nich přijde právě o tu svoji tradici. Autorka by vsadila značnou částku na to, že přesně ti lidé, kteří pátek a sobotu stráví u vody nebo na chatě, by začali ječet, pokud by se v EU dohodli – tedy Brusel nám „nařídil“ - termín, řekněme, na čtvrtek.

Čechy sice evropské volby nezajímají v rekordních číslech, podle průzkumů jsou to čtyři pětiny. Nicméně to neznamená, že ty letošní nejsou klíčové a nepřinesly řadu nových fenoménů. Například už to, že v nich kandiduje rekordní množství stran a hnutí. Devětatřicet v porovnání s 32, respektive s třiatřiceti subjekty v letech 2004 a 2009. Zdánlivý paradox ovšem dává naprostý smysl, když si uvědomíme, že státní příspěvek za výsledek v evropských volbách se vyplácí už od zisku jednoho procenta, což při nízké účasti znamená pár desítek tisíc hlasů.

Navíc to nestojí ani tolik námahy jako jiné typy voleb snad kromě senátních, protože namísto čtrnácti kandidátek jako u třeba voleb sněmovních je třeba sestavit jen jedinou. Zejména u těch nejobskurnějších projektů se tak touha usednout v Evropském parlamentu probudila až těsně před volbami: antisemita a xenofob Adam B. Bartoš založil svoji stranu v lednu, estébák Ludvík Zifčák až v březnu. Zjevně doufají, že když procento s pětadvaceti tisíci hlasů v roce 2009 vydřela tehdejší Vandasova Dělnická strana, mohlo by se to letos podařit jim.

Co se naopak moc nemění, je podoba debaty, která ani tentokrát neměla úplně jasné téma a opanovaly ji tradiční nesmyslné mýty (žárovky, rozbujelá byrokracie Bruselu) či přímo nepravdy. Ukázalo se třeba, kolik aspirujících europoslanců nemá ponětí o tom, že Evropská rada nemá s Radou Evropy vůbec nic společného, natož aby šlo o stejnou instituci.

Točíme se v kruhu: strany neinvestují do kampaně tolik času ani peněz jako u ostatních voleb, protože lidé je nepovažují za důležité a nechodí k nim, a voliči hlasování ignorují, protože mají od partají jasný signál, že o tolik nejde. Strany ani nemluví o klíčových tématech EU, protože na to podle jejich průzkumů voliči neslyší a nerozumí tomu - jenže voliči na to neslyší a nerozumí tomu, protože o tom strany nemluví.

Pár politiků se pokoušelo vysvětlovat, proč má smysl zejména letos přijít volit a co všechno tím můžeme ovlivnit. Třeba že svým hlasem mohou čeští voliči spoluformovat celoevropské rozhodování, a to skrze frakce, k nimž v parlamentu strany náleží nebo se k nim v případě nováčků chystají přidat. Vůbec poprvé totiž bude mít Evropský parlament vliv na výběr šéfa Evropské komise a pět hlavních frakcí šlo do voleb se svým „spitzenkandidatem“ - politikem, jehož budou v případě vítězství do komise prosazovat. Slovo prosazovat na místě, konečné slovo budou mít tak jako tak šéfové národních vlád, nicméně poprvé budou muset vzít výsledek voleb a vůli parlamentu v potaz.

Když ovšem porovnáme programy frakcí s programy jejich tuzemských partnerů, často najdeme nesrovnalosti či rovnou rozpory. Třeba Babišovo ANO se chystá připojit v EP k liberálům (ALDO), a dokonce si do Prahy pozvali jejich kandidáta na šéfa komise Guye Verhofstadta. Jenže lídr kandidátky Telička nevylučuje, že nakonec podpoří do čela komise kandidáta křesťanských demokratů Junckera, a navíc se od ALDO liší v názoru na řadu otázek.

Zcela v menšině pak byli ti, kteří se snažili - třeba jako šéf Zelených Ondřej Liška - volby zasadit do kontextu krize na Ukrajině. Přitom jde o naprosto klíčové téma těchto voleb: zda v nich uspějí rozkladné síly, jimž jde o oslabení a rozpad EU, a tedy o totéž, o co jde stále agresivnějšímu Rusku.

Takže pro připomenutí, pokud se stále rozmýšlíte, jestli k volbám vyrazit: rozhoduje se v nich jak o stabilitě, bezpečí a ekonomické prosperitě celého kontinentu, tak o praktické a každodenní podobě našich životů.